Toulky po regionech
Naše putování začneme na Ještědu, kde vzniká prales. Pak zamíříme na pardubickou nádrž Bajkal, kde ornitologové kroužkovali labutě. Představíme také další znovuzrozený kostel - tentokrát v obci Ostrovec na Karlovarsku. Opravou prochází i klášter v Plasích. Zazpívat si půjdeme s netradiční hudební skupinou Novělské babičky a sklidíme ledové víno.
"Jo, do Ještědu, já myslel někam do Amazónie, to je rozumný nápad, to je jasný,"
vtipkuje pan Oto z Liberce, který se právě od členů sdružení Čmelák - společnost přátel přírody dozvěděl, že má možnost své ženě koupit pralesní vánoční certifikát.
"Kolik to dělá,"
"My máme spočítáno, že přeměna jednoho metru čtverečního smrkové monokultury na přírodě blízký smíšený les, stojí přibližně 12 korun. Takže pokud nám lidé na nový prales dají minimálně 240 korun, čili podpoří přeměnu alespoň dvaceti metrů čtverečních, tak od nás získají dárkový certifikát na jméno, které si sami určí,"
informuje o detailech nákupu neobvyklého vánočního dárku mluvčí sdružení Lukáš Hrabal. Dodává přitom, že kdyby pan Oto investoval více než 600 korun, mohla by jeho žena chodit na nákupy s originální pralesní taškou. Na vznik nového pralesa na ještědském hřebeni podle něj už přispělo 4 tisíce lidí. Pralesní pozemky teď mají rozlohu 25 hektarů a o dalších 10 by se měl prales rozrůst.
"Od začátku projektu v roce 2004 jsme zasázeli přes 32 tisíc sazenic. Plánujeme projekt, v jehož rámci bychom rádi vysadili 10 tisíc, možná to bude i víc, sazenic jedle v malých šestiarových oplocenkách."
"Dobrovolníci jezdí rádi, protože je to pro ně jednak možnost pomoci přírodě, ale zároveň je to relax, možnost být na čerstvém vzduchu."
Teď už prales pokryl sníh a kromě toho, že přes něj přelétne žluva nebo kos, je tady boží klid, konstatuje předseda sdružení Jan Korytář.
"Vznikající prales se uložil ke spánku a já osobně se těším na jaro, kdy se ty vysazené stromečky začnou rozvíjet a život se opět probudí do další sezóny."
Příroda si bude žít svým životem, bez zásahu lidské ruky a postupem času se z lesa stane opravdový prales.
Z hor teď sestoupíme k vodě. Čeští a polští ornitologové kroužkovali v Pardubicích na nádrži Bajkal zimující labutě. Jejich populaci v regionu mapují od roku 2008, přičemž letošní kroužkování je poslední. Pak se už bude sledovat pohyb ptáků. Naposledy se celorepublikový projekt mapování labutí dělal před 20 lety. Teď běží projekty na regionální úrovni. Ale pojďme zpět k nádrži Bajkal. Na jejím břehu stály jednoho rána desítky lidí a labutě jim doslova zobaly z ruky. Ještě nevěděly co je čeká. Na hrázi Bajkalu vše sledovala Drahomíra Bačkorová.
Kroužkování labutí začíná nenápadně. Ornitologové stojí na břehu a házejí labutím kousky chleba. A jak jsem si všimla, někteří z bochníků ujídají i sami.
"Ano, taky mám hlad,"
přiznala se smíchem Tamara Takadžian, která přijela z Prahy s kolegou Petrem Suvorovem. Ten letos kroužkuje už potřetí, a jak se mi svěřil, je to pro něj vždycky zážitek.
"Vždycky je to pro ornitologa zážitek moci okroužkovat labuť, protože je to pták, kterého člověk nemá v ruce každý den. Chce to samozřejmě trošičku praxe."
I lstivosti. Chytit velkou labuť totiž není jen tak. Nejdřív je nutné ptáky vylákat na břeh. Celou akci si bere na povel vedoucí projektu polský ornitolog Pavel Dolata a uděluje pokyny.
"Postavíme se podél břehu. Dolu na břeh půjdou jen ti, co umí chytat labutě. Ti nahoře budou přebírat chycené labuťě. Chytat se bude až na povel, aby se labutě nevyplašily."
Chyceným labutím ornitologové svážou nohy a podvážou křídla. Změří je, zváží, určí pohlaví a nasadí žlutý plastový kroužek. Bez šikovnosti, síly a odvahy to rozhodně nejde.
"Labuť má poměrně velikou sílu a když ta křídla otevře, může samozřejmě člověku ublížit."
"Tady je celá rodina z Rozkoše u České Skalice, protože mláďata se nepodařilo odchytat a staří ptáci měli kroužky. Takže pokud pochytáme mláďata, tak jsme dokroužkovali celou rodinu."
Letošní zimní kroužkování je třetí a poslední. Co se bude dít dál, popsala koordinátorka projektu Světlana Vránová.
"Mnoholetá další práce s odečítáním kroužků, protože ten pták žije mnoho let. Může se dožít v extrémních případech až 20ti let. Takže ten pták má kroužek jako takovou 'občanku' nebo identifikační znamení."
Na Bajkale nakonec dostaly kroužek 4 labutě. Ornitologové se pak přesunuli k Labi a do Hradce Králové.
Kostel bez střechy, se spadlou věží, jestli to je vůbec ještě kostel. Situace ostroveckého kostela, který pochází už ze 13. století, se ovšem rapidně zlepšila v posledních letech. A zásluhu na tom má pan Moravec. Pane Moravče, jak k tomu došlo, že jste si začal kostela v Ostrovci všímat?
"Já jsem byl na výstavě v Mariánské Týnici, kde nám paní ředitelka říkala, že Rotary klub ve Weisenburgu z Německa má zájem zrestaurovat nám památku za to, že německým studentům poskytneme možnost, aby se učili, jak dokumentovat památky. A že ostrovecký kostel je jeden z kandidátů. Skutečně byl kostel potom vybrán, studenti přijeli a zároveň nám také pomohli částkou 15 tisíc eur do začátku. Tím pádem jsme mohli zatlačit na místní zastupitelstvo, že máme začátek."
Ten kostel už byl skutečně bez stropu, bez střechy, bez věže. To bylo jenom obvodové zdivo.
"Ano, ale já jsem žil 30 let v Kanadě a vím, co takové malé kostely znamenají pro povědomí kulturní identity té země."
Ovšem vy jste Pražák a v nedalekém Velečíně máte pouze chalupu.
"Ano, ale to nevadí. Jsem také Čech a chci aby tato země byla krásná."
"Jeden lékařský pár z Německa slavil 160. narozeniny. Jemu bylo 90 a jí 70. Řekli, že namísto toho, aby jejich hosté na narozeninovou party přinesli nějaké věci, tak aby přinesli příspěvek na okna ostroveckého kostela a sešlo se 4 tisíc eur, takže budeme dělat okna."
Vy jste založili nějaké občanské sdružení nebo to je vaše osobní iniciativa?
"Já jsem ten, kdo to postrkuje a trochu tomu pomáhá, ale kdo to skutečně dělá, to je paní starostka Zápotocká a místostarostka paní Valešová a řada dalších občanů, kteří se do toho dnes zapojili."
Jaký je váš cíl?
"Náš cíl je z toho udělat to, co kostel vždy měl být, totiž místo setkání mezi lidmi a Bohem."
"Je unikátní tím, že má dvojí bití, které u normálních hodinových strojů není obvyklé."
Zatímco velký ciferník ukazuje hodiny, malý ukazuje minuty, respektive čtvrthodiny, což je poněkud neobvyklé a známe to jen ze sv. Víta. Při restaurování se přišlo na zajímavé věci.
"Když jsme sejmuli ciferníky, což bylo patrně poprvé po 150 letech, tak z druhé strany těch ciferníků byly různé nápisy z opravy v roce 1860. Byly tu podpisy řemeslníků a zajímavé bylo i to, že se na jedné nice toho ciferníku objevil náčrt starých hodin, který měl sloužit k rozvržení velikosti ciferníků nových, kovových."
I současní restaurátoři tu po sobě zanechali stopu.
"My jsme tam zanechali skříňku, ve které byly nějaké materiály - restaurátorská zpráva, pamětní zápis a opsali jsme tam i zápis z poslední opravy v roce 1983, kterou provedl plaský občan Robert Drozda, který se o ty hodiny stará už 30 let."
Restaurování hodin je jen začátek. Podařilo se získat dotaci ze strukturálních fondů - 400 milionů korun a měla by být věnována na památkovou opravu areálu.
Víte, co jsou Novobělské babičky? Je to pěvecký soubor dam, které mají elánu ve svém věku na rozdávání. Daly se dohromady a teď svými koncerty zpestřují nejednu kulturní akci. Jak se dozvíte od Silvie Mikulcové, která se na jejich zkoušku vypravila, říkají si děvčata a dohromady jim je 1260 let.
O nápadu založit soubor se rozpovídaly Růžena Mertová a Jarmila Mytichová, dvě zakládající členky Novobělských babiček.
"Nápad se zrodil před 4 lety po naší vánoční výstavce, když jsem šla kolem děvčat a slyšela, jak krásně zpívají. Tak jsem šla za nimi a říkala: děvčata, nechcete náhodou zpívat, udělat si takový kroužek a ony, že jo. - Jednou jsme měly vystoupení, a děvčata říkají: jak se vlastně budeme jmenovat? Tak jsem říkala: jsou Havířovské babky, ale my jsme mladší, tak budeme Novobělské babičky."
Tady mám před sebou kroniky, listů je tu celá řada. Dá se vůbec spočítat, kolik už Novobělské babičky mají za sebou vystoupení?
"Nás požádal Senior klub v Nové Bělé, abychom jim udělaly Silvestra, takže to bude jednapadesáté vystoupení."
Teď se chystá standardní úvod, vidím, že se rozlévají takové drobné šťopičky. A babičky hned zapěly a rozpovídaly se.
"Nám dohromady je 1260 let a věkový průměr je 71 roků. Nejstarší má 86 let, to je Věruška."
Tu mrzí, že je nejstarší a už to nejde tak, jak by člověk chtěl. A která je její nejoblíbenější písnička?
"My jsme babičky."
Novobělské babičky v místním domově pro seniory zkouší jednou týdně. Populární jsou i proto, že na vystoupeních také recitují a hrají scénky.
Novobělské babičky si na zkoušce daly štopičku něčeho ostřejšího, my se teď vypravíme na vinice, kde se sklízelo ledové víno. Kvůli teplému podzimu hrozilo, že hrozny, které zůstaly na vinicích, budou nepoužitelné. Řada vinařů čekání nevydržela a hrozny posbírala. Ti, kteří vytrvali, se mohli radovat. V prosinci se dočkali mrazů a ledové víno se tak přece vyrobí. Aby hrozny správně promrzly, musí být minimálně sedm stupňů Celsia pod nulou. Ledové víno se sbírá velmi rychle, často ještě za šera, a vinaři si proto musejí zajistit dostatek sběračů. Výroba ledového vína je poměrně riskantní proces a proto jsou tato vína tak ojedinělá v nabídkách vinařství a vinoték. Na vinohrad se za třeskutého mrazu vypravila Hana Ondryášová.
Do vinohradu za Sedlecem u Mikulova vyráží traktor s vlečkou, následován dvacítkou sběračů. Teploměr ukazuje minus devět stupňů. Ideální teplota, pochvaluje si sklepmistr místního zemědělského družstva Ctirad Králík. A velebí i svou trpělivost. Někteří vinaři totiž čekání na mrazivé počasí už před pár týdny vzdali. Sedlečtí tak teď doslova sklízejí plody svého dobrého odhadu.
"My už máme dost velkou tradici ve sběru ledového vína. Naši zákazníci už očekávají, že se objeví v každém ročníku, takže jsme do toho rizika šli. Sklízíme od roku 2001. Zatím se nám to povedlo vždycky do konce roku, i když někdy to bylo tak, že mrazy nehlásili, a nakonec dva dny mrzlo."
Ideální podmínky pro sklizeň hroznů na ledové víno jsou zároveň největší komplikací. Byť se sklízí dvě až tři hodiny brzy po ránu, člověk stačí za tu dobu řádně promrznout. Lidé pracující pravidelně ve vinohradech jsou ale zdá se zvyklí. I opravdu nízké teploty dokáží dobře snášet. A čím se zahřívají?
"Trošku u toho poskakujeme. A něco nás zahřeje. - Svařené víno, čaj a klobása. Musí to stačit. - Určitě pomůže svařák, to je vyzkoušený recept. - Ano, taky mám svařák. Pěkně hřeje. - Člověk se hlavně musí pořádně obléct."
Snést třeskuté mrazy se nakonec vyplatí. Doslova. Ledové víno je pro svou chuť poměrně drahou lahůdkou. Třetinka se prodává i za 700 korun. Dá se totiž samozřejmě vyrábět jen v některých vinařských státech. Vedle nás se tak děje už jen na Slovensku, v Rakousku, Německu a Kanadě.
Ledové víno patří společně s vínem slámovým mezi vinařské speciality. Roční produkce těchto vín se v Česku pohybuje v řádech tisíců litrů, což nedosahuje ani jednoho procenta z celkové výroby vína. Mnozí vinaři se totiž bojí, že jim hrozny může někdo z opuštěných vinic ukrást. Pozor si musí dávat i na ptáky. Špačci sice z jihu Moravy odlétají za teplem už koncem října, ale rychle je na vinohradech vystřídají kosi.
Početná hejna se objevují na polích, v parcích i zahradách. My laici to sice nepoznáme, ale ornitologové tvrdí, že jich rok od roku ubývá.
"Proč tomu tak je, to nevíme, protože nemáme přesné zprávy o tom, odkud ti práci k nám přilétají a co se děje na jejich hnízdištích."
Tolik ornitolog Zdeněk Vermouzek. Havrani i kavky patří do čeledi krkavcovitých. Jsou to pěvci, proto umí dobře napodobovat nejrůznější zvuky. Vidět a slyšet je teď můžeme na každém kroku. Na večer se pak tady v Přerově v obřích hejnech slétávají do přírodní rezervace Žebračka. Havran polní je větší kovově černý pták, kavka obecná je menší a zbarvení má černo - šedé, prozradí se i svým typickým hlasem. To, co je pro oba druhy společné a typické, je vytváření početných hejn jak v období hnízdění, tak i teď v období zimy.
