HaDi: Pařeniště splnilo účel - otevírá diskusi

Emil František Burian, slavný avantgarní umělec, za sebou před válkou zanechal nesmazatelnou stopu v české kultuře. Když se vrátil z nacistického koncentračního tábora, popřel své dosavadný dílo a stal se agitátorem komunistického režimu. Mezi jeho nejhlubší umělecké i morální propady patří hra Pařeniště. Ta se nyní nově hraje v HaDivadle v Brně v režii režiséra J. A. Pitínského, divadlo tak otevírá diskusi o životě a umění 50. let.

"Chtěl jsem to Pařeniště udělat, ano, chtěl jsem ho udělat poté, co jsem si přečetl iks textů z 50. let a tady mi to herci hlavně potvrdili, že to je text, který stojí za to dělat, tak jsme se do toho dali."

O čem hra je? Hlavní hrdina Ing. Hoder prochází životní krizí. Rozpadá se jeho manželství s intelektuálkou, která do jejich bytu přivádí podobně založené přátele nedělnického původu i smýšlení - což je právě to titulní pařeniště, ze kterého povstávají nepřátelé společnosti a dělnického zřízení, schopní i kriminálních podvratných činů. Hoder prohlédá a odvrací se od někdejších přátel i od manželky. V závěru svědčí u soudu proti nim.

Hra je poplatná stalinistickému pojetí zostřujícího se třídního boje a v době svého uvedení na podzim roku 1950 byla jednoznačně spojována s procesem se Závišem Kalandrou, který byl popraven v červnu roku 1950.

Hra má sice podle Pitínského ve srovnání s dobovou produkcí nezpochybnitelné literární kvality, zároveň je ale silně deformovaná propagandistickým záměrem, takže kladla inscenátorům překážky.

"On se jim prostě vysmál, ještě úplně vulgárním způsobem, v tom prvním dějství. Dal tam děcko o půlnoci, básník ho osahává... Udělal to hrozně humpolácky. Navíc v tom prvním dějství je sděleno všechno. Tam je řečeno: tito lidé jsou zlí, a to je nešťastná, hrozně banální expozice. A zkoušeli jsme to jako voiceband a všelijakými cestami jsme usilovali, pak jsme to nahráli ve vile Tugendhat a z toho tam zůstaly ty filmové fragmenty..."

V kritikách současného nastudování režisérem Pitínským s Jánem Sedalem a Helenou Čermákovou v hlavních rolích, zaznělo mnoho kritických výhrad ke způsobu aktualizace. Ohradil se i Roman Sikora na stránkách Literárních novin:

"Došlo tam k paradoxní situaci, že z té Burianovy dobové protiintelktuální agitky zaměřené proti tzv. nepřátelům republiky, se dneska po určitých výrazných škrtech, které vylepšují kádrový profil těch tehdejších nepřátel republiky, se z nich dělají postavy kladné. A připadá mi to vlastně podobně černobílé, jako to bylo v době, kdy ta hra byla napsaná."

"To se tak převrátilo samo o sobě dobou, to je jasné z toho textu. To nebyla žádná moje vůle. To tak prostě je. Já jsem se nestaral o ty postavy v tom smyslu, že bych jim kladl příliš mnoho sympatií a tak ten smysl převrátil. Ani v té herecké interpretaci to tak není. V té je dodaná nějaká lidská hloubka nebo lidská přirozenost, ale to se prostě s tím textem tak stalo. Je jiná politická doba, to není interpretační záměr,"

reaguje na Sikorovy výhrady Pitínský. Jediným způsobem úprav je podle dramaturgyně Venduly Borůvkové škrtání, nic nebylo dopisováno.

"Samozřejmě je dobový, rozvláčný, je tam strašně moc dobových věcí, ať už politických nebo třeba literárních, takže jsme škrtali. Ale ten text sám o sobě se dá použít i s tím, že vyzní úplně jinak."

Hra Pařeniště měla v roce svého uvedení zúčtovat se zrádnou inteligencí a dramatik se tu v podstatě obrátil proti lidem, s nimiž měl společnou avantgardní minulost a napsal na jejich adresu pamflet.

"Když Burian tu hru v premiéře inscenoval, tak při reprízách docházel k závěru, že přes to, že ta hra je zaměřená proti intelektuálům, tak že i přes to dochází k tomu, že publikum se s nimi stále dost stotožňuje, a on herce nabádal, aby ty postavy ještě více karikovali,"

upozorňuje Roman Sikora. Divadelní vědci se domnívají, že autora mohl k sepsání Pařeniště vést strach, aby se sám nestal obětí perzekuce. Navzdory všemu byla hra po několika reprízách v roce 1950 z rozhodnutí úřadů zakázána.

Jak je text ztvárněn dnes? "Na vyvýšené šedé krychli se hraje pouze se židlemi označenými čísly jako při kriminální rekonstrukci. Vše je svižné, akční, rychle odmluvené,"čteme v recenzi Luboše Marečka. "Ostudný kus Pitínský žánrově vyhrotil bezmála do podoby thrilleru: politického i manželského."

S hrou byly problémy už před letošním uvedením. Dramaturgyně Borůvková připomíná, že nebylo snadné získat od dědiců autorská práva.

"Tak oni tu hru samozřejmě nemajím moc rádi. Jan Burian Pařeniště literárně i morálně odsoudil, ale nebyl proti tomu, aby se uvádělo, protože každá inscenace oživí diskusi. A pro Kateřinu Burianovou je to spíš osobní téma, protože její maminka byla předobrazem té záporné postavy Růženy, té zrádkyně."

Její váhání pak vedlo k tomu, že se premiéra inscenace odsunula z plánovaného listopadového termínu až na začátek letošního roku. Podle ředitele HaDivadla Luboše Baláka se inscenace podle očekávání nestala trhákem, podstatné je podle něj to, že otevřela diskusi. Rozporuplné kritické ohlasy to podle něj potvrzují.

Foto:www.hadivadlo.cz