Plzeňský sochař vytvořil pro české krajany v Banátu sochy světců
Čeští krajané v rumunském a srbském Banátu dostali neobvyklý dar. České úřady, školy nebo humanitární organizace jim běžně posílají knihy, filmy, léky nebo zdravotnické pomůcky. Plzeňský sochař Václav Česák pro katolické kostely v rumunském Gerníku a srbské Kruščici vytvořil sochy světců - Jana Nepomuckého a sv. Václava. Co ho k tomu vedlo, na to se šestačtyřicetiletého autora zeptala Milena Štráfeldová:
"Jako sochaře mne tam vůbec nepřivedly sochy, ale můj kamarád kněz Jiří Čepl, farář z Kasejovic. On mne vlastně seznámil i s komunitou Čechů, kteří přijeli z Rumunska, snad za lepším životem. A vlastně mi ukázal čistotu těch lidí.
A proč jste si vybral právě Gerník v Rumunsku a Kruščici v Srbsku?
"Gerník proto, že část Čechů z Rumunska, která přešla na Nepomucko, byla právě z Gerníku. A v Gerníku pak na oslavy sv. Jana Nepomuckého, to jsou velké oslavy, přijeli i krajané z Kruščice. Oni se takhle navštěvují a mají se rádi. Ta socha se jim moc líbila a oslovili mne, že by do Kruščice potřebovali sv. Václava. Tam ho mají jako největšího patrona. A byli by rádi, pokud by se to podařilo udělat na svátek sv. Trojice, který se v Kruščici hodně slaví. Povedlo se to, i socha se líbila, tak doufám, že tam vydrží a bude těm lidem přinášet nejenom krásu vnější, ale i vnitřní."
"Těžko vyjádřit ty nádherné vztahy mezi lidmi. Je to Česko někde jinde, ale Češi jsou tam daleko víc Češi, než u nás. Asi tím, že byli od tohoto světa odtrženi, že měli daleko drsnější podmínky, že v podstatě žili v uzavřené, těžko dostupné oblasti, protože vlastně nejlepší cestu, kterou tam dnes mají, jim udělal Člověk v tísni někdy v 90. letech, tak byli opravdu odkázaní jen sami na sebe. A tam asi nešlo dělat nějaké velké špatnosti a křivárny, protože ti lidé tam prostě museli spolu žít, vydržet a přežít. Takže bych řekl, že se tam utužily silné charaktery. Když jsem tam přijel poprvé, říkal jsem si, jestli s těmi lidmi vlastně budu moci navázat rychle kontakt. Říkal jsem si, že je tam přece jenom nějaký odstup, ale řekl bych, že ten odstup je pouze technický, ale duševně jsme zakrnělí my tady. Byl jsem taky překvapený, jak jsou úžasně muzikální. Jak bezvadně umí hrát a jak ty lidovky hrají líp nežli my. I když to má trošku nádech balkánského rytmu. Já jsem taky muzikant a trošku jsem se tím i živil, tak jsem byl překvapený úžasnou virtuozitou třeba Josefa Piečka a jeho syna, který s ním zvládnul hrát celou zábavu, i když se mu už potilo čelo, protože pro jedenáctiletého kluka držet čtyři hodiny harmoniku není žádná legrace."
A úplně na závěr: čemu se věnujete kromě soch pro české kostely v Banátu?
"Nejradši bych dělal jenom duchovní věci, protože to mne zasahuje nejvíc. Myslím si, že uměním se dá hodně pomoci. Člověk se ale musí i něčím uživit. A já se živím jenom uměním. Myslím, že jsem už překonal různě těžká období, a už se toho nechci vzdát. Staly se mi dost závažné věci i při mé tvorbě, takže mne to opravdu táhne jenom k duchovnímu umění. Přesto jsem ale vytvořil třeba devítimetrovou sochu Skatemana z nerezu pro Sportpark v Plzni, protože si myslím, že umění je třeba dávat i mladým. A Sportpark vlastně začíná skate-areálem, a to je pro dnešní mladé kultovní styl života. To je hudba, umění, oblékání. Udělal jsem to hodně taky kvůli svým dvěma synům, protože tím byli hodně zasažení. A já jsem vlastně zjistil, že tihle mladí sprejeři, co stříkají graffiti, nemají v Plzni žádnou možnost. Mají tam jednu legální plochu. Já jsem se tedy rozhodl, že seženu sponzora a udělám tuhle sochu a že její podstavec bude pro ně sloužit jako legální plocha."
Využívají ji tak?
"Úžasně. A musím říct, že nádherně. Dokonce ze dvou prvních sprejerů, kteří to začali dělat, dnes alespoň jeden studuje na Vysoké škole umělecko-průmyslové. Takže to mělo smysl."
