Deník "zuřivé reportérky" Ireny Gerové o tom, co předcházelo
V záplavě připomínkových akcí, výstav a knih k 17. listopadu 1989 by neměla zapadnout publikace, kterou v těchto dnech vydává nakladatelství Paseka. Jmenuje se Vyhrabávačky a z pozůstalosti novinářky Ireny Gerové ji připravil její bratr Richard Kraus a editorka Milena Tučná. Jejím základem je deník autorky, díky němuž poznáváme velmi zblízka a každodenní život i společenské probublávání v době, která politickým změnám předcházela. Kniha obsahuje i CD s unikátními nahrávkami rozhovorů s Václavem Havlem z léta 1989.
"Pozvánka na oslavu 30 let Divadla Na zábradlí samozřejmě nepřišla. Na co Svobodné slovo? Nač zvát divadelní kritiky? Stačí samozřejmě ČTK a televize. Přišla jsem tedy, zcela absurdně, na pozvání Václava Havla. Vstoupila jsem do plného hlediště a zůstala jsem vzadu 'k stání', stejně jako kdysi. (...) Na pódiu byl dlouhý stůl s řečnickým pultem, obé potaženo rudou látkou - jak jinak? (...) Za stolem seděl Štěpán a spol. a řečnil pan ředitel Vodička. V poslední řadě seděli vedle sebe Jan Grossman, Marie Málková, Václav Havel a Olga Havlová. 'To je nejabsurdnější divadlo, jaký jsem tady viděl,' prohlásil fotograf Jaroslav Krejčí. Když se pak chystal Štěpán předat řediteli Vyznamenání za zásluhy o výstavbu, ozval se odněkud zprostředka hlediště hlas herce Františka Husáka: "Vašku, di si pro diplom!" Pouzdro, údajně bez diplomu, protože ho předseda vlády Lubomír Štrougal nepodepsal, neb už neúřadoval, a Ladislav Adamec ho nepodepsal, protože ještě neúřadoval, tedy tohle pouzdro bez diplomu převzal ředitel divadla Vladimír Vodička,"
- to je pár řádků z deníku Ireny Gerové. Knižně vyšel z iniciativy jejího bratra Richarda Krause před několika týdny - tři roky po autorčině smrti.
říká Richard Kraus. Prostřednictvím publicisty Jana Rejžka se text dostal k editorce Mileně Tučné. Ji jsem poprosil o stručné slovníkové heslo Irena Gerová:
"Irena Gerová byla absolventa žurnalistiky. Pokud vím, redakce Svobodného slova bylo její první novinářské angažmá. psala velmi zajímavé recenze o filmových, divadelních představeních, dělala zajímavé rozhovory, snažila se zprostředkovávat i kulturu ze zahraničí. Po roce 1989 kupodivu přestala psát a začala spolupracovat s dokumentárním filmem. Natočila spoustu vynikajících dokumentů na téma lustrace, etika novinářské práce a podobná témata, která jsou myslím dodnes aktuální."
Vybírali jste z deníků Ireny Gerové určité období nebo to je kompletní text?
"Není to kompletní text. Ona sama začala ty poznámky psát opravdu až na podzim 1988 a nazvala to Probublávání protože cítila, že vře společenská situace, že něco bublá, a jsou tam zachyceny jen dvě zmínky o tom, co s tím asi zamýšlela. Je tam dialog z redakce, kde jí kolegyně říká: 'Ty to jednou všechno napíšeš a vydáš a budeš děsně slavná!' a Irena Gerová se tomu směje. A potom je tam jedna poznámka Václava Havla, která je myslím téměř věštecká, a tu ostatně můžeme z knihy citovat:
"Má-li to být nějaká svého druhu kronika roku, který jsme prožili, tak přemýšlím o tom, co v tom roce vůbec bylo nejdůležitější. Ale jsem připraven ti důvěřovat jako zuřivé reportérce, že si to všechno přebereš a správně zpracuješ a uděláš z toho brožurku, která by byla prozatím někde ukryta v trezoru a vystrčena v pravou chvíli,"
řekl Václav Havel 15. listopadu 1989.
Milena Tučná pokračuje: "Ona dělala ty rozhovory s Havlem od konce roku 1988 nebo od jara 1989 a patrně skutečně z toho chtěla udělat nějakou knihu, ale pak se jí zřejmě zdálo, že už to tou revolucí ztratilo opodstatnění a bohužel tu knihu nikdy nepřipravila k vydání, což je podle mě hrozná škoda, protože ty nahrávky jsou opravdu unikátní."
Co bylo pro vás na přípravě knihy nejsložitější?
"Myslím že nejtěžší bylo vůbec zorientovat se v té spoustě materiálů, protože část tvořily deníkové zápisy a část přepisy magnetofonových nahrávek. Nejtěžší bylo prolnout tyhle dvě neslučitelné formy, protože každý jistě ví, že mluvený projev se nedá doslova přepisovat. A to byla velká práce."
Mluvíte o nahrávkách a jejich přepisování, ale součástí knížky je i CD s nahrávkami. Ony jsou tam duplicitně v přepisu i ve zvuku?
"To je právě další téžký moment té redakční přípravy. Napřed ty nahrávky byly skutečně duplicitně v textu, ale potom se Richard Kraus dohodl s nakladatelem, že součástí knihy bude i CD, na kterém některé části těch rozhovorů budou ve zvuku. Takže to, co jsem už měla zpracováno v knize, jsem z ní zase musela vyjmout. Pro čtenáře je to teď tak, že až do určitého bodu čte, a pak je tam odkaz, že začátek dalšího vyprávění najde na CD jako nahrávku č.3. nevím, jestli si to čtenáři budou takhle puštět, ale myslím, že by udělali docela dobře, protože to má svůj smysl a logiku."
A poslední moje otázka směřuje k titulu. Možná, že na ten jsem se měl zeptat hned na začátku, ale co jsou to vyhrabávačky?
„Ten titul, kolem toho jsme chodili dlouho, protože původní záměr byl respektovat přání Ireny Gerové, aby se to jmenovalo Ze zábradlí na zábradlí. Mně se ten název nezdál, protože přece jenom jméno Irena Gerové dneska nikdo moc nezná, nechci se jí dotknout, kdyby tam byl podtitul Ze Zábradlí na Zábradlí, tak by to člověka, který by tu knihu vzal do ruky, mírně dezorientovalo, protože by si mohl myslet, že to souvisí s divadlem. Když jsem v těch nahrávkách s Václavem Havlem narazila na jeho termín vyhrabávačky, tak jsem zajásala, protože podle toho, co on říká, tak mně připadalo, že knížka jsou takové vyhrabávačky.“
„Vyhrabávačkami nazýváme to, že se dávné minulé temné děje, které nejsou na jevišti vidět, najednou vyplavují. To je v každé Čechovově hře, to je i ve Shakespearovi. Ať si vezmeš jakou chceš pořádnou hru, tak to tam je. Ibsen například je plný vyhrabávaček. Najednou vyplouvají na povrch dvacet let staré příhody, které ožívají a dostávají v nové situaci, ve které se odehrávají, nový kontext.“
Na doprovodném cd je mj. záznam rozhovoru s Václavem Havlem pořízený 10. srpna 1989 na Hrádečku. Havel Gerové vypráví, jak se měl o několik dnů dříve v bratislavském hotelu Forum setkat s americkou písničkářkou Baezovou.
„A Zdeněk měl jedinou informaci, že ten hotel vypadá jako mlýn, prostě nějaká postmodernistická stavba. A přijeli jsme k prvnímu mlýnu, který jsme v Bratislavě uviděli, a tam Zdeněk zastavil a já vyběhl a rychle jsem chtěl do toho mlýnu vběhnout, než mě nějací policisté seberou. A skutečně za mnou fofrovali STB, už nepokrytě mě honili, chodili za mnou. Já obíhal ten mlýn dokola, ale nenašel jsem žádný vchod do něj. Ten mlýn byl prostě bez vchodu. Pak jsem potkal pána s psíkem a zeptal jsem se ho, kudy se jde do toho hotelu Fórum, a on říkal, že to není hotel Fórum, že to je bratislavský rozhlas.“
