Český kostel v srbské Kruščici byl vysvěcen před sto lety

Foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7

Čeští krajané v srbské Kruščici si letos připomínají sto let od vysvěcení tamního katolického kostela sv. Václava. Na oslavu tohoto výročí se do srbského Jižního Banátu vydal i pražský biskup Václav Malý. Na slavnostní mši zazpíval soubor Camera Chabra z pražských Dolních Chaber, který krajany na Balkáně či na Ukrajině navštěvuje pravidelně.

Václav Mašek, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Vyzvánění z kostela sv. Václava svolávalo na nedělní mši věřící z celé Kruščice. Byli mezi nimi i čeští krajané, jejichž předkové zdejší kostel před více než sto lety postavili. Koncem 19. století se sem stěhovali ze sousedního hornatého a chudého rumunského Banátu. Do oblasti kolem dnešní Bele Crkve na východě Srbska je lákala hlavně úrodná půda a snazší podmínky pro hospodaření. Vzniklo tu hned několik českých vesnic, vedle Kruščice i Češko Selo nebo Gaj. A právě odtud se v polovině letošního září sjeli krajané na slavnostní nedělní mši do kruščického kostela. Podle děkana Václava Maška ze sousedního rumunského Eibenthalu si dodnes udrželi svou identitu:

"Někdy si trošku naříkáme, že jsme daleko od staré vlasti. Ale po stránce duchovní jsme tu zachovaní. Nacházíme tady to, co v Čechách na některých místech už neexistuje. A kdybych chtěl odpovědět na to, jakto, že jsme si zachovali po dvě stě let jazyk, národnost, zvyky a tradice, tak v první řadě je to dík naší svaté víře."

Farář Mašek je mezi českými krajany na obou stranách srbsko-rumunské hranice doslova legenda. Kromě celoživotní služby věřícím se také věnuje sbírání českých písní, kterých se v tomto regionu zachovaly stovky. Jednu z nich pro návštěvníky z Česka zazpíval.

Václav Malý, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Hostem na slavnostní bohoslužbě v Kruščici byl i pražský světící biskup Václav Malý. Toho kardinál Dominik Duka nedávno pověřil péčí o české krajany ve světě. Jeho první cesta s tímto posláním vedla právě do Srbska:

"Bylo to setkání velmi srdečné. A zvláště mne oslovila nejen víra přítomných, ale také starobylý jazyk, který užívají. Mládež tam taky zpívá české lidové písničky. U nás už skoro na veřejnosti člověk tyto písničky neslyší."

A během mše tu zazpíval i pražský soubor Camera Chabra. V Kruščici nebyl poprvé:

Čeští krajané přišli do Srbska za lepšími podmínkami v hospodářství a hospodaří i dnes. Vypráví o tom Josef Kuželka:

"My jsme tomu říkali české zahrady. Dostali jsme všichni půl jochu pole a další pak nakupovali. Vydělávali a nakupovali. A jak říkala moje maminka i dědeček, bylo to moc těžké, než se to naučili. Dnes máme to, co máme, jsme pilní, pracujeme a je to vidět."

Foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Češi v rumunském i srbském Banátu si dodnes také udržují češtinu. Podíl na tom mají v posledních letech i učitelé, které sem vysílá české ministerstvo školství. Letos na podzim začal v Bele Crkvi a jejím okolí působit Jan Jícha:

"Chtěl jsem trochu změnit vzduch, změnit prostředí a typ překážek, které jsou člověku kladeny ve školství."

A jaké překážky budou podle vás tady?

"Třeba když jdu do své kanceláře, musím odehnat stádo telat. To je rozhodně jiný zážitek, než když učím na gymnáziu. Každopádně tady bude třeba si úplně jiným způsobem zajišťovat živobytí, jiným způsobem se připravovat na hodiny, očekávat úplně jiný typ přijetí a práce. Lidé tu jsou celkem nadšení do toho scházet se s učitelem, ale ne se doma připravovat a vykazovat nějaký pokrok."

Kolik tady budete mít žáků?

"Těžko říct. V seznamech tu jsou zapsány snad stovky lidí. Zatím jsem se setkal řekněme s desítkami. Někde ještě nepřišel nikdo a jinde zase nadšeně přišly téměř kompletní skupiny, hlavně dětí. Jsou to děti od šesti let až po dospělé důchodce."

Foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Babičky chodí taky?

"Zatím jsem je nepotkal. Rozjede se ale kurz pro dospělé v Bele Crkvi. S dospělými je to samozřejmě horší. Dokud se bude sklízet slunečnice a opravovat kombajny, tak se toho moc nenaučí."

Jste připraven na to, že tu budete hrát fotbal, smažit koblihy a učit vyšívání?

"To jste zrovna vyjmenovala tři věci, které bych si musel ještě nastudovat."

I to ale patří k profesi učitele u krajanů...

"Ano, to byl jeden z těch důvodů. Tady to člověka tlačí do dalšího seberozvoje, i třeba netušenými směry. Já samozřejmě předpokládám, že tu budu s dětmi dělat i jiné věci. Gymnaziální mládež u nás je už taková akademická, tady to bude spíš hraní. Tím ale nechci vůbec shazovat žáky, které tu budu mít. Jsou samozřejmě inteligentní, ovládají třeba tři nebo čtyři jazyky, teď k tomu mají ještě češtinu jako koníčka. V podstatě kolem dvanácti nebo čtrnácti let už velmi dobře umí česky, určitým nářečním způsobem. A je potřeba je v tom trošku kultivovat. A hlavně jim pořád dodávat další motivaci."

Jaké jsou tu vaše životní podmínky? Vaše paní mi říkala, že si připadá, jako když se vrací o půl století...

Foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
"Možná o půl století..."

Možná o sto let?

"Já jsem prošel několikrát rumunský Banát a to se nedá srovnat. Tady jsme pořád v civilizaci. Dobré tři dny v týdnu tu je internetový signál a podobně. Člověk se tu setká s víceméně normálním prostředím. A to, co se liší nebo je na nižší úrovni, jsou spíš úsměvné věci, které známe od našich babiček. Člověk si snadno zvykne."

Na hodiny češtiny chodí i patnáctiletá Saňa Bradovič. Pochází už z páté generace českých krajanů v Srbsku:

"Tady byl můj dědeček, jeho táta a jeho děda."

Jak tu vaše rodina žije? Máte hospodářství?

"Ano, každé stavení tu má pole, i víc polí."

Ty sama taky pracuješ v hospodářství?

"Ne, tam pracují moje babička a děda."

Foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Co sama děláš? Chodíš do školy...

"Chodím do školy a to je moje práce."

Kam chodíš do školy?

"Tady v Kruščici jsem chodila osm let do základní školy. A teď chodím v Bele Crkvi do střední školy."

A co chceš dělat dál?

"Chci být učitelka."

Co chceš učit?

"Nevím, třeba geografii."

Mluvíš dobře česky. U vás doma se tak pořád mluví?

"Ano, s babičkou a dědou pořád mluvím česky, ale taky jsem se česky osm let učila."

Foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Jak se tu u vás ve škole učí čeština? Vy máte českého učitele?

"Ano, máme českého učiteli, měli jsme i učitelku. Dvakrát v týdnu jsme měli češtinu."

Takže ti jde i psaní? Víš, kde se píše -i a kde -y?

"Ano, byla jsem taky v České republice na kurzu, v Říčanech."

Kolik je u vás v Kruščici takových děvčat nebo kluků, kteří mluví česky tak dobře jako ty?

"Nevím, není jich moc. Čeština v Kruščici se hodně liší od češtiny v České republice."

A v čem vidíš ten rozdíl ty?

"My mluvíme starším jazykem."

A nesmál se vám někdo v Česku, když jste takhle mluvili?

"Ne, jenom jsme si tolik nerozuměli."