Pět let v Evropě

Od listopadu 1989 usilovalo nejdříve Československo a poté samostatné Česko o aktivní zapojení do evropských struktur. Plnohodnotně se to podařilo až 1. května roku 2004 po předchozích přístupových jednáních a splnění předepsaných kritérií. Naše cesta do Evropy nebyla nejsnadnější, očekávání nemalá. Naplnila se? I o tom jsem hovořil s politologem Petrem Justem.

Foto: Evropská komise

Pět let v Evropské unii. Co nám to podle Vás za tu dobu přineslo, a o co jsme přišli?

"Začnu od konce. Mnozí tvrdí, že jsme přišli o část suverenity, což na jednu stranu může být pravda, ale my jsme o ni nepřišli tím, že bychom o ni byli připraveni proti své vůli, ale rozhodnutím v referendu a rozhodnutím vůle politických elit, doplněné o rozhodnutí občanů České republiky. Naopak pozitiva ztráty této suverenity a její přenesení na vyšší úroveň převažují. Česká republika získala daleko více možností zapojit se do celoevropských ať už obchodních, kulturních, vzdělávacích, ale i politických projektů. A to samozřejmě vedlo k určitému vymanění z té vnitřní, uzavřené, domácí, české politiky, k rozšíření obzorů, a lidé si teď například mohou dělat i daleko lepší a objektivnější obrázek o tom, jak si třeba česká politika a čeští politici ve srovnání s jejich evropskými kolegy stojí."

Václav Klaus

Odrazil se nějakým způsobem na našem pětiletém členství v Evropské unii euroskeptický vztah prezidenta Václava Klause k fungování a směřování unie?

"Já mám dojem, že ten Klausův euroskepticismus asi nejvíc děsí evropské politiky. V České republice zase až tak velký dopad nemá, i když mezi některými menšími skupinami obyvatelstva mít může, ale z celkového pohledu bych řekl, že Klausův euroskepticismus nemá na české občany ani na většinovou českou politickou reprezentaci nějaký příliš velký dopad. Takže z tohoto pohledu bych ho nepřeceňoval. Je ale jasné, že v Evropské unii vnímají Klausův euroskepticismus trošku citlivěji, protože vnímají, že prezident přece jenom reprezentuje stát navenek a zároveň je ze své funkce neodpovědný a teoreticky ani nemusí reprezentovat většinová stanoviska toho daného národa nebo toho daného státu. A proto se třeba dívají na jeho euroskepticismus s daleko většími obavami, co všechno může napáchat, k čemu všemu může vést, a jestli to nějakým způsobem může nebo nemůže zkomplikovat vztahy v Evropské unii respektive postavení České republiky v očích evropských politiků. Z dosavadního průběhu českého předsednictví se zdá, že Václav Klaus zatím příliš aktivně euroskepticky nevystupoval. Otázka je, jestli se to nezmění teď na dobíhající české předsednictví. Václav Klaus už plánuje daleko větší zapojení do evropských záležitostí."

První pololetí letošního roku, jak už jste sám řekl, probíhá ve znamení našeho předsednictví Radě Evropské unie. Jaké by bylo Vaše hodnocení našeho dosavadního snažení?

"To hodnocení je vždycky relativní. Českou republiku, ať už doma nebo v zahraničí, mnozí podceňovali nebo vznášeli určité obavy, jak bude schopná toto předsednictví uřídit, ale zatím se zdá, že Topolánkova vláda si počíná velmi dobře, řadu kroků se ji podařilo učinit na evropské úrovni, i takových, které se doposud marně vyjednávaly, a teď k tomu došlo. Samozřejmě byly i určité dílčí neúspěchy, ale žádné předsednictví asi neskončilo tím, že by si daná předsednická země mohla stoprocentně odškrtnout, že dosáhla všeho, čeho dosáhnout chtěla."

Změnil se podle Vás za uplynulých pět let náš pocit sounáležitosti s Evropou?

Foto: Evropská komise

"Dá se říci, že ano. Vyplývá to třeba i z vyjádření některých politiků, kteří ještě před těmi pěti lety zastávali slabý euroskepticismus, a teď i otevřeně tvrdí, že své názory do jisté míry přehodnocují. Tady mám na mysli zejména politiky ODS v čele s Mirkem Topolánkem, který sám to určité přehodnocení vztahu k Evropské unii a přehodnocení názorů na Evropskou unii otevřeně přiznal. A mohli bychom jmenovat i další ministry z řad ODS. A od toho se odvíjí i vnímání Evropské unie v celé společnosti, kdy si myslím, že i řada lidí, kteří byli euroskeptičtí nebo mírně euroskeptičtí, přece jen vnímá, že Evropská unie je instituce, která, je-li řízená efektivně a přistupuje-li k daným záležitostem věcně, může mít svůj smysl a význam. Mám dojem, že se skutečně ta sounáležitost posílila, i když samozřejmě jsou i tací, kteří naopak očekávali víc a teď jsou třeba zklamáni."

A lze vůbec skloubit národní a evropské cítění? Neprobíhá vždy posilování jednoho na úkor druhého?

"Tohle je asi nejsložitější aspekt, který řeší každý stát, když vstupuje do nějakého nadnárodního uskupení, to znamená, jak skloubit ten dílčí, lokální, regionální, národní zájem s tím zájmem nadnárodním, mezinárodním, evropským. Je pravda, že naše politické strany a společnost se zatím dělily na ty, kteří chtějí řekněme silnou Českou republiku, anebo ty, kteří naopak chtějí, aby byla silná Evropa. A z toho vznikaly i určité hybridy, že chceme silnou Českou republiku v silné Evropské unii a podobně. Nicméně myslím, že zatím se příliš nebije cítění národní s tím cítěním evropským, ale nemusí to tak být vždycky, protože ještě není u konce diskuse o Lisabonské smlouvě, kde jedna skupina lidí, ti odpůrci Lisabonské smlouvy praví, že je to další krok k pohřbívání národních států a posilování Evropské unie. Takže diskuse o tom, jaké bude vyvážení mezi tou národní a nadnárodní úrovní, jaké bude vyvážení vztahů mezi národními státy a Evropskou unií, bude dále pokračovat."