Toulky po regionech
Toulky po regionech, které nás zavedou do lázní a to nejen na tradiční slavnosti svěcení pramenů. Příliš radosti nemají z turistů ptáci v Jeseníkách, kriticky ohroženého tetřeva tu už kvůli nim skoro nenajdete. Na další zastávce se na svět nebudeme dívat z ptačí perspektivy, ale půjdeme do podzemí. V Třebíči pátrají speleologové po tajných chodbách pod hradem Sádek. V Havlíčkově Brodě zase narazili na středověký sklep. V Olomouci se k památce UNESCO bohužel vypravili vandalové a poničili Sloup Nejsvětější trojice. Vypravíme se i do Písku, kde vyrostly sochy z písku a závěr bude patřit alchymistické laboratoři na zámku v Moravské Třebové.
Lázeňská sezóna už je v Česku v plném proudu. Při jejím zahájení přicházejí lázně s řadou novinek a nabízejí i tradiční slavnosti. Například v Luhačovicích slavnostně světí léčivé prameny, Mariánské Lázně si letos připomínají 200 let a na Jesenicku mají v galerii známých osobností.
Luhačovice - to je krásná příroda, typická architektura a především léčivé prameny. Vyvěrá jich tu 17 a jsou považovány za jedny z nejúčinnějších v Evropě. Lázeňská sezóna začíná v květnu svěcením pramenů. To má původ v lidových obřadech a obětech u studánek, o nichž píše už Kosmova kronika. Podle ní zakázal kníže Břetislav II. v roce 1092 vykonávat obřady u pramenů. Lidové oslavy Letnic se však na některých místech udržely až do poloviny 20. století. V Luhačovicích na ně navázali novodobou tradicí otevírání léčivých pramenů, a hlásí se odtud Pavel Sedláček.
"Slavnost otevírání pramenů není tak stará, jak by se mohlo zdát. Její počátky spadají do 80. let 20. století. Jedinečný folklorně-dramatický útvar a mnoho dalších doprovodných událostí dokáží do Luhačovic v posledních letech přivést tisíce návštěvníků. Průvod nesvětí a neotevírá všech 17 léčivých pramenů. Zastavuje se jen u těch nejvýznamnějších. Například u Vincentky, Aloisky, Ottovky či Pramenu Dr. Šťastného a Sv. Josefa. Samozřejmě, že otevírání pramenů souvisí se zahájením nové lázeňské sezóny. Průvod vede strážkyně pramenů víla Vodolenka doprovázená svými družičkami."
Vodolenka má být zárukou, že prameny nevyschnou. O vznik této symbolické postavy se zasloužila Věra Haluzová, která s folklorním souborem Malé Zálesí myšlenku otevírání pramenů prosadila. U každého zastavení se odehrávala krátká scénka. Tradiční postavy tu divákům vysvětlovaly vlastnosti minerálních vod a způsob jejich použití v lidovém léčitelství. K otevírání pramenů se v roce 2000 přidalo i jejich svěcení.
"Ferdinand I. - první Habsburk na českém trůně byl člověk velice spořivý a kdosi mu řekl, že zdejší prameny obsahují velké množství soli a že je to sůl skutečně velice vydatná. On si myslel, že by se mohla používat ke kuchyňským účelům. Přikázal, aby byla odpařena a vystrojil na Pražském hradě hostinu, kde se solilo pouze těmito solemi. Ovšem byly to soli glauberovy, které jsou velice projímavé, takže si asi dovedete představit ten následek. Od té doby už se to ke kuchyňským účelům nikdy nepoužilo. Ferdinandův pramen má několik poddruhů a jeden z těch poddruhů, myslím, že je to Ferdinand 7, tak ten soli neobsahuje a stáčí se pod názvem Excelsior."
Do lázní jezdila řada známých lidí a s nimi se tu hosté při slavnosti potkali. V historických kostýmech tu chodil Johann Wolfgang Goethe, na koni tu projížděl v tradiční bílé uniformě Tomáš Garrigue Masaryk.
Naší poslední lázeňskou zastávkou budou lázně, které založil nad Jeseníkem Vincenz Priessnitz. Byl to první vodoléčebný ústav na světě. A mezi jeho klienty patřily známé osobnosti a celebrity. Zdejší klima prý svědčí i múzám. Možná právě proto vyhledávaly lázně i takové osobnosti, jakými byl ruský spisovatel Gogol nebo významný český sochař Myslbek.
"Dokonce kolem potoka nahoru vedla tzv. stezka filosofů. Říkalo se jí tak proto, že to ovzduší a voda, která tam bublá, dokázala vyvolat tvůrčí myšlení. Mluví se o Schillerovi a Goethem, kteří v těchto místech tvořili nebo přemýšleli o své tvorbě,"
doplnil Tomáš Tejchman z lázní. V galerii osobností v Zeleném salonku sanatoria Priessnitz najdete ale mnohem více jmen a to dokonce s vlastnoručně podepsanými fotografiemi.
Tokání tetřeva hlušce už v Jeseníkách asi neuslyšíte. Mohutný lesní pták se silným zobákem, který je veliký téměř jako krocan, nemá podmínky ke svému přirozenému vývoji. Těch příčin je ale podle ornitologa Správy Chráněné krajinné oblasti /CHKO/ Jeseníky Ladislava Hajného celá řada.
"Turistický masový ruch je jednou ze základních příčin a další podstatnou příčinou je stav lesa, čili stav biotopu, který v dnešní době mu nevyhovuje díky intenzivnímu hospodaření a návštěvnosti. Vidíme trend stále se zvyšující návštěvnosti a nárůstu všech možných aktivit. Tudíž ten tetřev skutečně u nás nemá šanci."
"V Jeseníkách tu a tam se nacházejí pobytové znaky tohoto ptáka jako například trus, ale předpokládáme, že se zde vyskytuje několik jedinců."
A ornitolog Ladislav Hajný dodává.
"V letošním roce kvůli tomu organizujeme akci monitoringu tetřívka, jeho biotopu a myslíme si, že to bude potvrzení toho bohužel dramatického stavu vymizení tetřívka."
O populaci tetřevů a tetřívků tak zřejmě Jeseníky přijdou, zato se ale mohou chlubit nárůstem hnízdících sokolů stěhovavých. Ještě před 35 lety byly nejvyšší moravské hory pro vzácného dravce tradičním hnízdištěm. Přilákat je zpátky se ochráncům přírody povedlo po dlouhé přestávce. Pro sokoly totiž před osmi lety připravili v Jeseníkách ideální podmínky k zahnízdění. A ti se od té doby vracejí každý rok. Aby měli ornitologové o další generaci sokolů přehled, pravidelně odrostlá mláďata kroužkují. V Jeseníkách letos úspěšně hnízdí pět párů sokolů stěhovavých a to je nejlepší výsledek od jejich návratu v roce 2001. Kriticky ohrožený sokol stěhovavý loví téměř výhradně v letu a je nejrychlejším ptákem na světě.
"Já jsem si sklepení pod hradem Sádek před malou chvílí prošel a faktem je, že hrad Sádek sám o sobě vzbuzuje v lidech různé fantazie. Konec konců už jen svým vzhledem a okolní krajinou. Mohutné kamenné opevnění a samotný hrad totiž stojí na zvláštním komolém kuželu, který odděluje mírné klima jižní Moravy od Vysočiny. A pohnutá je i samotná historie tohoto hradu. Kdysi na začátku 14. století býval například sídlem loupeživých rytířů a dobývala ho i švédská vojska v období 30ti leté války."
Speleologové se vyzbrojili svítilnami a nafukovacími matracemi. Věděli totiž, že místa, kam se chtějí podívat, jsou zřejmě zaplavená. Trojice vstoupila do podzemní chodby z nádvoří hradu.
"Říká se, že by měla spojovat hrad Sádek s Jaroměřicemi nad Rokytnou. Vyústit prý měla někde pod Jaroměřickým náměstím, kde skutečně chodby existují. To asi málokdo tuší, ale prostor pod Jaroměřickým náměstím je celý protkaný labyrintem, který spojuje jednotlivé domy a tajná chodba ze Sádku měla prý navazovat právě na tenhle systém. Jejich průzkum sice teprve začal, ale na pár zajímavých míst opravdu narazili. Jsou tu široké chodby, které po několika desítkách metrů končí zvláštním závalem. A v jedné místnosti, do které se museli doslova prodrat nebo proplazit, našli jakési náznaky pokračování chodby. Pohybovat se v těchto místech je v každém případě hodně náročné. Sklepení jsou vytesána ve skále, velká část je zatopena vodou a speleologové pracují v hloubkách až 5 metrů pod zemí."
Sádek je už téměř rok na prodej, třeba nový vlastník bude i majitelem tajné chodby.
"Myslím, že na téhle pověsti nebo na téhle teorii, může být skutečně něco pravdy, že ta chodba tam existovat může. O tajných chodbách jsem už hodně slyšel v různých částech Třebíčska, ale vždy, když jsem si představil, kudy by měla chodba údajně procházet, tak jsem zjistil, že je to v podstatě nemožné. Musela by totiž překonat buď hluboké údolí nebo nějakou skálu. Mezi Sádkem a Jaroměřicemi je ale situace úplně jiná. Krajina je tam relativně rovinatá a tak si myslím, že podmínky pro vznik takové středověké chodby tu byly ve středověku úplně ideální."
Za okny praží sluníčko, proč ještě nezůstat v chladivém podzemí. Tentokrát ale nepůjdeme do tajné chodby, ale středověkého sklepa. Ten odkryly bagry při zemních pracích u kliniky v Havlíčkově Brodu. Jak uslyšíte od Milana Kopeckého, podle stop na stěnách je vytesaný přímo do skály a zkoumají ho archeologové a historici.
Zcela běžné zemní práce v Havlíčkově Brodě u polikliniky nás přivedli k zajímavému objevu.
"Při provádění terénních úprav byla najednou objevena vstupní prostora nebývale velikých rozměrů. Z ničeho nic se začalo kamení bortit dolů a lžíce bagru objevila skutečně impozantní vstup do podzemí,"
říká místní historik Libor Honzárek. A do sklepa dokonce vedou schody a je jich sedm. Mezitím jsme sestoupili dolů a v gumových holinkách si stoupneme do vody.
"Ten vstup je neobvykle veliký, zhruba 2 metry na šířku, 2 metry na výšku a vede nás do podzemního prostoru."
Sklepy podobného stáří většinou bývají nízké. Já mám téměř dva metry a bez problémů se tady postavím. Když se podíváme na stěny, tak tam vidíme takové vrásnění.
"To je ukázka poměrně cenného středověkého způsobu ražení. Tímto způsobem se pomocí tzv. želízek dobýval prostor do 16. století, takže z toho můžeme usoudit, že se jedná o velice cenný a velmi starý prostor, který byl ve středověku takto z větší části vytesán."
Připomeňme si, že jsem v části Havlíčkova Brodu zvané Bělohrad.
"Právě když se objevil takto impozantní vstup, tak každému, kdo zná pověsti o Bělohradu, se musel zatajit dech, skutečně poprvé by se nabízela možnost, že bychom se mohli dostat v reálu do nějakého sklepního prostoru starého slovanského hradiště."
A další historicky nezpochybnitelný fakt. Několik desítek metrů odtud je taková malá část Brodu, které se říká Ariany a ta může s tím sklepem také souviset.
"Arianisté byli sektou, která působila v 16. a 17. století. Podle pověstí v Havlíčkově Brodě se měli scházet právě ve starých sklepeních toho původního Bělohradu."
Podzemí Havlíčkova Brodu skýtá řadu tajemství. Pod Havlíčkovým náměstím je labyrint chodeb, další chodby najdeme u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Odkrytý sklep u městské polikliniky taky dokumentuje bohatou historii města.
Naše další zastavení v Olomouci příliš radostné nebude. Neznámí vandalové tu poničili národní kulturní památku zapsanou na seznamu UNESCO - Sloup Nejsvětější trojice. Přestože centrum města sleduje několik bezpečnostních kamer, žádná z nich zřejmě incident nezachytila. Pachatelé poničili výzdobu na spodní části barokní památky, která co do velikosti a bohatství sochařské výzdoby nemá v Evropě obdobu.
"My jsme zjistili poškození té umělecko řemeslné výzdoby na balustrádě sloupu, kdy se někdo snažil patrně ty pozlacené plamínky násilným způsobem demontovat ze sloupu,"
říká František Chupík z olomouckého pracoviště národního památkového ústavu. Podle Ladislava Verkmana, který restauroval Trojici už v 70. letech a naposledy v roce 2000, shodili vandalové z balustrády dvě kamenné vázy s pozlacenými plamínky, dva plamínky se nenašly, jiné jsou poškozené a také další vázy jsou uvolněné.
"To není jenom otázka peněz a ceny opravy, to je vůbec neúcta lidí k památce. Teď nejde o peníze, jako o to, že památka je tady přes 250 let a všichni normální občané si jí váží a měla by být taková opatření, aby se tohle nemohlo stát."
Ačkoliv škoda vyčíslená v penězích nebude tak vysoká, prozatím je odhadována kolem 100 tisíce korun, závažnější je skutečnost, že památka takového významu nezůstala nájezdu vandalů ušetřena. Informace se objeví i ve zprávě pro UNESCO. S její pomocí při opravě památky Česko počítat nemůže. UNESCO pomáhá při poškození světového kulturního dědictví v důsledku válek nebo živelních katastrof. Tak tomu bylo u nás v případě povodní. Oprava zchátralých nebo vandaly poničených památek je zcela na našich bedrech.
"Jsme k tomu vázáni mezinárodním právem, Úmluvou o ochraně světového dědictví. Poškození vandalského typu je spíš naše národní ostuda. Měli bychom se sami velmi rychle postarat o to, abychom tu škodu odstranili, než bude nějakým způsobem internacionalizována. Není to samozřejmě nic příjemného, aby se takové věci ventilovaly na mezinárodním fóru,"
říká Michal Beneš, tajemník pro kulturní záležitosti UNESCO. Sloup Nejsvětější trojice v Olomouci byl na seznam UNESCO zapsán v roce 2000 a před sedmi lety prošel velkými opravami. Třicet pět metrů vysoký sloup představuje nejvyšší sousoší České republiky a jeho součástí je i malá kaple. Jeho stavitelům však štěstí nepřinesl. První, kdo zemřel během jeho stavby, byl Václav Render, který stihl postavit jen první patro. V souladu s jeho vůlí pak byl na dostavbu sloupu věnován veškerý majetek, který po smrti zanechal. Ani jeho následovníkům nabylo souzeno vidět sloup dokončený.
U Kamenného mostu v Písku vyrostl Cipísek a další velké sochy z písku, které vytvořili studenti jako poctu zdejšímu rodákovi Radku Pilařovi. Pohádkové postavy budou zdobit náplavku u Otavy zhruba dva měsíce, záleží na počasí a na lidech, zda je nezničí. Při vernisáži to novinářům řekli autoři soch a organizátoři slavnosti nazvané Cipískoviště, která otevřela turistickou sezonu. Kromě známé postavy Cipíska tu stojí i Rumcajs s Mankou nebo třeba Večerníček v autíčku. Jaké další sochy z písku jsou v Písku, to ví Pavla Kuchtová.
"Studenti ze Střední průmyslové školy Zámeček v Plzni tvořili ze 134 tun jemného písku sochy podle tohoto kreslíře. Největší sochou je asi Ležící drak u městské věže, má asi 4,5 metru a tuto věž z druhé strany hlídá voják z kanónem, tedy skutečný dělostřelec a já musím říci, že to je skutečně zajímavé podívání, protože ty sochy jsou tady vytvořeny do naprostých detailů."
Jak se takové sochy z písku dělají a jakou mají trvanlivost?
"Loni to tady v písku zkoušeli poprvé a zjistili, že sochy z písku tady vydrží až dva měsíce a přežijí krupobití, i nějaké deště. Lidé nevěřili tomu, že by ty sochy mohly být tak trvanlivé. A tak pro ně dnes udělali workshop a někteří odvážlivci si to zkoušejí přímo na náplavce. Je to tak, že existuje dřevěná forma, do které se ten písek sype, pak se prolévá vodou a udusává se a to je fyzicky úplně nejnáročnější část té sochy. Pak se ta bedýnka dřevěná odebere, tam je písek, který je tvrdý skoro jako kámen. Pak přijdou na řadu lopaty, hoblíky, dláta a teprve pak se z toho vyloupne třeba ten krásný Večerníček v autě."
Co kdyby se sochy z písku změnily ve zlato? To by zřejmě nedokázal ani středověký alchymista hledající kámen mudrců a nebo elixír věčného mládí. Nikomu se to nepodařilo, ale přesto alchymie láká. Na to vsadili na zámku v Moravské Třebové a otevřeli alchymistickou laboratoř, kterou navštívila Věra Pavlasová.
Alchymistická laboratoř rozhodně nepatří mezi běžné expozice na našich zámcích, v Moravské Třebové si ji ale pořídili. Najdete ji ve věži zámku a můžete v ní nahlédnout do magického světa renesanční alchymie. Co je tady za zajímavé předměty, na to se ptám organizátorky Libuše Gruntové.
„Expozice je komponovaná jako interaktivní, to znamená, že jsme se snažili zapojit návštěvníky co nejvíc do děje. Tady na zdi promítáme alchymistické obrazy, zároveň slyšíte hudbu, zvukovou kulisu časostroje. A to, na co se díváme, to je alchymistická pec, na níž vidíte nejrůznější dózy."
Lektvar nesmrtelnosti nebo elixír mládí tady nabízí alchymista Gorvin.
„První pokus, který bych vám rád ukázal, je příprava alchymistické kávy. Vezmeme si extrakt z dračího paznehtu, nalijeme do kapelky, tak se dříve říkalo kádinkám a do toho přisypeme špetku krystalické dračí krve a při konjunkci těchto odseparovaných elementů dochází k prudké bouřlivé reakci a káva je hotová."
Můžete mi přiblížit, co tu máte v té misce černého?
„Zde mám krystalickou dračí krev, která se používá k výrobě alchymistické kávy a také k přípravě zápalného ohně pomocí vody."
Mícháte různé lektvary, také elixír mládí. Myslíte si, že by po něm uživatelé omládli?
„Rozhodně to musí vyzkoušet."
Já jsem oslovila mladou paní, která ten přípravek ještě nepotřebuje.
„Zatím jsem to nezkoušela, i když za pár let by nebyl k zahození. Ale takové hmotné statky jako třeba zlato, se hodí víc."
Alchymistická laboratoř a bublání lektvarů láká také mladé slečny, Děvčata, co vás na tom tak láká?
„To kouzlení."
A chtěla by jste elixír mládí nebo lektvar nesmrtelnosti?
„Lektvar nesmrtelnosti, abych nemusela nikdy umřít."
