Toulky po regionech
Začneme téměř na humny. Vypravíme se na výstavu, která ukazuje, jak se měnilo vltavské nábřeží. Navštívíme korunovaci ve Svaté Hoře a dva umělce z Třebíčska. Netradičně spojili zvuk klasických varhan se zvuky úderů do kovanou plastiku. Pak zamíříme na Plzeňsko, kde je k vidění výstava zničených kostelů. To v Budči na Žďársku postavili novou kapli, která zvítězila v soutěži Stavba Vysočiny 2008 a nový kostel bude plavat i na Vltavě, vznikne totiž na lodi. Navštívíme Mikulčice, pouhý den před zasedáním Výboru UNESCO se ministerstvo kultury rozhodlo stáhnout společný návrh Mikulčicko-kopčanského archeoparku na zápis mezi světové kulturní památky. Naopak krumlovská divadelní točna má vyhráno - může v parku zůstat do roku 2016. Na závěr toulek vzlétneme s vrtulníkem a vydáme se měnit anténu na horský hotel Ještěd.
Naše toulání po českých a moravských krajích začneme za humny. Vypravíme se na procházku po vltavském nábřeží a půjdeme proti proudu času. Výstava, kterou připravili architekti z Ústavu rozvoje hlavního města Prahy, představuje na Staroměstské radnici dobové fotografie i historické plány města v kontrastu s jeho dnešní podobou. Původně městská periferie se totiž v 19. století proměnila v krásná nábřeží, která lemují honosné domy. Více uslyšíte od Zuzany Ptáčkové.
Až do poloviny 19. století jako by bylo město k řece otočené zády. Teprve potom obrátilo svou tvář k Vltavě a nábřeží se proměnila v místa s dobrou adresou. Proč se v historickém vývoji města měnily nejvíc vltavské břehy, vysvětluje architekt Ladislav Honeiser.
"Původně to byla periferie, kde byly sklady dřeva, skládky odpadků, kde se vyráběl sanitr a kde nebyly žádné významnější budovy. Výstavbou mostů a nábřežních zdí se toto území stalo atraktivnější, protože nebylo zaplavováno. Jakmile se objevily mosty, tak se tam objevily budovy."
"Byli bychom rádi, kdyby nám návštěvníci něčím přispěli. Je to třeba výroba sanitru. To byla strategická surovina. Sanitr rovná se střelný prach. A potom sklady palivového dřeva, protože oni vrstvili polena až do sedmimetrových výšek. Způsob jakým to stavěli, aby jim to nespadlo, neznáme. Pátrali jsme po tom a nedopátrali jsme se, nicméně by bylo zajímavé, kdyby nám k tomu někdo dokázal něco říct."
Pokládání základního kamene Národního divadla, Šítkovské mlýny před demolicí nebo Vyšehradská skála ještě bez tunelu, před kterou stojí převozníkův domek. To je jen několik z mnohých dobových fotografií, které jsou na výstavě k vidění.
"Já například za nejzajímavější považuji fotografii stavby mostu Štefánikova, tehdy mostu císaře Františka Josefa I. To byl návrh anglických inženýrů a ta konstrukce je obdivuhodná."
Mnoho pamětníků by Prahu určitě nepoznalo. Třeba takový letenský kopec - to byly pastviny a pole. Vybrat fotografie na výstavu bylo náročné, ale bylo z čeho vybírat. V Útvaru rozvoje hlavního města Prahy jich je totiž na 50 tisíc.
21. června se v Příbrami na Svaté Hoře konala tzv. Korunovace, což je největší Mariánský svátek u nás a jeden z nejvýznamnějších ve střední Evropě. Letos však bylo trochu výjimečný, přijelo na něj kolem 500 Italů. Korunovace se tu koná už 250 let a v minulosti dokázala přilákat tisíce poutníků. Proč se svátku říká korunovace, to je otázka pro zpravodaje Zdeňka Hejkrlíka.
"V době barokní si významná poutní místa mohla nechat korunovat svoji relikvii. Byly to sošky, obrazy, kterým byly připisovány zázračné schopnosti. V případě příbramské Svaté Hory je to soška Panny Marie s Ježíškem. Tu podle legendy vyřezal prý sám arcibiskup Arnošt z Pardubic, který byl rádcem Karla IV. Ta soška byla korunována roku 1732. Od té doby se každoročně slaví výročí korunovace. Samotná slavnost vypadá tak, že je venkovní mše, potom kněží naloží sošku na zvláštní nosítka, chodí s ní po svatohorském náměstí, za nimi poutníci, je to docela zajímavý obřad, i pro lidi, kteří nejsou věřící."
Korunka sošky Panny Marie Svatohorské je osázená drahými kameny a na kartuši je vyryt papežský znak a nápis korunována 22. června 1732. V českých zemích tehdy vrcholilo baroko, mariánskou svatyni na Svaté Hoře spravovali jezuité a papež vydal dekret, podle něhož měla být soška korunována o třetí neděli po Svatodušních svátcích. Oslavy korunovace v roce 1732 byly velkolepé - trvaly osm dnů a zúčastnilo se jich přes sto tisíc věřících, kteří na Svatou Horu většinou putovali pěšky. Říká se, že soška vykonala zázraky. Například v době třicetileté války sem putoval slepý Jan Procházka z Nymburka se svým vnoučkem. Usilovně se modlil a po několika dnech začal vidět. Od té doby se stal strážcem tehdy ještě malé kapličky. Na Svatou Horu jezdí odpradávna i cizinci. Letos přijelo na 500 Italů. Jaký byl důvod a jaký mají vztah ke Svaté Hoře?
"Musím se vrátit do první světové války. V té době se bojovalo v oblasti Trentino, která patřila pod Rakousko-Uhersko a tehdy císařská vláda nařídila všem obyvatelům údolí Ledro, bylo tam šest vesnic, aby se nastěhovali do Čech. Tady žili v různých rodinách po celých Čechách až do roku 1919, než se mohli vrátit domů. Na ten svůj pětiletý pobyt v Čechách stále vzpomínají a, protože letos je to právě 90 let, tak se jejich potomci rozhodli uspořádat takovou velkou oslavu. Svatá Hora byla jejich duchovním útočištěm, proto přijeli právě sem v době největších svatohorských slavností. Především se zajímali o hroby svých předků, takže například na obou příbramských hřbitovech umístili pamětní desky, ale zajímali se také o kulturní památky. Velice je nadchlo Hornické muzeum v Příbrami. Přivezli sebou i pěvecký sbor a kapelu a přímo pro Svatou Horu také nechali vytvořit takovou zvláštní sochu, kterou umístili do výklenku v ambitech Svaté Hory."
Dva umělci z Třebíčska spojili zvuk klasických varhan se zvuky úderů do železa. Varhaník Marek Buš a umělecký kovář Pavel Tasovský nahráli improvizaci pro kovanou plastiku a varhany. Chtěli tak dokázat, že i kovářské dílo se dá hrát. Poslechnout si je přišel Michal Malý.
"Je to netradiční a já mám rád, když se dělají netradiční věci. Muzika musí být živá a nesmí to být spoutáno do žádných klišé a hlavně do termínu vážná hudba, který nemám rád,"
říká varhaník Marek Buš, který byl jedním z autorů této netradiční improvizace pro kovanou plastiku a varhany.
"Je to jedna z těch kinetických plastik Pavla Tasovského. Stojí na hrotu a když foukne vítr, tak se to kolíbá a právě díky tomu, že to stojí na hrotu, tak železo krásně zní, je tam spousta rezonančních možností v tom kovu."
Původně mělo jít dokonce o improvizaci pro varhany a kovadlinu. Později ale oba pánové, jak umělecký kovář Pavel Tasovský, tak varhaník Marek Buš rozhodli nahradit kovadlinu kovanou plastikou.
"Jsem rád, že z toho nakonec sešlo už z důvodu toho transportu, ale i z toho důvodu, že kovadlina nemá možnosti více zvuků. Ta kovaná plastika je měla. Každý uzel na té trávě dole zněl jinak."
A doprava kované plastiky do baziliky svatého Prokopa v Třebíči byla prý doslova hračkou.
"Pavel nesl plastiku, já jsem nesl stojánek. To bylo všechno. A pan režisér nesl nahrávací zařízení. Plastika stála na kůru před hracím stolem právě kvůli tomu, aby to mohl zvukař dobře nahrát. Mělo to nevýhodu, že jsme na sebe neviděli. Improvizace se nezkouší, takže my jsme jeli hned."
Vše je o to pikantnější, že oba kumštýři to zvládli bez not.
"Improvizace je improvizace. Varhaník nemá žádné noty. Má v hlavě nějaké téma, jak by to mělo vypadat."
I když malá motivace tu přece jen byla, uzavírá varhaník Marek Buš.
"Jediné noty, které byly, tak byla štamprdlička slivovice před tím a to bylo všechno."
Na kovanou plastiku hráli pomocí speciálních kladívek, které si kovář Pavel Tasovský sám vyrobil a tuto netradiční hudbu předvedli i v živém koncertu v rámci slavnostního odhalení plastiky v Lipníku nad Bečvou, kterou Pavel Tasovský dělal podle návrhu zesnulého Alfreda Habermanna.
Každý z kostelů je představen starými fotografiemi, snímkem místa, kde stojí a jak vypadá dnes. Kromě kostelů je na výstavě řada dalších církevních předmětů - třeba prasklý zvon, vzácný misál, socha klečícího Krista z 18. století či dřevěné Desatero, které přežilo požár kostela v Krásném Lese. Jak ukazuje výstava, štěstí měl například kostel v obci Údrč na Karlovarsku. Před úplným zánikem ho před více než deseti lety začala zachraňovat skupina lidí. Se záchranou pomáhal i soubor pražského divadla Ypsilon.
"Protože jsme sem jezdívali, tak nám bylo líto toho kraje po odsunech a jak ten kraj byl zdevastován. Je to taková smutná krásná krajina,"
říká umělecký šéf divadla Jan Schmidt.
"Paráda. - Nádhera. - Jsou výborní, že to dokázali, to je nádhera,"
říkali lidé, kteří do kapli přišli. Opravdu málokdo se v kapli Panny Marie Sněžné zmůže na víc. Josef Bárta s manželkou Annou přijeli z Ledečska a to právě ve chvíli, kdy mi dveře novostavby přišel otevřít starosta, který podotkl, že sem jezdí i zájezdy.
"Byl tu autobus z Orlických hor, tady se zastavuje hodně lidí."
Jak František Fabík říká, nápad na stavbu nové kaple se zrodil už na zastupitelstvu v roce 1998. Místní lidé neváhali, protože stará kaplička chátrala. Projekt za 4,3 milionu korun podpořili v referendu a zapojili se také aktivně.
"Lidé na to dali 395 tisíc, asi 150 tisíc v darech v movitých věcech, jedná se o zvon a varhany a zadarmo odpracovali 2250 hodin."
Budeč přitom nemá ani 200 obyvatel. Překvapí také, že většinu nákladů financovala vesnice ze svého malého rozpočtu. Pomohla pouze symbolická dotace ve výši 235 tisíc.
"Je pravda, že malé obce mají malé rozpočty, ale na malých obcích se musí umět hospodařit. My máme zásadu, že čtyři roky šetříme a jeden rok utrácíme, to znamená, že děláme větší akci."
Že výsledek stojí za to, potvrdili odborníci a veřejné hlasování v soutěži Stavba Vysočiny 2008.
"Je to vynikající ocenění, máme z toho všichni radost. Radost mají i v okolních vesnicích, kteří nám fandí a myslíme si, že už se to nikdy v takto malé vesnici opakovat nebude."
Všechna čest architektu Karlu Roseckému. dokázal vytvořit kapli moderní, ale zároveň ctící tradiční uspořádání sakrálních staveb.
Zajímavý kostel vznikne i na lodi a bude brázdit Vltavu. Jde o projekt Mezinárodního křesťanského společenství Praha. Tomu se podařilo koupit vyřazené plavidlo, které bude sloužit hlavně mladé generaci. Jak říká manažer projektu Tomáš Janda, ICF si vyhlédlo plavidlo, které bylo postaveno roku 1925 v Německu.
"Sloužila jako překladní, to znamená jako jeřáb z lodi na loď. A později jako školní pro výcvik námořníků Čs. plavby labsko-oderské. Později tam byli ještě nějací lodní elektrikáři. Pak se loď dostala do Prahy, tam jsme ji objevili a následně asi po roce jednání jsme sehnali prostředky a loď jsme zakoupili."
Nejdřív to vypadalo, že společenství bude muset sehnat deset milionů korun, tolik loď původně stála, ale paradoxně pomohla ekonomická krize a cena se dostala na třetinovou hodnotu. Podařilo se sehnat prostředky a loď je připravena na to, aby se z ní stal nejen kostel, ale místo, kde se lidé budou setkávat. Bude tu divadlo, místo pro koncerty, autorská čtení, vernisáže výstav a nebo třeba svatby.
"Celý projekt vychází z potřeby komunikovat do společnosti naší zkušenost jako křesťanů, ale ne takovým prvoplánovým způsobem, že bychom se postavili někde na ulici a četli verše z Bible. Spíš je to o tom, že ta naše skupina je taková hravá a tvůrčí a téma, které máme je asi společensky stále aktuální, nicméně pro společnost dneška možná trošku nesrozumitelné, tak se snažíme komunikovat srozumitelným způsobem,"
říká Tomáš Janda. Loď, která zatím nese technický název SL 1 poputuje do Mělníka, kde ji čeká rekonstrukce. Dostane nový kabát, nový vnitřek a taky nové jméno.
Podle legendy je právě tedy Metodějův hrob. Valy jsou národní kulturní památkou. Jen na seznam UNESCO se zatím ještě nedostanou. Měly se tam ocitnout se sousedními slovenskými Kopčany. Oba státy se ale dohodly, že kandidaturu stáhnou. Mnoho místních to ještě doteď neví a říkají:
"Ne neslyšela. - Tu zprávu slyším poprvé. Je to škoda. Já myslím, že by to bylo tady pro lidi lepší. Byly by z toho nějaké peníze pro obec."
Naopak stažení kandidatury Mikulčic má podporu starosty Josefa Helešice. Ví, že pokud by výbor žádost Mikulčic zamítl, ztratily by šanci navždy. Takto se mohou lépe připravit a za pár let se pokusit proniknout na seznam znovu.
"Myslím, že to bude větší pobídnutí. Je na to víc času. Tahle varianta byla ne že bych řekl překotná, ale určitě byla zrychlená a teď bude víc času se nachystat a památník bude jinak vypadat."
Paradoxně snižují Mikulčicím šanci na úspěch ostatní české a moravské památky. Republika jich má totiž na seznamu UNESCO už 12. Takto úspěšným státům se pak hůře snaží prosazovat další zápisy.
"My se snažíme, aby v Českém Krumlově zůstala navždy, ale na místě, které nevyvolává pochybnosti výboru pro světové dědictví o tom, že ČR není sto zajistit ochranu památky světového dědictví. I v našem stanovisku tvrdíme, že tradice hraní divadla pod širým nebem před otáčivým hledištěm je v Českém Krumlově mimořádně dlouhá, delší než je úmluva o ochraně světového dědictví a je to závazek, který se snažíme respektovat a hledáme kompromisní řešení tak, aby se podařilo tu tradici uchovat, aby byla dál atraktivní pro všechny návštěvníky Českého Krumlova a přitom aby nám to nekomplikovalo situaci před výborem."
Na odstranění točny se stát s UNESCO dohodly po zařazení Českého Krumlova na seznam světového dědictví v roce 1992. Měla být odstraněna do roku 1999, postupně však ministři dohodli další a další prodloužení. Loni vidělo inscenace v českokrumlovské zámecké zahradě přes 55.000 diváků. Od zahájení provozu v roce 1958 nabídla točna už přes 2810 představení, která zhlédlo více než 1 milion 700 tisíc diváků.
Vysílač na Ještědu dostal novou elegantní anténu. Její výměna byla nutná kvůli pokračující digitalizaci televizního a rozhlasového signálu v Libereckém kraji. Jak vše probíhalo, sledovala Ivana Bernáthová.
Než se dostala pomocí vrtulníku na vrchol vysílače Ještěd nová anténa, musela se rozřezat ta stará. Ve výšce 1012 metrů to nebylo jednoduché. Horou lomcoval silný vítr, hromy, blesky a taky kroupy. Švýcarští a rakouští odborníci, kteří výměnu prováděli, proto několik hodin s povolením pro vzlet vrtulníku z libereckého letiště otáleli. Podle údajů mobilního radaru byl vítr stále příliš silný a transport mnohatunového nákladu z věže vysílače by byl příliš rizikový.
"Už letí",
ozvalo se od přihlížejících. Po sedmi hodinách nakonec vrtulník odstartoval.
"Je to speciální vrtulník, který je uzpůsobený na vysílače,"
říká Jakub Erben z Českých radiokomunikací. Postupnou výměnu tří dílů antény pak komentoval jeho kolega Jiří Vykydal.
"Posádka sleduje břemeno zavěšené pod nimi, má několik spolupracovníků, kteří je navádějí přímo nahoře ve věži a zachytávají to břemeno. Anténa se montuje z několika částí."
Během výměny antén nesměla být kromě techniků v horském hotelu a jeho okolí ani noha. Větrné víry od vrtulníku a zavěšené břemeno představuje riziko. Z ničeho nic se ale na vyhlídce u vrcholu Ještědu objevila skupinka Němců.
"Jsme jen turisté, nic jsme o této akci ani o zákazu vstupu nevěděli,"
omlouvá se paní Ingrid z Budyšína, která prozradila, že přišli po úzkých pěšinkách, kde nebyla ochranka. Většina zvědavců ale pozorovala výměnu dvacetimetrové antény ze zdola. Jeden z nich si natáčel dočasně okleštěný vysílač na video. V plné a větší kráse se zaskvěl až druhý den, když nakonec za bezchybného počasí vrtulník odtransportoval novou anténu na věž. Podle jedné z turistek je nová bílá anténa mnohem hezčí.
"Teď je ta špička úzká a krásně se k tomu hodí."
Podle Jiřího Vykydala nejde o krásu, i když dodržení siluety a výšky Ještědu bylo podle památkářů nezbytné. Důležité jsou ale špičkové technické parametry umožňující souběžné analogové a digitální vysílání.
