Hlučínsko nebo Prajzká?

Letos uplynulo 90 let od doby, kdy bylo k Československu po I. světové válce připojeno Hlučínsko, region, ležící mezi Opavou a Ostravou. Právě do Hlučínska nebo také do Prajzké se vypravíme v Historických obzorech.

Básnička, která zazněla na konferenci uspořádané k devadesátému výročí připojení Hlučínska k Československu a shrnovala dějiny regionu, říkala pravdu. O území skutečně přišla Marie Terezie, v roce 1742 se stalo součástí Pruska. Muzeum Hlučínska připravuje novou stálou expozici s názvem Hlučínsko - fenomén moderní Evropy, a ten prý není vůbec nadsazený, říká ředitel instituce Metoděj Chrástecký.

Výstava k 90. letému připojení Hlučínska k Československu, foto: Andrea Fajkusová

"Protože Hlučínsko je region, který můžeme sotva srovnávat, pokud jde o pohnutou minulost, s nějakým jiným regionem v České republice. Hlučínsko je samozřejmě lokální vymezení daného území mezi Ostravou a Opavou, na severu vymezeno hranicemi Polska, na jihu řekou Opavou, na východě Odrou. Je to ale především živý element místního obyvatelstva, které je původní. To je velká pozoruhodnost českého pohraničí, kde bylo vysídleno německy hovořící obyvatelstvo, tak pro Hlučínsko je typické to, že zdejší obyvatelstvo je původní, a proto ten region je velice svérázný se svými tradicemi a mentalitou."

Název Hlučínsko se ale používá až od roku 1920.

Foto: Andrea Fajkusová

"A to právě v souvislosti s připojením tohoto území k Československu, území se nazývalo podle největšího města, které zde bylo, tedy Hlučínsko. Jiný název, který se používá a vžil se, je Prajzko nebo Prajzká. To je název, který vznikl z historie tohoto regionu, kdy území patřilo 178 let pod Prusko, tedy Prajzko. Když se zpočátku hovořilo o Prajzácích, tak to bylo velice hanlivé, dneska si myslím, že to je pro místní obyvatele devíza."

Lidé na Hlučínsku tehdy a leckde možná i doteď hovořili specifickým jazykem, popisuje jej historik Pavel Kladiwa.

"Oni sami prohlašovali, že mluví nikoliv česky, ale moravsky. Byla to samozřejmě čeština nářečí, do které se postupem doby dostávala sousta německých výrazů, které ale byly zkreslené, ti Hlučíňáci si je přizpůsobovali. Takže byla to čeština, ale ta jejich identita byla velice složitá, oni sami sebe rozhodně nepovažovali národní identitou za Čechy, ale považovali se za Moravce."

Foto: Andrea Fajkusová

Když byla bývalá část Ratibořska na základě Versailleské smlouvy připojena k Československu, nebyla většina obyvatelstva právě nadšena. Historik Kladiwa uvádí důvody:

"Domnívám se, že ten důvod byl jednoznačný, už po generace vyrůstaly jejich rodiny v rámci Pruska, byl u nich pěstován pruský patriotismus a nesmíme zapomenout, že hlučínští muži sloužili roky v pruské armádě, účastnili se samozřejmě cvičení, různých vojenských tažení, takže tam vznikl fenomén jakéhosi frontového kamarádství. Nemůžeme také zapomenout na aspekt náboženský, Hlučíňáci měli strach, že v tom českém prostředí, kterému se říkalo husitské, jejich katolická víra přijde k újmě."

Foto: Andrea Fajkusová

Když začala v únoru 1920 československá armáda Hlučínsko obsazovat, reakce obyvatelstva české představitele překvapila a zklamala, byli totiž přesvědčeni, že zachraňují část českého národa.

Integrace území do Československa nebyla lehká, svou roli sehrály nejen zmíněné odlišnosti způsobené rozdílným historickým vývojem, ale např. vysoká nezaměstnanost v regionu, který ještě znásobila světová hospodářská krize. Řada obyvatel regionu pracovala v Německu.

"Takže poté Hlučíňané, aniž by prohlédli nacistickou ideologii, samozřejmě první, co zajímalo rodiny, bylo, aby se uživily, o to snázeji podléhali vlivu němectví a práci v Německu ve velkém nacházeli."

Po mnichovské dohodě došlo opět ke zvratu, území Hlučínska bylo připojeno k Altreichu, z čehož vyplývala také povinnost mužů sloužit ve wehrmachtu, v bojích druhé světové války mnoho z nich zahynulo. Ale to už je jiná kapitola historie malého území, které bylo několikrát osudově zasaženo "velkými" dějinami.