Sochař Václav Česák chystá plastiku pro naše krajany v Banátu

Ani dnes v našem vysílání nebude chybět pořad o Srbsku. Radio Praha se tak připojuje k celorozhlasovému Srbskému týdnu. V dnešní kulturní rubrice uslyšíte rozhovor se sochařem Václavem Česákem z Nepomuku u Plzně, který pravidelně navštěvuje české krajany v rumunském a srbském Banátu. Pro kostel v srbské vesnici Kruščice, kde žije česká komunita, věnoval plastiku sv. Václava. Na to, co ho ke krajanům přivedlo, ale i na jeho současné aktivity a plány se ho zeptala Milena Štráfeldová:

"Já jsem se dostal k našim krajanům přes svého kamaráda, který jim pomáhal už v 90. letech. Vybudoval firmy, které fungují jak tady v Česku, tak v srbském i rumunském Banátu, kde žijí Češi. Čili jim dal práci. A vyprávěl, jak je to úžasné prostředí a jací jsou tam úžasní lidé a samozřejmě i příroda. A jelikož jsme věřící lidé a já jsem z rodiště sv. Jana Nepomuckého a oni mají hlavní kostel v Gerníku zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, tak jsme se domluvili, že jim udělám jeho sochu. A když jsme tam na svátek svatořečení tu sochu vezli, tak tam byli i krajani ze srbské vesnice Kruščice. A když tu sochu viděli, tak se jim strašně moc líbila. A projevili přání, že by rádi měli ve svém kostele v Kruščici našeho největšího patrona sv. Václava. Takže jsem jim to přislíbil a opět s kamarádem Pepíkem Viktorou se nám podařilo sochu zrealizovat a darovali jsme ji do Kruščice."

Bylo to vaše první setkání s krajany? A v čem jsou jiní?

"Jiní jsou hlavně v tom, že k dnešní civilizaci se dostali až v 90. letech, protože žijí v kopcích Banátu, kde moc přístup nebyl a k tehdejší civilizaci se dostávali na koni. To nebylo samozřejmě moc často. A jelikož tam přišli před dvěma sty lety, tak se ten jejich život vůbec neměnil. Jejich tradice, stará česká kultura tam zůstala, zachovala se, i jejich úžasná česká kuchyně. Oni byli soběstační a jsou dodneška. V tom, řekl bych, je ten rozdíl. Ti lidé mají jakousi nonšalanci starých časů. Děti vykají svým rodičům, všichni znají dobře Písmo. Takže bych řekl, že taková moudrost, důležitá pro dnešní život, je u nich úžasně zakotvená, že každému člověku, který tam přijede, to otevře srdce."

Co vám osobně, pro vaši práci, dalo setkání s krajany v Banátu?

"Pro mou práci je úplně nejdůležitější moje víra. Já děkuju za každý nápad, za každou inspiraci, která ke mně přichází. A v tom Banátu mne to oslovilo. Když jsme se tam večer procházeli a šli jsme si dát pivko do hospody, kde měla být zábava a diskotéka, tak třinácti- až šestnáctileté holky, které tam chodí tančit, pelášily do kostela. Nejdřív na mši. A když jsme říkali: holky, vy nejdete tancovat? - "No jdeme, ale nejdřív musíme na mši." Ale radostně, ne nějak z donucení, protože vědí, že je v kostele nepotká nic špatného. Tam se řeší jenom dobré věci."

Čili víra byla ten společný jazyk, který jste měl s krajany?

"Samozřejmě to bylo to hlavní, protože když člověk s těmi lidmi mluví, a ani kolikrát nemusí mluvit, stačí, když tam s nimi je, tak mu to dá velkou inspiraci a náboj do práce. A druhá věc - ta příroda. Ta je tam úžasná. Tam když si člověk na jaře lehne do trávy, tak si myslí, že ho zasypaly citrony, jak tam voní mateřídouška. To mi vůbec neznáme. Samozřejmě i příroda na mne hodně působí."

Ježíš Kristus

Vy se tam od té doby vlastně vracíte. Chystáte tam teď nějakou další práci?

"Chceme tam jet na jaře, na svátek sv. Jana Nepomuckého, kdy tam jsou velké oslavy. Pořád se tam porozhlížím, protože bych tam chtěl něco vytvořit, co by těm lidem udělalo radost. Co by ukázalo, že je to tam docela silné místo, trošku české, ale i trošku duchovní. Přemýšlím nad nějakou religiózní plastikou, kde bych využil jejich kámen, jejich dřevo, abych tam taky v té hmotě nezanesl nějaké násilí."

Čemu se věnujete tady v Česku?

Svatý Dismas

"V Česku mne to samozřejmě pořád táhne k duchovním věcem. Absolvoval jsem teď dvě výstavy, v dubnu a v květnu jsem měl výstavu v Pánském klubu v Obecním domě v Praze. To byla velká výstava, kde jsem předváděl tvorbu asi za deset až patnáct let. Tuto výstavu jsem převezl do Mazowieckého centra kultury a umění ve Varšavě. Pak jsem měl sympozium v klášteře v Doksanech, tam jsem každý rok jako lektor. A pak už jsem se věnoval práci na cenách Žebřík 2009. Jinak jsem se teď věnoval hlavně sakrální tvorbě, dodělal jsem s architektem Soukupem kapli sv. Trojice v Salesiánském středisku v Plzni. Moje úplně poslední socha je Panna Maria, kterou teď budu prezentovat na mezinárodní soutěži židovského a křesťanského umění v Ohiu."

Nemrzí vás v té souvislosti, že o Češích se říká, že jsme ateistický národ? Že tedy nemáte to "publikum" v místech, kde instalujete svoje plastiky?

"Já jsem měl na tohle téma rozhovor s několika kněžími v Polsku, kteří působili i tady v Čechách. Ptal jsem se, jaký na to mají názor. A oni si myslí, že my máme daleko větší naději věřit než Poláci, protože oni jsou už v tom vychovaní, mají v tom tradici, ne vždy to berou úplně vážně, ale spíš tak, že se to musí, že se to má. Kdežto tady u nás v Čechách mají ty otevřené oči a koukají, co se děje. Jestli opravdu něco existuje, jestli je něco nad námi. I spousta českých kněží začíná sledovat, že do kostela chodí lidi, kteří tam dřív nechodili, třeba se jenom dívat. Ta víra v nás je. My jsme docela chytrý národ, takže se k tomu zase zpátky dostaneme."

Foto:www.sculptures-cesak.com