Holocaust stále není mrtvá historie
Když 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, našla v něm jen přes sedm tisíc naprosto vyčerpaných a nemocných lidí, kteří už nebyli schopni transportu do dalších koncentráků. Podle odhadů tu však v letech 1941 až 1944 v plynových komorách zahynulo víc než půl druhého milionu Židů. 27. leden se tak stal Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu. Od roku 2003 si ho jako významný den připomíná i Česká republika. Bývalí vězňové koncentračních táborů se i letos sešli v Senátu ČR. Setkání se s mikrofonem zúčastnila i Milena Štráfeldová:
Ze setkání, které každoročně organizuje horní komora parlamentu spolu s Federací židovských obcí v ČR, se už stala tradice. Jak ale řekl předseda Senátu Přemysl Sobotka, holocaust zdaleka není uzavřená historie:
"Chápeme tuto problematiku s jejím hrůzným historickým pozadím stále jako jednu z živných půd pro extremisty všeho druhu, kteří zneužívají možnosti svobody a demokracie kdekoliv na světě."
Holocaust, jak připomněla ředitelka Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová, se však netýkal jen Židů. Jen v Osvětimi během války zahynulo na 20 tisíc Romů. Stejný osud tu potkal téměř všechny Romy, kteří před 2. světovou válkou žili v Čechách a na Moravě.
"Holocaust nebyl historickou anomálií, ale pouze jedním z nejtragičtějších projevů temných zákoutí lidské mysli. Mějme se na pozoru,"
varovala Jana Horváthová. Pro muzeum nyní zpracovává výpovědi Romů, kteří holocaust přežili. Přes očitá svědectví, a to nejen samotných vězňů, ale i spojeneckých vojáků, kteří německé koncentrační tábory osvobozovali, se však stále objevují lidé, kteří holocaust popírají. Podle předsedy Pražské židovské obce Františka Bányaie je za tím především pocit viny:
"Mají ještě dnes špatné svědomí nebo mají židovský majetek, nebo mají úmysly, že by chtěli něco podobného ještě opakovat. Nedovedu si to jinak vysvětlit."
Podle nového ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Michaela Kocába by se Česko v postupu vůči popíračům mělo inspirovat v sousedním Německu, kde je popírání holocautu trestné.
"U nás, protože se nás to netýkalo tak přímo jako Němců, se taková norma určitě neprosadí. V podstatě by ale měla být závazná a platná i pro nás. Popírání holocaustu je nesmysl a naštěstí ti svědkové ještě žijí. Horší to bude, až žít už nebudou."
Samotné popírání holocaustu není v Česku zdaleka takovým problémem, jako vznik neonacistických skupin a sílící hnutí ultrapravice. Bývalý vězeň z Terezína a Osvětimi a zástupce tzv. Terezínské iniciativy Jaroslav Kraus za ním vidí potřebu nespokojených mladých lidí najít jednoduchá a rychlá řešení:"Lítají v tom chudáci a nevědí, čí jsou. A někdo jim přišel vyprávět jednoduché formule. Mládež je obětí těch, kteří je učí. Ten pan předseda Dělnické strany je vinen! Ten působí na lidi a dal jim jednoduchou nabídku. A jdou za tím."
Zdaleka se to ale netýká většiny mladých lidí. Dvaadvacetiletý Jakub Štěrbík ze Strakonicka se loni v květnu postavil dvěma hajlujícím skinům. Jeden z nich ho napadl nožem a nebýt rychlé lékařské pomoci, Jakub by zemřel. První, kdo mu pak nabídl pomoc, byla Federace židovských obcí. Jakub přitom přiznává, že samotným holocaustem se nikdy příliš nezbýval:
"Něco jsem o tom samozřejmě věděl. Ne že by se mě to nějak osobně týkalo, takové lidi osobně neznám. Nebyla to ale dobrá věc, já to prostě rád nemám a myslím, že nejsem jediný."