Před půlstoletím neděle byla...
Silvestrovské vydání Magazínu Radia Praha patří začátkům divadla Semafor. Uvedlo se na konci října 1959 hudební komedií Člověk z půdy. Od té doby uplynulo půl století.
Kdybychom každému z těch padesáti let věnovali jen půl minuty, vymezený čas tohoto pořadu by nám nemohl stačit. Stejně tak časově nevychází ani možnost zmínit každou ze semaforských her, filmů, televizních záznamů a dlouhohrajících desek, nemluvě o mnoha desítkách písniček, i kdybychom se omezili jen na ty, které jsou neoddělitelnou součástí zlatého fondu české populární hudby. Zkrátka a dobře, pořad tvoří jen několik vzpomínkových střípků a to ještě jen z prvních deseti let a dvou měsíců trvání Semaforu, té v pravém slova smyslu nejklasičtější éry, kterou o Vánocích roku 1969 ukončila předčasná smrt Jiřího Šlitra – autora stěžejních semaforských hitů.
„Komedie s vtipnou zápletkou, ale s nejistou stavbou a mnoha mělkými místy dala záminku k všemožným slovním hříčkám a vtipkování na literární téma, jen zřídka se však dostává svou všeobecnou neurčitostí někam dál. Šlitrova hudba, dobře hraná kvartetem F. Havlíka, vtiskuje představení živou atmosféru, originalitou však nevyniká. Slabou úroveň mají bohužel písňové texty J. Suchého,“ napsalo v listopadu 1959 o Člověku z půdy Rudé právo.
Pravda, hra skutečně nebyla žádným kongeniálně sevřeným dramatickým dílem, v převážně ještě pochmurné době převládajícího socialistického realizmu, která vedle častušek přála ještě tak sentimentálně sladkobolným písním vtrhlo na jeviště mládí, radost a nevázanost, která publikum okouzlila, a jak už dnes víme, zdaleka nikoliv jen na jednu sezonu, ale nejméně na půl století. A pokud jde o hodnocení písňové tvorby Šlitra a Suchého, ať si kritici psali a říkali co chtěli, posluchač odpověděl kolektivním okouzlením ze 'včerejší neděle' nebo z časem až zlidovělého Pramínku vlasů. Trochu unylý přednes René Gabzdyla, který také zazní ve zvukové verzi pořadu, až tak okouzlující lidem nepřišel. On si to ale naštěstí po svém zazpíval i Jiří Suchý. Povedená písnička zkrátka a dobře potřebuje i povedený přednes s tou správnou jiskrou – nebo šťávou.
Publikum se válelo smíchy. Zrodila se nová hvězda a zatímco Člověk z půdy dva a půl roku předtím okouzlil publikum natolik, že se hrál dohromady 228krát, tak kabaret Jonáš a tingl-tangl se dočkal více než 240 repríz. A mohlo to být i mnohem víc, jenže – jak později vzpomínal Jiří Suchý – ještě asi nebyli dostatečně profesionální a přes neutichající zájem publika hru stáhli prostě proto, že už je po takové době a tolika opakováních nebavila.
A vlak jel. Kromě divadla a desek přišel film a ještě před ním televize. První dlouhý televizní film byl natočen podle představení Recital 64, a Jiří Šlitr v něm zazpíval i vlastní verzi písně Klementajn, jejíž český text Jiřího Suchého si poruštil a udělal z ní Klíměntajn. Ale z filmu byla nakonec vystřižena. Hádejte proč...
Jakousi esencí toho všeho byl hudební film Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964, kde si třeba Hana Hegerová s Waldemarem Matuškou a Karlem Gottem spolu zazpívali hit Tak abyste to věděla.
Přesně nevysvětlená příčina, možná jen nešťastná náhoda, stála za tím, že Jiří Šlitr se ve svém bytě na konci roku 1969 otrávil svítiplynem. Ironií osudu tak právě na Štěpána zemřel autor hudby k jedné z vůbec nejznámějších českých vánočních písní - Purpura.
Semafor přesto přežil. Jiří Suchý v 70.letech dokonce stvořil svou vůbec nejúspěšnější hru, když po svém přepsal Erbenovu Kytici. Dočkala se bezmála 600 repríz a v Česku se za mnoho desítek let jen málo jevištních počinů mohlo pochlubit vyšším číslem. A rodily se zde také další nové hvězdy, ale na ně možná budeme vzpomínat někdy jindy.
A závěr pořadu patří přání všem posluchačům, aby je v celém roce 2010 provázelo hodně zdaru, pevné zdraví, spokojenost a radost.
