Pohádky pro nejmenší: Šrut, Procházková, Skala, Kahoun a další
Minule jsme věnovali rubriku Knihovnička Radia Praha tomu, jak vybírat knížky pro děti, jak se zorientovat na trhu, co nového se v uplynulém roce objevilo a co naopak patří mezi stálice - to vše zatím v oblasti poezie pro děti. Dnes se zaměříme na obrázkové knížky, pohádky a příběhovou dětskou prózu.
Pro nejmenší děti jsou určeny knížky s obrázky a jednoduchými říkadly. Próza se dostává ke slovu u předškolních dětí a malých čtenářů. Univerzálním jazykem, který ale osloví děti bez rozdílu, tedy i ty, které ještě neumějí číst, které dokonce ještě nemají ani trpělivost poslouchat čtení dospělých, jsou obrázky. Knížky, kterým obrázky dominují, si můžou děti samy aktivně prohlížet. Obrázkové knížky ale mají rádi i zkušení dětští čtenáři. A milovníci komixů by namítli, že záliba v obrázcích není ani otázkou věku ani schopnosti číst.
"První knížka, která tu od něj vyšla, byly Tři zlaté klíče, knížka, kterou on připravil pro svou dceru. Na těch knížkách je zajímavé, že je stejně důležitý obrázek, jako text, jsou v dialogu, jedno bez druhého nemůže existovat. Jedna z jeho posledních knížek pro malé děti je Hrej, Mozarte, hrej! o malém Mozartovi. Ta knížka jednak dává určité poučení o muzice a taky se zabývá jednou důležitou věcí, že malý Mozart velmi hrál, ale neměl čast sám si hrát."
A když mluvíme o těch Čechoameričanech, je tady taky Martina Skala.
"Martina Skala taky patří k autorům a výtvarníkům, kteří do té oblasti zasáhli velmi výrazně."
Její knihy Strado a Varius už nejsou na trhu. Zato vyšly dvě novinky: jedna autorská knížka Medvídek Kuma o nevšedním arktickém putování malého medvídka, jehož rodiče se rozešli. Ta je určena dětem od 8 let. K druhé knize, kde Martina Skala působila jen jako ilustrátorka, se dostaneme za okamžik.
Pokud jde o obrázkové knížky, bilderbuchy, na českém trhu kupodivu chybí autorka, jejíž knihy vycházejí v zahraničí, doma ale ne, a to je kdysi velmi ceněná Květa Pacovská, která knížku pojímá jako univerzální předmět k hraní se slovy a písmeny.
"Její styl poněkud chybí, to je fakt. Květa Pacovská na začátku 90. let ilustrovala knížku Pavla Šruta Kočičí král, která teď vyšla v reedici a rozhodně stojí za pozornost. Pavel Šrut patří vedle Ivy Procházkové, Josefa Bruknera a dejme tomu Petra Síse k nejvýraznějším osobnostem literatury pro děti. Teď například před měsícem měl Pavel Šrut slavnost kolem své nové knížky Pan Kdybych hledá kamaráda. Tenhle titul není zpracováním klasických pohádek jako Kočičí král, je to jeho autorská záležitost, pohádková próza o věčně brblavém nerozhodném starém pánovi, který se jmenuje Kdybych, a potkává nejrůznější typy lidí, pana Abych, pana Cobych a jsou kolem toho pěkné zábavné situace a nabízí to i zajímavý pohled na svět. A přitom je to napsáno jednoduchým, čistým, kultivovaným jazykem a je to bezvadná knížka pro nejmenší děti."
Pro jak staré?
"Pět, šest let, první, druhá třída."
A to už se dostáváme k autorským pohádkám. O nich hovoříme dnes také s Ivanou Hutařovou ze Sukovy studijní knihovny a z české pobočky mezinárodní organizace pro dětskou literaturu IBBY.
"Vyšlo několik krásných pohádkových knih, jmenovala bych Národní pohádky z Čech a Moravy, což je výbor pohádek převyprávěných Miladou Motlovou, nádherně ilustrovaný Vlastou Baránkovou. Ta Milada Motlová má za sebou řadu adaptací pohádek, dělá taky soubory říkadel a hádanek a ona přesně ví, kam až se smí při modernizaci textu. Licenci původního autora nebo sběratele nikdy nepřekročí. Pak máme ještě spisovatelku Magdalenu Wagnerovou, která napsala pohádkový příběh nazvaný Hlupýš. To je takový vychloubačný šnek. Tahle knížka je taky nádherně ilustrovaná Martinou Skalou."
Má na současném trhu své místo klasická folklórní pohádka v čisté podobě?
"Klasická folklórní pohádka, to máme Marii Kubátovou, žijící autorku, která je v současné době nestorem českých spisovatelů literatury pro mládež. Ona se zabývá folklórní pohádkou z Podkrkonoší. Božena Šimková také z Podkrkonoší. Ale neuvědomuji si, že by v uplynulém roce nějaké folklórní pohádky vyšly."
A pro menší děti píše také spisovatel Jiří Kahoun, autor řady humorných knížek a také předlohy ke známému večerníčku o Včelích medvídcích.
"On toho napsal pro nejmenší děti daleko víc, má takový laskavý humor a co je strašně důležité, jeho příběhy čtou i kluci. letos mu vyšly dvě knížky a já bych zvlášť upozornila na knížku Štěstíčko a kocouří dědeček. To je autobiografický příběh Jiřího Kahouna o tom, jak trávil prázdniny u dědečka na venkově, transformovaný do příběhu dvou koček."
Pak jsou ale taky knížky, které sice mohou číst děti samy, ale oba naši hosté přesto doporučují jejich společné čtení s rodiči:
Hutařová: "Ony si to sice přečtou samy, ale potřebují o tom s někým mluvit. Jako příklad bych uvedla knížku Ivy Procházkové Myši patří do nebe. To je knížka, která se zabývá fenoménem smrti."
Provazník: "Hlavní hrdinkou je myška, která se hned na začátku dostane do světa, který není nikde pojmenován, ale je to svět po smrti. Ale není to vůbec knížka depresivní, je hravá a jak je u Ivy Procházkové běžné, má i svou filosofickou rovinu."
Mluvíme o kvalitních knihách a snažíme se alespoň stručným výčtem zmínit to nejzajímavější, co se pro malé děti vydává. Je ale něco, na co by si rodiče při nákupu knížek měli spíš dát pozor?
Provazník: "První signál, že knížka není úplně v pořádku, je to, že člověk zjistí, že je anonymní. Že pod ní dokonce není ani kdo ji napsal, přeložil nebo ilustroval."
Hutařová: "Opravdu je třeba přistupovat ke knížkám obezřetně, zvlášť když vidíte titul typu Nejlepší výběr a Nejkrásnější pohádky o tom nebo o tom a Nejkrásnější říkadla a Zlatá kniha, Stříbrná kniha, Diamantová kniha říkadel. K tom opravdu je třeba přistupovat obezřetně a tu knížku si dobře prohlédnout, než ji dítěti koupím."
Provazník: "Dětem se dostávají do rukou knihy, které jsou ovlivňovány vkusem jejich rodičů i prarodičů, kteří zažili něco jiného, jsou zvyklí na něco jiného a hraje v tom roli samozřejmě i sentiment. A navíc dospělí často uvažují ne tak, co se líbí jim jako dospělým, což je leckdy dobré vodítko, ale co by se snad mohlo líbnit dětem, protože to je co nejbarevnější, co nejlíbivější, co nejpodbízivější. V tom je myslím docela velký problém a proto ti, kteří vydávají knížky pro děti a kteří je zprostředkovávají dětem, mají obrovskou zodpovědnost, protože formují budoucí čtenáře."
Pro dobrou výchovu dětí ke čtení je ale podle obou odborníků důležitá ještě jedna věc - totiž čtenářský vzor dospělých. Je ale důležitější to, že dospělý jde příkladem a sám čte, nebo to, že si čte s dětmi?
"Třeba můj syn, když se ho ve školce zeptali, čím je jeho tatínek, tak protože on ve třech letech nechápal, co je to právník, tak říkal, že tatínek je doktor na čtení. Protože u nás doma se hodně četlo. Takže ten vzor rodiče nebo dospělého je velmi důležitý, ale nesmírně důležité je společné čtení dospělých s dětmi. To nelze nahradit vůbec ničím. A potom když už dítě umí číst, mělo by číst samo, aby si nezvyklo na to: zalehnu a budou mi číst. Doslova spolešné čtení, to je nejdůležitější."
Je to tím, že se při společném čtení dítěti nabízí i klíč k pochopení textu?
"Ano, ale zároveň se tím i upevňují vzájemné vztahy."
- V rodině nebo dítěti blízké komunitě, dodává Ivana Hutařová.
