Dagmar Valová: Když se chlopi v Orlové rozparádili, brali k tanci všechno

Po měsíci je opět připraven další díl z našeho folklorního cyklu Ach, synku, synku. Představujeme vám v něm jednotlivé folklorní oblasti a tentokrát se společně vypravíme do Slezska. Pořad vznikl ve spolupráci s Národopisným oddělením Národního muzea v Praze, které nyní uvádí cyklus přednášek o zajímavých folklorních regionech Čech, Moravy a Slezska. Ze studia Radia Praha zdraví Milena Štráfeldová

Slezsko je jedním z našich nejpozoruhodnějších a také nejkomplikovanějších folklorních regionů. V kraji na severovýchodě České republiky se totiž mísí řada vlivů. Ocitujme z Národopisné encyklopedie Lidová kultura Čech, Moravy a Slezska:

Dagmar Válová

"Slezsko nikdy nebylo pouhou etnografickou oblastí a nebyly jí ani jednotlivé části náležející k českému státnímu území. Na rozdíl od některých moravských oblastí tu nejsou doklady toho, že by se zde začala formovat výrazně osobitá lidová kultura. Hlavní příčinou kromě geografické polohy byly hlavně historické okolnosti, osudově časté a pronikavé změny, kdy toto území náleželo k různým státním formacím. Slezsko, vystavené po celá staletí působení jazykového a kulturního pluralismu, proto netvořilo a netvoří kompaktní etnický a kulturní celek, který bychom mohli považovat za celistvý národopisný region."

"Tento region je specifický svým historickým sepětím s Polskem. A to samozřejmě působilo na formování obyčejných lidí a vůbec formování obyčejného života,"

dodává k tomu Dagmar Valová, která přednášku o slezském folkloru pro pražský Musaion připravila.

Dagmar Válová

"Pocházím z Orlové, což je asi pětatřicetitisícové město na půli cesty mezi Ostravou a Karvinou. Folklor je mým koníčkem už od deseti let a přes dvacet let působím jako umělecká vedoucí souboru Olšina a posléze i Olšinka,"

představila se Dagmar Valová pražskému obecenstvu v samém úvodu své přednášky. Připomněla tisíciletou historii regionu, do které se zapsaly keltské kmeny, Slované, později Poláci i zdejší Němci. Území, které je dnes součástí České republiky, je pouhým zlomkem Slezska, které leží v Polsku. Po vzniku samostatného Československa se dokonce stalo "jablkem sváru" mezi Československou republikou a Polskem. Z folklorního hlediska lze tuto oblast rozdělit na Slezsko těšínské a opavské. A právě u těšínského kroje začala Dagmar Valová u etnologické části své přednášky:

Těšínský kroj, foto: Muzeum Těšínska

"Nosil se v okolí Těšína a v podhorské oblasti. Mužský kroj se ve své původní podobě vůbec nedochoval. Byl rekonstruován pouze na základě dobových rytin. Modré kalhoty z plátna lemované červenou portou. Ženský kroj je renesanční typ oděvu. Živůtek byl bohatě vyšívaný zlatou nití, kroj byl kratší, do půl lýtek. Byl bohatě zdoben stříbrnými šperky, toto je stříbrný pás a toto jsou sponky na zapínání živůtku. Vdaná žena má na hlavě čepec a plenu. U nás na Těšínsku se toto velmi striktně dodržovalo, vdaná žena prostě měla čepec a plenu, svobodná dívka mašli."

Sama Dagmar Valová se představila v gorolském pracovním kroji - modrotiskové sukni, bílé haleně a červených kamaších - jaký se nosil v okolí Jablunkova. A jak tedy vypadal jablunkovský kroj:

Gorolský pracovní kroj

"Je to dost velká zvláštnost, protože ten se do okolí vůbec nerozšířil. Byl velmi bohatý a mužský oděv připomínal oděv uherských grófů. Ženský kroj má prvky baroka. Opět byl bohatě zdoben stříbrnými šperky. Zvláštností byl účes, kdy svobodné dívky obtáčely cop spletený kolem takzvaného piškotu do takového drdůlku. Toto je svatební čepec jablunkovské nevěsty. Toto je gorolský kroj neboli kroj z Beskyd. Ten si vlastně zachoval nejvíce archaických prvků díky tomu, že tam byl špatný přístup a spojení se světem. Takže využívali hlavně materiály, které tam měli. Zvláštností jsou punčochy, které byly metr osmdesát dlouhé a které si ženy každé ráno pěkně skládaly do takových faldů."

A Dagmar Valová do třetice vylíčila, jak vypadal kroj z "její" Orlové:

Kroj z Orlové

"Muži u nás nosili většinou bílou košili, vestu a kalhoty. Ženy měly ťasnochu, zato to ale odnášely mnoha spodnicemi. Ty nosily až tři, krutě škrobené, aby jim to drželo. Tohle jsou šátky, které u nás v Orlové nosily ženy kolem ramen, toto je výšivka na bílém šátku, anebo potom na tylovém šátku. Tady jsou dva typy čepců. Jediné ženy z Orlové nenosily přes čepec plenu. Nahrazovaly ji úvazem nebo mašlí v týlu. Jinak na celém Těšínsku nosily ženy přes čepec plenu. Toto je svatební kroj, kdy nevěsta z Orlové jedenkrát za svůj život měla dva copy. Jinak celý život jako svobodná dívka vždycky jeden a jako vdaná žena potom už pod čepcem schované copy. Tohle je pracovní kroj nebo jeho svrchní část. Pod to se samozřejmě nenosily bíle spodnice, ale červené spodnice, červené punčochy a boty. A samozřejmě hornická uniforma, která se v Orlové objevuje. Tato je z 19. století a tato už je dnešní typ, rekonstruovaný typ. Na konci 19. a začátkem 20. století se v Orlové objevuje kroj, kdy všechny tři části už nejsou ušity z jednoho druhu látky, ale je tam černý vyšívaný živůtek a buď bílá vyšívaná leknica, anebo pruhovaná leknica s květinovým vzorem."

Členky souboru Olšina jsem před jejich vystoupením zastihla právě ve chvíli, kdy jedna druhé uvazovaly k copu široké pentle. Kroj jsem si tak mohla prohlédnout zblízka. Širokou sukni skutečně drží několik spodniček:

"Spodničky máme dvě plus jednu drátěnku a na tom je pak ten vrchní ozdobný kroj."

Kolik má vůbec součástí?

"Ťasnocha, silonky, samozřejmě boty. Jedna spodnice, drátěnka, druhá spodnice, košulka. A teď vrchní kroj podle toho, jestli je celistvý, nebo zvlášť sukně a živůtek. A teď ještě ozdoby ke krojům. K tomuhle páskovanému, co máme na sobě, patří tylový šáteček, a to je tuším všechno. Cop a stuhy. Tohle je slavnostní kroj."

A jak vypadá takový běžný pracovní kroj?

"Je modrotiskový, je pod ním méně spodnic. Je modrý, nepere se, je tak na pole."

Jak dlouho vám trvá naškrobit spodničky a vyžehlit je?

"No škrobení tak půl dne, celé dopoledne. A žehlení pak celý den."

A stojí ta spodnička sama?

"Stojí. Měla by stát správně sama, ale přiznám se, že ty škroby už nejsou takové, jak byly. Za deset let mám pocit, že je to čím dál horší."

Ten kroj je úžasný a hrozně nepraktický. V tom se nedá sedět, v tom se skoro nedá chodit...

"Správně se v něm ani sedět nemá. V tom slavnostním by se správně nemělo."

Snad nejsložitější před vystoupením souboru Olšina bylo ale uvazování pleny na hlavu. Dagmar Valové se vznikem jakési holubičky pomáhaly další dvě ženy. Řekla mi k tomu:

"Já mám na sobě gorolský úvaz z horských Beskyd. Tam je čelenka nebo pruh sametu, čepec, stočený cop do drdůlku, kolem kterého se ten čepec uvazoval. A na to se potom dávala ta plena."

Takto vypadala žena i práci, ve všední den?

"Ne, to nosila jenom ten čepec. Pleny se nosily na slavnostní příležitosti. Na denní práci ženy nosily pouze čepec, popřípadě si přehazovaly šátek, který uvázaly pod krk. Jen vlastně přikryly ten čepec."

Jak vypadal takový obyčejný den? Na kolik je ovlivňovaly ty doly v okolí?

"Hodně. Hodně, protože chlapi samozřejmě chodili na šachtu. Chodili ne na šestou, ale třeba i dřív. Častokrát tam pracovaly i ženy v třídírnách uhlí, a dokonce i děti. Nepracovali jen osm, ale i dvanáct hodin. Chlapi šli za prací na důl, uhelný prach jim sedal na plíce, na trávicí ústrojí, tak to bylo třeba propláchnout. Takže vylezli ven, stavili se v hospodě na pivo, na nějakou tu štamprli. A v podstatě devadesát procent chodu domácnosti zůstalo na ženě. O našich slezských ženách se vždycky říkalo, že byly hodně tvrdé a pro slovo ani pro ránu nešly daleko. Trošku jim to zůstalo dodnes. Nebo nám to zůstalo dodnes."

Byl to vůbec alespoň částečně zemědělský kraj?

"Velmi málo. Samozřejmě se snažili pro svou potřebu na poli vyprodukovat alespoň to základní, jako jsou brambory, nějaká zelenina a podobně. Hlavně brambory a zelí, což byl základ jídelníčku tam u nás. Zbytek pak kupovali. Ze zvířectva chovali hlavně slepice, prasata velmi málo, protože přeci jenom to byly kolonie, kde na to nebyly podmínky. Ty domy byly prostě jeden na druhém. Zemědělství tam bylo málo."

To ale znamená, že to vlastně vůbec nebyl ten typický kraj s lidovou kulturou, jako je třeba Haná?

"Ale ano!"

Jak se tedy lidová kultura tady projevovala?

"Právě že se projevovala řemeslnou výrobou a havířským folklorem. A ten je velmi specifický. Orlová kdysi byla zemědělská oblast, než se stala hornickou oblastí, takže tam ty kořeny jsou. I když třeba měli menší políčka, tak přeci jen žniva dělali dohromady, kopaly se kobzole a podobně. Takže to se tam dělo všechno."

Čím se projevuje hornický folklor?

"Je to spíš radost z toho, že přežili. A obyčejně to končilo v hospodě, protože při práci v dole těžko mohli zpívat. Na to jim chyběl dech, čas a ovzduší. Takže se to spíš projevovalo tou rozverností, na jednu stranu vznešeností, hrdostí na svůj kroj, na svůj hornický stav - to se třeba projevovalo v polonéze nebo v mazuru, a pak to zas byly tance, jak už se rozparádili, kdy brali k tanci všechno. A spíš se to pak projevovalo tímto způsobem. A posezením u harmoniky třeba na návsi nebo u baráku, zpíváním různých písniček a sousedským scházením se a popovídáním. A v souvislosti s tím se u nás provozuje skok přes kůži, kdy přijímali do svého středu dalšího mladíka jako havíře."

"Na Těšínsku se hudební doprovod k tancům a písním projevuje velmi jednoduchou harmonií bez velkých vyhrávek a kudrlinek. Kromě houslí, basu a cimbálu - ten cimbál byl kdysi v počátcích nejprve závěsný malý, až potom se objevil velký stolový - tak se z dechových nástrojů objevuje pouze klarinet. U nás na Těšínsku nic jiného. S rozvojem hornictví se pak začala prosazovat harmonika, nejprve knoflíková, až později klávesová. Av gorolské oblasti na Hrčavě je hudecká muzika nejčastěji složena ze dvou houslí a gajd. Vzhled našich gajd je zcela odlišný od gajd českých. Naše gajdy jsou typologicky řazeny na polskou a slovenskou stranu hranic. Jejich držení je opačné než v Čechách. Vzduchový zásobník je totiž vlevo a dmychák je vpravo. Navíc píšťala má jen šest otvorů, palcový otvor zcela chybí. Tónový rozsah je omezen pouze ve stupnici D-dur tóny d, e, fis, g a h. A pokud se zakryjí všechny dírky, ozve se ještě tón a v malé oktávě. Basová píšťala zní pouze tónem d. Je to taková zajímavost, tradici gajdků udržuje už více než pět generací na našem území rod Zogatů, kteří sice pocházejí z polské Javořinky, ale už velmi dlouho dobu žijí u nás na Hrčavě."

A jako dlouholetá choreografka souboru Olšina vysvětlila Dagmar Valová i to, jaké tance se dochovaly ve Slezsku:

"Co se tanců týče, tak samozřejmě jako všude jinde se i u nás objevovaly účelové tance a zábavní tance. Mezi účelové tance můžeme řadit tance magické, u nás na Těšínsku se dochoval žabský, který měl novomanželům přinést plodnost a potomky. Ten byl čistě mužskou záležitostí. A pak je pozůstatkem těchto tanců skákání na len, na konopí, na kobzole. A ty se u nás spíš dochovaly jako tance figurální. Z tanců obřadních se u nás dochoval pouze tanec Bioly, kterým přijímaly vdané ženy mezi sebe nevěstu. Dalším z těchto tanců je pak vynášení Moreny a chození s mojíčkem. Mužský sólový tanec se u nás projevuje velmi málo, dochovala se jen píseň Šel chlop a pak písně spojené s mužským krokem v Moravskoslezských Beskydech, jako je V murovanej pivnici a podobně. Z párových tanců se zde dochovaly točivé tance a samozřejmě figurální tance. Z točivých dvoudobých tanců je u nás nejvíc dochován tanec ovienžok. Mezi třídobé tance z točivých tanců patří Starodávné, kterým se u nás říkalo Tělincy nebo Povulny.

V 17. století k nám ze západu z Čech pronikají i figurální tance. A protože ty točivé a figurální tance žily nějakou dobu vedle sebe, tak na sebe vzaly různou podobu. A právě třeba tanec Těšiňok je jedním z těch, kdy se z původně točivého tance, vlastně třídobého Starodávného, dochoval tanec figurální. U nás to jsou tance řemeslnické, Tkáčkovo, Švec nebo Kolomajky, ale jsou u nás i mateníky, to asi moc známo není. U nás jsou známy pod názvy dvojan a trojan. A pak se tam objevují čtverylky, i ve formě křížoku. A z kolových tanců je u nás dost velký výběr českých polek, ať už to jsou Natřásaná, Krampla polka nebo takzvaný Maďar, pak různé lyndry, šlapáky, valčíky, ale z Polska i mazur."

---

Náš dnešní pořad folklorního putování jsme věnovali Slezsku. Příště Vás pozveme na Horňácko. Na slyšenou za čtyři týdny se těší Milena Štráfeldová.

Foto: Barbora Kmentová