Historik: dvojí pohled na katedrálu se vytvářel už v 19. století
Nejvyšší soud ve čtvrtek odmítl dovolání katolické církve a potvrdil výrok pražského městského soudu, že katedrála svatého Víta na Pražském hradě patří státu. Církev ale boj o katedrálu vzdát nehodlá. Chce se obrátit na Ústavní soud a případně až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Církev hodlá podat ústavní stížnost s tím, že proces nebyl spravedlivý. Zmiňuje zejména přítomnost bývalého komunistického funkcionáře v senátu Nejvyššího soudu. Pokud by u Ústavního soudu neuspěla, chce se obrátit do Štrasburku.
Historik Jaroslav Šebek se domnívá, že už v devatenáctém století se vytvářelo dvojaké pojetí pohledu na katedrálu."Protože na jedné straně byla vnímána stále jako sakrální symbol, jako metropolitní chrám. Na druhou stranu to souvisí i s vnímáním většiny dalších náboženských symbolů, tak tato stavba byla vnímána jako národní státní symbol, protože jsou tam uloženy korunovační klenoty a jsou tam pochováni významní čeští panovníci včetně zakladatele katedrály, císaře Karla IV."
Církev nebyla dobře přijímána částí veřejnosti už v 19. století a tento trend trval i v období první republiky.
"V letošním roce si připomínáme i osmdesát let od dokončení katedrály, to bylo v roce 1929. Katedrála byla vysvěcena 12. května 1929 a slavnostně předána 28. září 1929, to bylo u příležitosti oslav milénia smrti svatého Václava. Tehdy ty miléniové oslavy probíhaly odděleně na státní a církevní část, a to do jisté míry odráželo napětí mezi státem a církví. Je třeba zajímavé, že např. prezident Masaryk se přímo toho slavnostního předání katedrály neúčastnil, byli tam pouze někteří zástupci vlády, sám prezident si prohlédl katedrálu jindy."
Jak to bylo s vlastnictvím katedrály v meziválečném období?
"Co se týká vlastnických vztahů, tak se dá říct, že tím vlastníkem byla Metropolitní kapitula u svatého Víta. Tento stav trval až do roku 1954, kdy byla katedrála vládním nařízením zlidověna."
Právě o zmíněné nařízení se opíralo už dříve rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle něj chrám náleží všemu československému lidu, tedy státu. Církev ale rozhodnutí kritizovala s tím, že ani komunistické právo nedovolovalo znárodnit památku jen nařízením, ale pouze zákonem.