Studenti ČZU navštívili české krajany v Srbsku, nyní pro ně chystají pomoc

Polský Zelow, Holuboje v Moldávii, chorvatský Daruvar nebo Češko Selo v Srbsku - tam všude žijí čeští krajané. Celkem do osmi východoevropských zemí se loni o prázdninách vydali studenti České zemědělské univerzity v Praze, aby poznali život v českých krajanských komunitách. Výsledkem je množství fotografií i filmový dokument, chystaná kniha i projekty, které by měly zahraničním Čechům v příštích letech pomáhat. Pavel Borecký a Petr Kopal navštívili naše krajany v Srbsku. Jsou dnešními hosty rubriky Češi v zahraničí:

O české krajany v zahraničí, zejména v zemích střední a východní Evropy, se studenti České zemědělské univerzity zajímají už dlouho. Potvrzuje to jeden z organizátorů celého projektu Pavel Borecký, autor filmového dokumentu o Češích v Srbsku:

Pavel Plánička ze sdružení Spodek a Pavel Borecký, foto: autorka

"My jsme zhruba v lednu minulého roku přišli s takovou ideou vyrazit ke krajanům, zjistit, jak v současné době žijí, ve více oblastech najednou. Bylo důležité zahrnout do tohoto projektu víc studentů, kteří by se v něm účastnili, protože osm států a množství vesnic s českou minoritou si už žádá nějakou studentskou dotaci. O ten projekt byl zájem, celkem nás vyjelo třicet sedm. Samotný terénní výzkum probíhal během prázdnin v r. 2008. Po návratu jsme pracovali na různých výstupech, jako byl třeba dokumentární film, výstava fotografií, teď zpracováváme publikaci."

Studenti navštívili české krajanské komunity na Ukrajině, v Bulharsku, v Rumunsku, Bosně a Hercegovině, v Srbsku a v Chorvatsku, v Moldávii a v Polsku. Sám Pavel Borecký strávil několik týdnů v srbské obci Gáj:

"Blízko je Dunaj, tam chodí rybařit. Je tam černouhelný důl, kde se kope uhlí pod vodou. Z toho zdroje čerpá i komunita v Gáji, vlastně mají topení na zimu. Potom je tam Deliblatska peščara, panenská oblast, je z ní teď chráněná krajinná oblast. Tam je z velké části písek, který tam zůstal někdy z prahor. Hlavně tam rostou jehličnany, daleko od sebe, vytváří to takovou zajímavou scenérii."

V Gáji žije přes tři tisíce obyvatel, z toho se asi stovka hlásí k českému původu. Do Srbska se však dostali ze sousedního rumunského Banátu:

Každý rok nový dům - takové bylo heslo Čechů v Gáji, zdroj: www.krajane.czu.cz

"Gájští Češi jsou typičtí tím, že nepřišli přímo z Čech, ale jde o druhotnou emigraci. Zhruba okolo r. 1919 přichází z rumunského Banátu do Gáje první rodina Fryčových. A na základě dobrých zkušeností a lepších podmínek, než jsou v hornatém Banátu, začaly přicházet i další rodiny. A takto vlastně vzniká poslední kompaktní osídlení Čechů v Srbsku."

Gáj však nikdy nebyla zcela česká vesnice, jako jsou například známé české obce v rumunském Banátu Sv. Helena, Rovensko nebo Gerník. Češi se do Gáje přistěhovali mezi srbské obyvatelstvo a vždy zde byli v menšině. Probíhala tu proto poměrně silná asimilace. Díky tomu dnes Češi v Gáji prakticky vůbec nemluví česky:

Jaroslav Írovič (15) již českému jazyku pouze rozumí, foto: Pavel Borecký

"To je úsměvný moment i v mém dokumentu, protože pan Irovič, se kterým na toto téma mluvím, mi sám tvrdí, že se v českých rodinách mezi sebou česky mluví. Musím ale říct, že je to spíš zbožné přání starší generace, protože tomu tak není. Bylo to kouzlo nechtěného, když jsem je měl možnost natáčet i na poli při práci. Tam byli samí Češi a mezi sebou na sebe křičeli srbsky. To samé děti. Ty už jenom rozumí česky. Občas na ně babička nebo děda mluví česky, opravdu ano, ale ta střední generace už ne."

Jiná situace je ve vesnici Češko Selo, kterou navštívil Petr Kopal:

"Ona je opravdu česká, je tam jen jeden Srb. Těch Čechů je tam ale už opravdu málo. Hlavně starší generace, jelikož mladí se snaží odjet alespoň do Bele Crkve za prací. Takže tam je to nejspíš otázka té poslední, starší generace. Oni sami neví, jak to bude s budoucností Českého Sela. Jsou tam nějaké projekty, které se realizují prostřednictvím pomoci z České republiky, jako je třeba etnické muzeum, nebo tam chtějí udělat ubytování pro delegáty, kteří přijedou z Královéhradeckého kraje, který s nimi také spolupracuje. Ale ta budoucnost myslím není moc dobrá."

Nedaleko Českého Sela je městečko Bela Crkva s poměrně početnou českou komunitou.

"Bela Crkva má asi dvanáct tisíc obyvatel, je ale těžké říct, kolik procent z toho jsou Češi, protože oni už jsou silně asimilovaní. Díky pomoci z České republiky se tam identita nebo kultura ještě nějak zachovává, protože tam realizují různé krajanské akce. Ti Češi už ale nejsou tak koherentní skupinou, aby se více sdružovali a udržovali si český jazyk. Už jsou taky hodně roztroušení."

S češtinou to v Bele Crkvi není podle Petra Kopala příliš dobré. Pro zajímavost: místní obyvatelé neřeknou Bele Crkvi jinak než Weisskirch

Název města Bela Crkva (bílý kostel) je odvozen od zdejšího katolického kostela

"Tam už nemluví vůbec česky, jen představitelé jednotlivých spolků se mezi sebou snaží mluvit česky. Když ale projednávají důležitější věci, tak vždycky volí srbštinu. Celkově v Bele Crkvi u mladé generace nepoznáme, že se jedná o Čechy. Mají třeba české příjmení, jsou ale stoprocentně asimilovaní s většinovým obyvatelstvem. Takže čeština je tam velmi špatná."

V Bele Crkvi existují dvě krajanská sdružení, největší krajanskou akcí jsou každoroční Dny české kultury, které pořádají Češi jižního Banátu:

"Ty Dny české kultury mají docela velký ohlas, jelikož to není jenom pro české obyvatelstvo, ale i pro Srby, aby jim prezentovali českou kulturu. Aby Srbům ukázali, jak žijí Češi. Musím ale podotknout, že soudržnost Čechů se většinou odehrává právě při podobných akcích, že většinou se už tak nesdružují a celková soudržnost už tam není mezi Čechy."

Druhým krajanským spolkem v Bele Crkvi, s dlouhou historií, je Matice česká. Má i vlastní spolkový dům:

Dny české kultury, zdroj: Radio Praha

"Dům Matice české, což je vlastně kulturní dům, se díky české pomoci stále opravuje. Mají tam velký sál, kde se konají různé veselky, svatby. Pak je tam kancelář Matice české, je tam i knihovna, ty knížky ale bohužel moc lidí nečte. Oni se tam pravidelně scházejí, na zdech tam můžete vidět obrazy nebo fotografie, kde jsou významné české osobnosti, je tam mapa České republiky, takže to češství je tam opravdu cítit."

Právě v domě Matice české probíhaly i kursy češtiny, určené hlavně pro děti krajanů. Český stát do Srbska posílal ještě nedávno učitele češtiny:

"Výuka češtiny v té oblasti už skončila, ale ze sousedního rumunského Banátu, kde je taky česká menšina, tam dojíždějí /učitelé/ pan Skořepa a pan Svoboda. Díky učitelům to češství může být ještě zachované, protože oni tam vkládají nové impulsy a snaží se, aby se tam odehrávalo nějaké krajanské dění. Takže to je jedině dobře pro budoucnost menšiny."

I Pavel Borecký potvrzuje, že osobnost učitele češtiny je pro krajanskou komunitu klíčová:

"Ten tu komunitu pozvedne po mnoha stránkách. To není jenom otázka výuky češtiny, ale oni si toho učitele přivlastní, když to tak řeknu. Oni po něm chtějí i věci, které nemá v popisu práce. Takže on je opravdu pro tu komunitu hrozně důležitý."

Poté, co se studenti seznámili se situací českých krajanů v Srbsku, chystají pro ně pomoc:

"Oni sami si nám stěžovali na strašnou zastaralost zemědělské techniky, která asi bude podobná v mnoha jiných komunitách. Tady to ale bylo téma číslo jedna. My můžeme využít zázemí, které na České zemědělské univerzitě máme, chtěli bychom v tom angažovat nějaké odborníky a zprostředkovat nákup zemědělské techniky do Srbska, určitým rodinám, které by o to měly zájem,"

uzavírá Pavel Borecký v naší dnešní krajanské rubrice.

Více o projektu Po stopách Čechů ve východní Evropě na stránkách www.krajane.czu.cz

Foto: Pavel Borecký a Petr Kopal

---