Z krajanského tisku
Obsáhlý rozhovor, který předseda Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí Josef Zoser poskytl Melbournskému Kvartu, se dotýká i dvou témat, velice citlivě vnímaných krajany.
Zatím stále neschválený zákon o korespondenčních volbách podle něj čeká na vyjádření vlády a ve hře je stále možnost, že by bylo korespondenční hlasování zajištěno pro příští volby v roce 2010. Podle senátora však není bez zajímavosti připomenout čerstvou zkušenost ze Slovenska, kde nedošlo k očekávanému výraznému zvýšení počtu hlasů krajanů a lidí, dlouhodobě zaměstnaných v zahraničí. Nárůst jejich hlasů nebyl nikterak markantní, připomíná Zoser a dále se věnuje otázce restitucí. Říká, že jako předseda komise může navrhnout a připravit novelu zákona, která by nad dosavadní rámec rozšířila možnost odstranit křivdy, způsobené totalitním režimem. V komunikaci s významnými členy vlivných politických klubů však zjistil, že vůle znovu otevřít problematiku restitucí mezi těmito politickými stranami není.
Premiér si myslí, že krajané mají dostat určité symbolické zadostiučinění, ale jeho osobní názor je, že aby mohl někdo ovlivňovat život v nějaké zemi, to znamená regulérně volit, musí tam žít a platit daně. „To se krajanům ovšem nelíbí,“ dodává Topolánek. Podle něj to ale neznamená, že by volit neměli a že by neměli volit korespondenčně a jednodušším způsobem. „Na tom se pracuje a doufám, že to moje administrativa zvládne,“ uvádí premiér. K otázce restitucí poznamenává, že v ČR šly nejdál ze všech postkomunistických zemí.
O dvou publikacích, souvisejících s krajanskými tématy, se dozvídáme z bulettinu Československého ústavu zahraničního. V Luhačovicích vyšel I. díl dějin – kroniky československého sokolstva v zahraničí od autora Jana Waldaufa, informuje bulettin a ze Zpravodaje Čechů z Volyně přináší i zmínku o publikaci trojice autorů, nazvané Volyňští Češi v prvním druhém odboji.
Vídeňské svobodné listy rovněž v kostce přinášejí příběh české vesnice v Berlíně. V roce 1737 německý císař Friedrich Wilhelm I. dovolil osídlení osady Rieksdorf českými exulanty, kteří pro svou protestantskou víru museli odejít z vlasti. Potomci Českých bratrů si postavili vlastní kostel a usídlili se u vesnického rybníka, kde vznikla tzv. Česká vesnice (Böhmisches Dorf) a v roce 1797 dostala i vlastní správu. V druhé polovině 19. století se – tehdy už český i německý Rixdorf – spojili pod jednu správu a od roku 1912 se Rixdorf přejmenoval na Neukolln. Dnes je to čtvrť 8. berlínského okresu a najdeme zde ulici Jana Husa i pomníček Jana Ámose Komenského - nedaleko zahrady, nesoucí jeho jméno. Mimochodem, zmínění potomci Českých bratrů se později sdružovali v dodnes existujícím Herrnhuter Brüdergemeinde, připomínají Vídeňské svobodné listy.
Víte, kde všude se dají najít mosty, pojmenované po prvním československém prezidentovi? Bulettin Československého ústavu zahraničního přináší krátké portréty Masarykových mostů nejen v Kralupech nad Vltavou, Plzni, Rychalticích u Příbora, Týnci nad Sázavou a Zbečně nedaleko Rakovníka, ale také ve francouzském Lyonu. Ten je dokonce nejstarší nejen mezi mosty nesoucími Masarykovo jméno, ale jeho pilíř je zase také nejstarší částí všech mostů lyonských.
Bulettin také několika stručnými údaji připomíná historii českého Chicaga, která začíná v roce 1852 usazováním prvních Čechů při tehdejších severních hranicích města, zhruba v místech jižního okraje dnešního Lincolnova parku. O necelé dvě desítky let později už počet českých rodin v Chicagu přesahoval šest tisíc, a od další čtyř desetiletí později, v roce 1910, v tehdy už velkoměstě žilo přes 110 tisíc Čechů.
Na výstavu o „zapomenutých“ Češích v Mnichově zve tamější zVěstník. Výstava nazvaná Umělci, krejčí, diplomaté, je příspěvkem k 850. jubileu města a „stavění mostů“, které je mottem oslav. A dodejme ještě, že výstava, která bude k vidění od 18. června do 18. července v Sudetoněmeckém domě, se zabývá historií české obce v Mnichově od 2. poloviny 19. století a vznikem zdejších krajanských spolků - se zvláštním zřetelem na počátky a činnost sokolské jednoty Slovan od jejího založení v roce 1892 až do jejího zániku před 2. světovou války.
Melbournský Kvart chválí nedávný koncert Marty Kubišové a děkuje za něj slovy: „To nebyl jen zpěv, to byl bohatý večer na otevírání myslí a srdcí.“
Zároveň však o několik řádků níže vyjadřuje velké zklamání z „poměrně netaktního a těžko vysvětlitelného jednání paní Kubišové“. Přestože na koncertě zpívala tři písničky od textaře Petra Rady, včetně Modlitby, která z ní udělala symbol, nevzdala žádnou poctu nedávno zesnulému textaři, který právě zde mnoho let žil.
