Libuše Moníková: Mé knihy jsou drahé

V knižní rubrice tentokrát zajdeme na výstavu do památníku národního písemnictví v Praze na Strahově. Expozice se jmenuje Moje knihy jsou drahé a věnuje se životu a dílu české spisovatelky Libuše Moníkové, která po okupaci Československa v roce 1968 odešla do Západního Německa. Tato autorka je odborníky velmi ceněna, mezi české čtenáře však její dílo dodnes úplně neproniklo.

V čem tkví problém s přijetím této spisovatelky? Je to přece současná autorka, která se zabývala aktuálními tématy, psala moderním způsobem... Moníková ale začala publikovat až v Německu a německy, psala pro německé publikum, jak ostatně uslyšíte za okamžik od Lucie Koutkové, kurátorky výstavy, a její romány není snadné překládat do rodného jazyka. Navíc je to spisovatelka v dobrém slova smyslu intelektuální. Moníková v Německu vydala osm knih, česky ale vyšly pouze čtyři z nich: Fasáda, Ledová tříšť, Pavana za mrtvou infantku a Eseje o Kafkovi. Jen jediná za jejího života. Ona zemřela předčasně na následky zhoubné nemoci v 53 letech a až po smrti se o ni začali čeští nakladatelé více zajímat. Dluh napravuje i výstava, kterou deset let po smrti Moníkové otevřel ve spolupráci s Lucií Koutkovou Památník národního písemnictví.

Co tady na výstavě návštěvník uvidí?

"Je tu celkem deset tématických panelů, jeden se samozřejmě věnuje životu Libuše Moníkové, a další jsou organizované na nákladě témat, která její dílo nabízí. Takže se ptáme, jak se v jejím díle zachází s humorem, jak se v něm objevuje hudba, protože Moníková na hudbu hodně navazovala, takže jsme zařadili i ukázky ze skladeb, které se objevují v jejích dílech."

A tady za vámi je panel Film/Der Film...

"K panelu Film patří ještě projekce za zástěnou a to jsou ukázky ze dvou filmů. Jeden zaznamenává vystoupení Libuše Moníkové na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a ten druhý točila ona sama ve spolupráci s německou televizí. Ona sama říkala, že kdyby nebyla germanistka, byla by bývala dělala film. A měla jednou v životě příležitost si ten svůj sen splnit, a to bylo poté, co vyšel její román Ledová tříšť. Tehdy ji německá televize vyzvala, aby na základě toho románu s nimi natočila film o tom, jak souvisí literatura s realitou. To je docela důležité téma. Takovou otázku si asi klademe často, pokud čteme knihy, a Moníková napsala svůj román, aniž by kdy Grónsko, kde se odehrává, navštívila. A srovnávala svoje představy a to, co vyčetla z knih o Grónsku, s realitou..."

Výstavní síň Památníku národního písemnictví je nevelká, zato prostor depozitáře vyplňují sloupce stovek vyrovnaných krabic se jmény. Odsud kurátorka výstavy čerpala materiály a informace.

Kolik těch krabic s pozůstalostí Moníkové tady je?

"Je jich 39. Ale rozrůstá se to. Těch 39 jich bylo v nezpracovaném stavu a tím, že se to třídí, tak počet narůstá. Moníková je autorka, kterou je těžko zařadit. V Čechách se řadí k exilové literatuře, ale v německé literární vědě existuje termín "migrationsliteratur", což je pojem obtížně přeložitelný, vágně se snad dá přeložit jako literatura migrantů nebo autorů, kteří píší jiným jazykem, než je jejich rodný jazyk. Dostávají se do nového kontextu a to, že přejímají nový jazyk, obohacuje jejich literární styl a vůbec literární tvorbu. A Moníková je velmi dobrám příkladem."

Ona se vůbec nepovažovala za emigrantku ani za exulantku.

"Myslím, že Moníková neměla ráda, když ji někdo řadil do jakékoliv kategorie. Ona se bránila i proti tomu termínu "migrationsliteratur". Nechtěla být ale řazena ani do exilové literatury. myslím, že to je vlastně moderní přístup. Ona chtěla být mimo škatulky, přála si, aby lidé četli hlavně její texty."

Ona se dostala do zahraničí legální cestou?

Ano, rok 1968, 1969 prožila ještě tady a podle záznamů, které se dochovaly, to pro ni bylo dost krušné. A v roce 1969 se jí podařilo vycestovat na studijní pobyt do Göttingenu. A tam se seznámila se svým budoucím manželem. Byla v Německu legálně, takže měla i možnost cestovat do Čech a činila tak."

Přesto ale neměla možnost vydávat v Československu.

"To je složitá otázka, a protože ještě není zpracovaná všechna korespondence, tak nevíme přesně, jak se vůči tomu stavěla. Ale pravda je, že první český překlad jejího románu vyšel v nakladatelství 69 Publishers u Josefa Škvoreckého v Kanadě. Víme, že v roce 1989 si hodně dopisovala s českými překladateli o možnosti překladu do češtiny, ale za jejího života k tomu fakticky nedošlo. Paní Zoubková, která přeložila Fasádu a chystá se na další, říká, že Moníková měla příliš vysoké nároky na překladatele."

"České publikum na to připravené nebylo. Moníková byla svým způsobem vůči českému prostředí kritická, navíc v té době byla v zahraničí velmi úspěšnou autorkou a témata, která pojmenovávala, byla velice často česká, ale byl to kritický obraz českých dějin do roku 1989. Navíc Moníková přece jenom psala pro německé publikum a to se hodně odrazilo na způsobu, jakým český kontext popisuje: hodně vysvětluje."

"Máme tu plakáty, kterými se avizuje čtení Libuše Moníkové, je tu portrét a všimněte si, že tu Moníková kouří... To je vlastně jediná fotografie Moníkové s cigaretou v celé pozůstalosti."

Jak často četla?

"Moníková se snažila čtením spíš vyhýbat. Dochovaly se dopisy, jak redaktorky nakladatelství bojují o to, aby si vzala aspoň ještě tohle jedno důležité čtení v tomto důležitém knihkupectví."

"Myslím, že tohle je docela ještě zajímavé... To je právě výhoda těch netříděných krabic, že tu člověk občas narazí na překvapení... je to obálka, na které je napsáno německy: Osobní kaligrafická pozvánka na cestu do Japonska. V románu fasáda se umělci ocitají na cestě do Japonska, kde má jeden z nich dokončit svoji započatou sochu. Moníková také v několika románech hommage na Kurosawu a na jeho filmy. Takže těch důvodů pozvat ji do Japonska bylo vícero a ona se tam pak s německým spisovatelem Christianem Deliusem účastnila řady čtení."