Nositel Řádu britského impéria Miloš Knorr vzpomíná na svůj odchod do exilu
Minulý týden v New Yorku ve svých devadesáti letech zemřel významný český exulant - generál Miloš Knorr. Za 2. světové války byl pobočníkem anglického krále, zúčastnil se vylodění v Normandii, získal Řád britského impéria. V roce 2004 se v Olomouci zúčastnil světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění. Milena Štráfeldová tam zaznamenala jeho vzpomínky na začátek jeho vojenské kariéry a odchod do zahraniční armády za 2. světové války:
"Jako osmnáctiletý jsem začal službu v čs. armádě, spíš jako dobrovolník, protože normálně se jde až po jednadvacátém roce. A dostal jsem se do jezdecké důstojnické školy. To bylo v roce 1936. Mezitím už jsem se přihlásil do Akademie, tak pak jsem šel do Hranic. A tehdy se počítalo, že bude válka, tak místo dvouleté Akademie jsme dělali jednoroční. Pak ale přišel protektorát, tak nás několik povolali zpátky a měli jsme dělat v Hranicích abiturientský kurs. Pak Němci okupovali celou republiku, tak jsme šli do civilu. Potom nás dávali na místa sekretářů malých měst a vesnic, já jsem ale říkal - ne, já jdu pryč.
Jeden známý mi zorganizoval, že pojedu přes slovenské hranice. To bylo ke konci ledna /1940/, to už byla válka. Velitel četnické stanice šel na nádraží se mnou a okukoval, jestli je všechno zajištěné. Tam pak někdo za mnou přiběhl a říkal, OK, můžeš do vlaku. Tak jsem nasedl do vlaku, přesedl jsem v Brně a jel jsem k hranicím. Samozřejmě to bylo riziko. Já jsem si ale říkal, že je to menší riziko, nežli zůstat v okupované zemi, a mimo to jsem ani nechtěl zůstat. Pak /jsme přešli hranice/ a šli jsme na nejbližší železniční stanici a jeli do Bratislavy. My jsme měli adresu, kde nás měl někdo očekávat a pomoct nám. Když jsme tam ale přišli, tak bylo zavřeno, a lidé, co šli kolem, říkali, že toho člověka v poledne sebrali policajti. Tak jsme odešli, a jak jdu, slyším tři Čechy. Šel jsem k nim a říkám, že jsme skupina Čechů a utíkáme, snažíme se dostat do Maďarska a ztratili jsme tu spojení. Můžete nám pomoct? - Jo! říkali.
Tak nás vzali na noc domů a ráno jsme pak šli do Legiobanky. Tam ten ředitel pak zařídil, že jsme za dva dny dostali nové spojení. Byli jsme ve skupině asi šesti, sedmi lidí, někdo to ale zradil a na nádraží stálo asi tucet četníků a ti nás zavřeli. V tom žaláři nás bylo osmnáct Čechů a jeden Slovák. Do novin se nějak dostalo, že tam je devatenáct Čechů, tak se úřady na Slovensku daly dohromady a chtěly, aby nás poslali zpátky do Bratislavy. Když jsme tam byli, přišly dvě dámy, Češky, a podplatily žalářníka, abychom mohli utéct.
Zlaté Moravce jdou od severu k jihu a my jsme byli v té severní části. Když jsme vyšli, museli jsme je obcházet. Bylo sněhu po krk a já jsem měl normální dlouhé kalhoty a polobotky. Tak jsme přišli do první maďarské vesnice, zaklepali jsme u domu, chlap otevřel - to bylo pět hodin ráno, začalo svítat - a začal maďarsky nadávat. Jednu věc mi ale Slováci nesebrali - peníze, které jsem měl. Měl jsem i maďarské pengö, tak jsem mu zamával stopengovkou před /nosem/. A hned začal po slovensky, velkomožný pane, račte vstoupit. Zatáhl nás na půdu, kde byly připravené tři postele. Pak vzbudil své dvě dcery a ty mi daly nohy do kbelíku se sněhem a masírovaly mi je přes půl hodiny. Přesto mi jedna noha zčernala. Pomohlo to ale, protože pak se to černé odlouplo a měl jsem kůžičku jako miminko.
Tak nás převezl až na francouzské vyslanectví, kde byl takzvaný černý podzemní konzulát. Tam se o nás začali starat a jeli jsme dál. Projeli jsme Maďarskem, přes jugoslávské hranice, kde nás vzali tzv. četnici. To byli legionáři z první světové války. Pod jejich ochranou jsme pak jeli do Bělehradu a tam jsme byli v jejich ubytovnách. Pak jsme šli na francouzské vyslanectví a tam nám dali francouzské průkazky. Zase to organizovali četnici. Měli jsme jeden vagón, ten už byl tehdy plný, a jeli jsme do jižní Jugoslávie a do Soluně. Dostali jsme se do Cařihradu a tam byla tajná česká mise pod záštitou Francouzů. A pak nás dali na jednu loď, která jela do Francie."
Díky výborným znalostem francouzštiny se tu Miloš Knorr stal osobním pobočníkem generála. Po pádu Francie odešel do Anglie a sloužil v britské armádě. Přežil i výbuch lodi, kdy se z šesti set vojáků zachránila jen padesátka. Se spojeneckou armádou pak prošel až do Německa a v r. 1945 se vrátil do vlasti. Okamžitě po únorovém puči v r. 1948 však byl odvelen na venkov, takže se rozhodl odejít do exilu. Ve Vídni nejprve pro americkou zpravodajskou službu prověřoval, zda mezi poúnorovými uprchlíky z Československa nejsou agenti StB. Z Mnichova pak řídil celou síť agentů v Česku. V roce 1954 přesídlil do New Yorku, kde pracoval pro Fond pro pomoc českým uprchlíkům. Spolu s dalším významným českým exulantem Janem Hirdem Pokorným se tu například zasadil o rekonstrukci české Národní budovy.
