Na skok u Němcových

Na začátek se hodí otázka. Píšete dopisy? Pokud ne, nebudou z vás mít asi historici za sto let velkou radost. To Josef Němec, manžel slavné autorky Babičky, byl jiný případ. S jeho rozsáhlou korespondencí se můžete setkat v knize Magdalény Pokorné z Historického ústavu Akademie věd, která loni vyšla v nakladatelství Akademia. Do života Němcových alespoň krátce nahlédneme v Historických obzorech.

Už titul knihy Josef Němec - neobyčejný muž neobyčejné ženy nahrává první otázce: V čem by vlastně Josef Němec neobyčejný muž?

"Ten titul knížky je možná trochu provokativní, ale já bych viděla tu otázku ´obyčejný/neobyčejný´ už v tom, že to byl úředník a takhle podrobné informace ze života úředníků nemáme. Většinou známe úřední stránku věci: pracovní charakteristiky, nějakou úřední korespondenci...ta se u Josefa Němce zachovala ve značné úplnosti. Navíc tady máme právě to, co pro tu polovinu 19. století není tak úplně obvyklé, velkou možnost ponoru do osobní korespondence a nahlédnutí do osudů ve smyslu vnitřního života toho člověka, jeho přemýšlení, práce, zájmů...On totiž ať by kde byl - v Horních Uhrách, dnešním Slovensku, v Korutanech, v českých zemích, tak měl vždycky zájem o to, kde je. Zajímal se o to, jakým způsobem tam lidé žijí, co pěstují, jak se vyrábí alkohol, jak se chovají ke včelstvu atd. Tyto věci ho zajímaly a on měl tolik schopností, že to dokázal popsat a v řadě případů to své ženě posílal s tím, aby to zpracovala a poslala do novin. Takže ona ta obyčejnost neobyčejnost je trošku provokativní, ale možnosti studia života Josefa Němce, díky tomu, co se zachovalo kvůli fenoménu Božena Němcová, jsou obrovské. Navíc tady nemusíme jít jen po té osobní linii, ale právě i po záležitostech, které nabízejí více. Můžeme nahlédnout do života středostavovského člověka, který měl pohnutý osud, nezůstával na jednom místě, měl možnost se setkat s různými společenskými vrstvami, který je dokázal vnímat a dokázal o nich napsat. To jsem považovala za důležité, aby o tom věděli i jiní, než jen ti, kteří si to mohou přečíst v archivech."

Portrét Boženy Němcové od Maxe Švabinského

Životní peripetie Němcových jsou známé - finanční potíže, problémy s úřady kvůli vlasteneckým a občanským postojům, stěhování. Právě onen "zájem o věci veřejné" podle Magdalény Pokorné manžele spojoval, ctili občanské svobody, nebáli se stýkat s lidmi, kteří se dostali do problémů s režimem...

Pokud se mluví o manželství Němcových, většinou se připomínají spíše stinné stránky. Němcovy dopisy hovoří ale i jinak:

"Jsme my to oba nešťastné stvoření, a já bych i nešťastnější byl, kdybych tebe neměl, věř mně, že ty ta jediná duše na světě jsi, která mně síly v této bídě podává,bez tebe kdo ví, kde bych už byl, proto jsem nejradši jen tobě na blízku a bez tebe je mi svět planej," napsal v jednom z listů své ženě.

Rozpory se nicméně u Němcových stupňovaly, jejich vztah postupně dospěl až k úvahám o rozvodu. Bylo to na konci 50. let, tedy v době, kdy Božena Němcová byla už velmi těžce nemocná a její manžel byl penzionován a po letech se vrátil do Prahy. Magdaléna Pokorná doplňuje: "Byl to muž, kterému bylo 55, který měl ještě ambice, který chtěl tu rodinu uživit, který chtěl dokázat, že má sílu a schopnosti, o nichž nikdy nepochyboval, to jeho sebevědomí bylo jedním z výrazných rysů. Do toho dospívaly děti a on měl představu, že by se okolo těch patnácti a více měly postavit na vlastní nohy. Božena Němcová se až zoufalou silou snažila, aby děti spíše studovaly, než aby už musely pracovat. Ty jejich kolize ještě násobil stísněný prostor. Jejich domácnost byla sotva jedna bídně vytápěná místnost a v takovém prostoru samozřejmě ke kolizím a problémům dochází spíše, navíc když si člověk uvědomí, že jsou to oba nemocní lidé, nemají ekonomické možnosti a že jim chybí volnost. Božena Němcová v jednom ze svých dopisů napsala, že to, že si lidé mohou být vzácní, v tom smyslu, že se navštíví jenom tehdy, kdy se chtějí vidět, tak to je to, co aristokracii a bohatým závidí. To byl podle mého jeden z těch základních momentů - stísněnost - materiální i fyzická v krizové situaci konce padesátých let. Začátek šedesátých let už nabídl možnosti Josefu Němcovi, ale Božena Němcová už byla v té době tak vážně nemocná, že jí nové možnosti, nový režim, ústavní pořádek v Rakousku, už neumožnil."

Nejmladší syn Jaroslav Pavel Němec

Josef Němec v žádosti o rozvod například uváděl, že jeho žena má k němu dlouhotrvající odpor, nezajímá se o domácnost a nemají stejný názor na výchovu dětí. Manželé se přese všechno ještě smířili, ne ale nadlouho, navíc Božena Němcová v lednu roku 1862 zemřela.

Němcovi měli čtyři děti - dceru Doru a syny Hynka, Karla a Jaroslava. Dora se stala učitelkou, Hynek v patnácti letech zemřel, Karel se vyučil zahradníkem a později působil jako učitel na hospodářské akademii. Nejmladší Jaroslav měl asi nejzajímavější osud - stal se z něj fotograf, žil dlouhá léta v Oděse, věnoval se také botanice a jako odborníka na tento obor ho ruská vláda vyslala na, dnes bychom řekli, studijní pobyt do Ameriky.

Jací byli Němcovi rodiče - s touto otázkou se obracím na Magdalénu Pokornou a ona se, jak jinak, dovolává korespondence:

Božena Němcová s dětmi, snímek z filmu A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

"Božena Němcová byla určitě laskavá matka a žena, která byla schopna ty děti hodně vnímat, hodně jim pomoct. Je to vidět především vzhledem k tomu synovi, který jí byl vzdálen, ke Karlovi, který šel na vandr, jak se tehdy říkalo. Dopisy, které se zachovaly od matky jemu, to je zase ukázka péče, starostlivosti, ale i toho, čemu by se dalo říct výchova na dálku: co má číst, jakým způsobem se má chovat k sobě, k ostatním, jakým způsobem má pečovat o své zdraví, co má jíst a čím se má řídit, když to řeknu nadneseně, tak šlo o vyšší principy. V tomto směru, to byla skutečně matka, která bez ohledu na svou práci, bez ohledu na své trable, byla schopná až k sebeobětování pomáhat a zároveň poskytnout i duchovní podporu."

A Josef Němec jako otec?

"Josef Němec, jako otec...toho známe z několika krátkých dopisů dětem, jako laskavého tatínka. Nabádal k tomu: ´Poslouchejte mámu, má toho hodně…,posílám vám několik krejcarů na přilepšenou.´ Staral se o to, když to připomenu jedním dopisem, který mi teď vytanul na mysli, ´nechoďte se klouzat, dokud nebude led pevný. Takže jako starostlivý otec byl určitě, ale ta tíha, v době, kdy by mimo domov, ta ležela na Boženě Němcové."

Z dopisů je ale prý spíše zřejmé, jaký byl Josef Němec dědeček. Všech vnoučat se nedožil, jen několika dětí svého syna Karla:

"Hlavně tu Boženku, která nesla jméno po slavné babičce, tu miloval a byl pro ni ochoten se vzdát svého soukromí i klidu, takže byl ochoten finančně podporovat rodinu svého syna Karla, která začínala ve velice svízelných podmínkách. Staral se, aby mohl Božence přispět tu na třešně, tu na koláč, tu na pivíčko, což je taky velice hezké. Dneska by se nad tím asi někdo pozastavil, ale on říkal: kdo bude dávat Božence pivíčko, když tam nebudu. Takže v tomhle směru to byl opravdu starostlivý dědeček."

Josef Němec trávil poslední léta života často u svých dětí. Vydal se dokonce i za Jaroslavem do Oděsy. Často pobýval i u Karla v Táboře, kde také v roce 1879 zemřel.