Čeští vědci v exilu: Teoretický fyzik František Lehar

František Lehar, foto: ČTK

Profesor František Lehar patří mezi světoobčany. Je doma v Ženevě, v Saclay u Paříže, ve Fermilabu u Chicaga, v Los Alamos v Novém Mexiku, v Serpuchově u Moskvy i v Praze. Všude tam pracují fyzici, jeho kolegové a kamarádi. A všichni k němu shlížejí s úctou - považují ho za zakladatele spinové fyziky v Evropě.

S velkým uznáním o něm hovoří bývalý rektor Univerzity Karlovy profesor Ivan Wilhelm: "S Františkem Leharem se znám již více než čtyřicet let. Je pro mne typickým vědeckým pracovníkem - přírodovědcem. Studium základních vlastností částic, kterému se věnuje po celý svůj odborný život, patří k nejzákladnějším, ale také k technicky nejobtížnějším oblastem fyziky. Bylo by zbytečné vyjmenovávat, čím on sám k rozšíření a prohloubení poznání v této oblasti přispěl. Typickým vědcem je však podle mne nejen proto, že se snaží svým odborným studiem odhalovat pravdu, obhajovat jí a ctít, ale především proto, že se sám vždy snažil takto prožít i svůj život občanský."

"V roce 1989 jsem dvakrát odjel služebně do Sovětského svazu," vzpomíná František Lehar. "Před první cestou jsem měl trochu obavy, ale hned v prvních hodinách jsem na ně zapomněl. V listopadu jsme v Saclay sledovali v televizi převrat v Praze. Rád bych domů hned zajel, ale musel jsem před Vánocemi do Fermilabu u Chicaga, kde jsme měli už dávno naplánovaný experiment. Byl jsem tam ještě v únoru, kdy československý prezident Václav Havel přednášel projev na společné schůzi obou komor Kongresu. Kvůli sněhové bouři, která se snesla na Chicago, jsem jeho přímé vysílání v televizi nestihl, až následující nadšené komentáře. Ráno jsem zajel do laboratoře a pak jsem si chtěl jít koupit noviny. Nemusel jsem - kolegové mi je naskládali na stůl s titulky o Havlovi na prvních stránkách. A potom za mnou všichni chodili a blahopřáli, jako bych ten projev přednesl já."

V červnu 1990 organizoval Lehar velkou konferenci v Paříži, na kterou pozval spoustu lidí z Československa i z Ruska. A začátkem září musel na konferenci do Bonnu. Teprve 15. září mohli s Lilian sednout v Bonnu do auta, aby zamířili do Prahy. "V Rozvadově jsme bez nejmenších potíží vjeli do staré vlasti, z čistoty do špíny, ze světel rozkošných německých městeček do tmy českých vesnic. V noci jsme podle nečitelných ukazatelů dojeli do Prahy, sice ještě neupravené a zaneřáděné, ale stejně krásné, jak jsme si ji uchovali v paměti."

Bydleli u jedné manželčiny sestry v Průhonicích. František okamžitě zamířil za švagrem a kolegou Zdeňkem Janoutem na fakultu. Z Českého vysokého učení technického už byli odstraněni všichni, kteří si své funkce zasloužili jako komunisté schopní a ochotní ke všemu. Z rodičů zastihli naživu jenom matku Lilian.

František Lehar,  foto: ČTK
František Lehar se narodil 9. srpna 1934 v Bludově u Šumperka. Mládí prožil v Praze, kde byl jeho otec profesorem fyziky a matematiky na gymnáziu v Křemencově ulici, později i jeho zatímním ředitelem.

Na podzim 1952 začal studovat jadernou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Po absolvování se stal asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Českého vysokého učení technického. Měl chuť dělat základní výzkum. Už při přípravě údajů pro diplomovou práci se pustil do experimentů na malém urychlovači v Ústavu jaderné fyziky Československé akademie věd v Praze-Hostivaři.

V létě 1958 vyjel s kamarády do Rumunska k moři. Na pláži na Mamai se seznámil se studentkou pražské Vysoké školy ekonomické Lilian. Po půldruhém roce se vzali. Tísnili se v jedné místnosti u tety.

Jestliže se chce stát vědcem, musí sepsat a obhájit disertační práci, po níž bude pasován na kandidáta věd. Jenže mladý Lehar měl ve svých osobních spisech zanesen strašlivý hřích - aktivně se v květnu 1956 účastnil Majálesu, během něhož dali studenti najevo svou nechuť vůči komunistickému režimu.

Vědcem, aspoň na jaderné fakultě, se tedy Lehar stát nemohl. Snad by to šlo v nedávno zřízeném Spojeném ústavu jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně. Začal usilovat o to, aby ho tam z fakulty poslali. Ovšem s takovými "kádrovými předpoklady", jak se tehdy eufemisticky říkalo, to šlo těžko. Pomohl profesor Václav Votruba, vedoucí katedry, na které mladý asistent pracoval. Votruba dřív působil v Dubně jako náměstek generálního ředitele. Když se dověděl, že do Prahy přijede profesor Venedikt Petrovič Dželepov, šéf Laboratoře jaderných problémů tohoto ústavu, se kterým se dobře znal, domluvil mladému kolegovi s ním schůzku.

Konečně 18. září 1961 mohl mladý Lehar s manželkou sednout do letadla a odletět do Moskvy.

Atomový výzkumný ústav leží 130 kilometrů severně od Moskvy. Statut mezinárodní instituce dostala Dubna v roce 1956. Po 20. sjezdu komunistické strany, na němž Nikita Chruščov poodhalil zločiny Stalina a jeho pomahačů, se začala tvrdá diktatura drolit. Sověti si uvědomili, že bez spolupráce s kolegy ze zemí svého bloku i se západními vědci se neobejdou.

Laboratoře a sídliště pro personál stavěli političtí vězňové a hlavně sovětští váleční zajatci, kteří z rozkazu Stalina jenom vyměnili německý koncentrák za sovětský. Život v "souostroví GULAG", jak víme z četby Alexandra Solženicyna a jiných autorů, neměl příliš velkou cenu. V Dubně se dodnes vypráví, že koncentráčníci občas hráli karty o život - ten, kdo prohrál, toho zabili a jeho mrtvolu zabetonovali.

František Lehar,  foto: ČTK
"Byl to příznak beznaděje,"říká Lehar. "Když nám to vyprávěli, moc dobře nám z toho nebylo. Ty několik metrů silné železobetonové stěny impozantní budovy prvního dubněnského urychlovače - synchrocyklotronu - nikdo už nikdy nerozboří, aby si to ověřil. Ale ruští přátelé nám ukázali spousty lidských kostí i v sypané přehradě na Volze, která se stavěla, stejně jako kanál Moskva-Volha, v letech 1934-1938. Mnoho mělkých hrobů bylo na i břehu řeky Dubny a v okolních lesích. Pravda, v Dubně i v blízkých vesnicích byl za války, když se Němci přiblížili k Moskvě, vojenský lazaret, ale tolik zemřelých vojáků tam pochovat nemohli."

Pro fyziky ze satelitních zemí střední a východní Evropy byl tento ústav darem z nebe. Na Západ nesměli a v Dubně mohli pracovat na unikátních aparaturách, dražších než činil roční rozpočet Československé akademie věd. A kromě toho věda, zvláště pak fyzika, je záležitost mezinárodní, což se v Dubně - byť pod všeobjímajícím dohledem tajné policie KGB - nosilo. Postupem času se Dubna stala dveřmi na Západ i pro československé fyziky - odtud vyjížděli na konference do Švýcarska, Francie, Anglie a USA mnohem snáz než z Prahy.

Na škrobené vědce si nikdo nehrál. S chutí pořádali večírky, výlety, jezdili do moskevských divadel, lezli po sovětských horách. V roce 1965 čtyři Čechoslováci z SÚJV a manželka jednoho z nich, profesorka hudby Marta Malá, slezli třetí nejvyšší sovětskou horu, Leninův štít na Pamíru v nadmořské výšce 7134 metrů. Byl to tehdy československý výškový rekord, při kterém tam Františku Leharovi omrzly nohy. Když ho dva měsíce po návratu do Dubny pozvali na konferenci do Oxfordu, při slavnostním banketu na oxfordské radnici si jen s velkými obtížemi dokázal obout hodně volné boty, aby mohl být představen "Lord Major" Oxfordu - starostovi, což byla tehdy dáma.

Ani disertace v Dubně se neobešla bez zkoušky z marxismu-leninismu. Lehar váhal: Mám si jí udělat v Praze, což předpisy připouštěly, anebo to zkusit tady? Rozhodl se pro Dubnu. Musel absolvovat sérii přednášek. Referenti přijížděli z Moskvy, někdy přednášeli i starší sovětští fyzici. Zpočátku byla tahle sezení nudná, ale postupem času se změnila v zajímavou přehlídku názorů. Jednou se kdosi zeptal: "Opravdu máme věřit plakátu, který tvrdí, že už naše generace bude žít v komunismu?"

Lehar si na to vzpomíná velmi dobře: "Přednášející odpověděl okamžitě: 'Samozřejmě ne'. A vyčetl nám, že všichni učitelé se nás snaží vychovávat jako avantgardu komunistické inteligence, a proto máme dávno vědět, čemu smíme věřit. Tahle hesla jsou určena pro 'lid', ne pro nás. A tak jsem si doplnil mezeru ve vzdělání."

Zkoušku skládal u jednoho filozofa z Moskvy. "Měl jsem štěstí, byl to inteligent a Žid. Netrápil mě dějinami strany, položil mi několik jednoduchých otázek a nakonec přešel v rámci vědeckého ateizmu k náboženství. Získal jsem k němu důvěru, ani nevím proč. Dokonce jsem mu opatrně řekl, že komunistická ideologie má příznaky náboženství. Dlouho jsme diskutovali na nejrůznější témata a k mému velkému údivu jsme se v mnoha případech shodli. Kdo z nás víc riskoval, nevím. Zkoušku jsem udělal na výbornou, a když jsem potom potvrzení o tom ukazoval ve Francii tamním komunistům, všichni mi záviděli."

Po zkoušce z fyziky se pustil do psaní samotné disertace. Experimentálních výsledků měl dost.

Avšak lidé v Praze, kteří Leharovi nepřáli, nechtěli dopustit, aby získal titul kandidáta matematicko-fyzikálních věd v Dubně. Takový titul byl tehdy vysoce prestižní. Proto mu mateřská fakulta čtvrt roku před obhajobou nařídila, aby se okamžitě vrátil domů. Na žádost, že má před obhajobou a chtěl by do ní zůstat, odpověděla fakulta striktním telegramem: "Ne!"

Mladý fyzik se šel radit s nadřízenými - s vedoucím československé skupiny a zástupcem ředitele laboratoře neutronové fyziky Janem Urbancem a se zástupcem generálního ředitele Spojeného ústavu Ivanem Úlehlou. Oba mu radili totéž: "Zůstaň v Dubně. Nám nebude vadit, když tě fakulta propustí. Na tvém postavení tady se nic nezmění."

Poslechl a 3. července 1966 disertaci obhájil. Tento diplom považuje za nejdůležitější ze všech.

Na jaře 1968 napsal Lehar do tří ústavů na Západě žádost o stáž. Odpověděl mu Ludwig van Rossum ze Saclay u Paříže, že by mohl v říjnu nastoupit.

V úterý večer 20. srpna přijeli manželé Leharovi starým moskvičem do rumunské Mamaie. Chtěli tam oslavit desetileté výročí svého seznámení. Počítali s tím, že odtud zamíří rovnou do Vídně na mezinárodní konferenci o elementárních částicích. Ve středu ráno se dověděli, že v noci republiku přepadly armády Varšavské smlouvy. Bylo po koupání.

Po několika dnech zamířili do Vídně. Byli rozhodnuti, že do Dubny, ani domů se už nevrátí. Na konferenci potkal Lehar van Rossuma, který se svou skupinou nyní pracoval na urychlovači v Evropské organizaci pro jaderný výzkum CERN v Ženevě. Jeho budoucí šéf mu nabídl: "Je zbytečné, abyste se někde potuloval do října, požádejte o švýcarské vízum a hned do CERNu za mnou přijeďte."

Švýcaři, kteří byli protisovětsky naladění, vydávali Čechoslovákům víza na počkání. Van Rossum s kolegy uvítal Lehara v CERNu s radostí. Zato vedení dvou francouzských výzkumných organizací v Paříži - Státního střediska pro vědecký výzkum CNRS a Komisariátu pro atomovou energii CEA - se octla v rozpacích. Nezruší Sověti plánované experimenty na velkém urychlovači v Protvinu u Serpuchova, které mají návaznost na jejich plány, když v jedné důležité skupině účastníků pracuje fyzik, československý emigrant? Trvalo čtyři měsíce, než se konečně rozhodli a Lehara zaměstnali.

Mezitím tolerantní sovětští šéfové v Dubně Leharovi na dálku vyřídili všechna povolení. Měli zájem na tom, aby pokusy, které dělal na jejich urychlovači, se mohly opakovat na mohutnějších aparaturách v CERN i v Saclay - tím by získali unikátní výsledky. Českoslovenští kamarádi v Dubně, kteří tušili, že se už nevrátí, postupně likvidovali jeho opuštěný byt.

A totéž dělali i ostatním kolegům, kteří se ocitli znenadání na Západě. Ze 78 odborníků, kteří pracovali v Dubně, jich emigrovalo 54 - a všichni se uplatnili.

Na jaře 1969 se objevila v časopisu Zprávy, který vydávala v Československu sovětská okupační správa, snímek Lehara, Francouze Phillippa Catillona a Rusa Lva Parfenova s popiskem, který říkal, že tihle vědci stále pracují v Dubně. Nebyla to pravda. Fotografie pocházela z roku 1966. Lehar, kterého na to upozornili do Švýcarska pražští známí, se naštval. Tuhle lež musí vyvrátit. Ale jak to udělat? Časopis Zprávy jeho dementi určitě neotiskne.

Napsal tedy do pražské Mladé fronty. A tam jeho rozhořčený dopis vyšel. František Lehar se dopustil dalšího hříchu.

V říjnu 1969 zrušily československé úřady platnost všech pasů. Na žádost Dubny je Leharovým a Bystrickým prodloužily do konce roku 1971. Život s československými pasy byl pro manžele stále obtížnější. Proto se rozhodli požádat o francouzské občanství.

Lehar se mohl stát Švýcarem, Američanem, Belgičanem, Kanaďanem, Němcem - proč si vybral právě Francii? Vysvětluje:

"V roce 1805 se francouzský markýz Le Hard, raněný při jedné potyčce na severní Moravě, ještě před bitvou u Slavkova, oženil s českou dívkou, která ho ošetřovala. Je o tom zápis v kronikách města Olomouce. Během dalších generací se jméno zdeformovalo. Podle zmíněné kroniky byli můj dědeček a známý operetní skladatel Franz Lehár, který se psal s dlouhým "á", bratranci. Otec Franze Lehára byl Čech a matka Maďarka. Skladatel žil ve Vídni, v Praze a v Paříži, kde se odehrává většina jeho operet. I pro něho platilo heslo, tak často vyznávané vojáky Cizinecké legie: Každý má dvě vlasti - tu svou a Francii. Já to pociťuji taky tak."

Když se mladý Lehar na počátku šedesátých let rozhlížel po fyzice, uvědomil si, že o jedné pozoruhodné vlastnosti elementárních částic, které se říká spin a kterou objevili už v roce 1925, se toho zatím strašně málo ví. Co kdyby se na tento problém zaměřil?

Složení hmoty a jaderné síly zkoumají fyzici na urychlovačích elementárních částic, což jsou obrovská zařízení většinou kruhového tvaru, dále na kosmickém záření, které k nám přilétá, a rovněž pozorováním vzdálených nebeských objektů. Podle dnešních poznatků se hmota skládá z miniaturních částic, kterým se říká kvarky, a jejich výměnnými částicemi jsou tzv. gluony. Kvarky a gluony zatím vědci nedetekovali, teoretici je vypočítali a potom se z chování elementárních částic, jako jsou hadrony a leptony, usuzuje, jestli, jak a kde se projevují.

"Franta přišel s poměrně originálním nápadem, jak výzkum spinu uskutečnit," vysvětluje profesor Zdeněk Janout z ČVUT. "Byla to představa na dlouhé roky. On však za ní šel velice usilovně."

První pokusy s výzkumem spinu na urychlovači dělal Lehar v šedesátých letech v Dubně.

V letech 1975-1977 se Leharovi vrátili na dva roky z Paříže do Ženevy. František pokračoval v experimentech na tamním urychlovači. Před tím ho Francouzi jmenovali členem komise pro konstrukci a využití velice dokonalého urychlovače Saturne 2 v Saclay. Měl připravit vlastní pokus, na který dostal několik milionů franků.

Lehar zval na stáže do Saclay a do Švýcarska i některé kamarády z Československa, samozřejmě nikoli pod svým jménem, ale v zastoupení mu vypomáhali Francouzi, Švýcaři i Němci. Zpravidla se to vždycky povedlo.

V roce 1982, čtyři roky po tom, co Františkovi zemřel otec, a matka odešla do důchodu, mohla se za synem do Paříže vypravit. Přivezla jim obraz Národního divadla - aby mohli na domov lépe vzpomínat.

Na různých konferencích, v CERN i v Saclay se Lehar setkávat i se sovětskými kolegy. Zpočátku se s ním stýkali tajně, ale od poloviny sedmdesátých let se s ním zdravili a debatovali. Také za ním začali přicházet jednotlivě po večerech, aby ostatní nevěděli. Od začátku osmdesátých let také začali sovětští fyzici Leharovy práce ve svých studiích citovat. Dokonce mu posílali dopisy.

V Saclay pracoval na svém experimentu až do roku 1995 na urychlovači Saturne 2. Tehdy měl pod sebou 30 vědeckých pracovníků, nepočítaje v to technický personál.

Nejplodnější léta prožil Lehar ve Francii. Když slavil šedesátiny, v jednom oslavném článku stálo: "Svou prací položil základ saclayské škole spinové fyziky."

Začátkem sedmdesátých let napsala maminka Lilian, že má na Západě bratrance. Dr. Felix Paukert pracuje v Ženevě ve vysoké funkci v Mezinárodním úřadu práce. Také jeho manželka Libuše, vnučka dlouholetého ministra národní obrany a potom předsedy vlády za první republiky, je zaměstnána v OSN. Ke vzájemnému setkání došlo velice rychle a obě rodiny se sblížily.

Ovšem Františka nezajímala jenom fyzika. "S Lili jsme prošli všechny světové galerie,"říká dnes. "Vím, kde jaký obraz visí, a když vidím reprodukci, je mi dobře u srdce."

Koncem roku 1983 si dostavili s Lilian dům na okraji Paříže, nedaleko Saclay. To je domov, který už nemínili opustit.

Když nastoupil na jaře 1985 na kremelský trůn Michail Gorbačov, začali u Leharů cítit, že v Sovětském svazu přicházejí zásadní změny.

Když se v únoru 1989 vrátil František z Chicaga, zavolal si ho náměstek ředitele laboratoře Marcel Banner. Chtěl, aby ho příští měsíc doprovázel do Ústavu fyziky vysokých energií sovětské Akademie Věd v Protvinu, na jednání o využití gigantického urychlovače UNK, který tam právě staví.

V neděli 19. března odletěla delegace z Paříže do Moskvy. Na palubě letadla byl i francouzský občan François Lehar. Novou atmosféru pocítil okamžitě. Rusové se neuchylovali k obvyklým komunistickým frázím, bez obtíží s ním hovořili, i když jim opakoval, že do exilu odešel kvůli okupaci Československa.

"Ovšem musím přiznat, že v podvědomí mne občas napadlo, jestli se ve zdraví dostanu domů," vzpomíná Lehar. "To se úplně změnilo při mé druhé návštěvě v září. Byl jsem i nadále připraven a odhodlán vést řeči proti okupaci. Ale neuspěl jsem - oni byli mnohem kategoričtější než já."

V září 1991 zamířili do Moskvy oba manželé Leharovi. V Dubně se k nim chovali jako ke vzácným hostům. Následující rok ho přemlouvali, jestli by nepřijal funkci generálního ředitele Spojeného ústavu jaderných výzkumů. Třebaže to pociťoval jako velké zadostiučinění, odmítl. Není manažerský typ a nerad by se utopil v moři ruské byrokracie. Zato členství ve vědecké radě SÚJV v roce 1993 přijal - může ovlivňovat tamní výzkumy.

V recenzovaných časopisech otiskl profesor Lehar 192 studií - to je vysoké číslo. Jejich kvalitu dokládá vysoká citovanost.

Nezapomíná ani na rodnou zem, jejíž občanství mu bylo vráceno, francouzské si samozřejmě ponechal. Zařídil, že laboratoř v Saclay darovala Nukleárnímu centru Matematicko-fyzikální fakulty UK a také kolegům z katedry fyziky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT řadu elektronických přístrojů a množství odborné literatury. On sám při pobytech v Praze pořádá odborné semináře, přednáší pro doktorandy a působí jako člen různých komisí a oponent vědeckých projektů, disertačních a habilitačních prací.

Za zásluhy o českou jadernou fyziku udělilo ČVUT profesoru Františku Leharovi 23. dubna 1996 titul doktor honoris causa.

V listopadu 1999 postihla Františka těžká rána - Lilian zemřela na rakovinu. Dlouho se z toho nemohl vzpamatovat. Časem však vstoupila do jeho života Libuše Paukertová, také už vdova. Vzali se v dubnu 2001.

Třebaže ve Francii platí pravidlo, že v pětašedesáti letech musí i vědecký pracovník odejít do penze, zůstává Lehar v Saclay i nadále. "Už nepracuji v laboratoři, neměřím, ale navrhuji experimenty, které se dají dělat v rusko-francouzské spolupráci. Zatím mi to ještě myslí, takže odchod do důchodu stále odkládám."