Nejčastěji Češi říkají: dítě a žena

Slovníky jsou nejrůznější, překladové cizojazyčné, výkladové a speciální pro odborníky z různých oblastí. Slovník spisovného jazyka českého, etymologický, nářeční a podobně patří spíš do výbavy jazykovědců a lidí, kteří se slovem živí. Nedávno vyšel v nakladatelství Karolinum také Frekvenční slovník mluvené češtiny. Co to proboha je, zeptáte se nejspíš, pokud nejste jazykovědci. Odpověď nabízí setkání s vedoucím autorského týmu Františkem Čermákem. Dozvíte se mimo jiné, jakého násilí se na naší řeči dopouští základní škola a proč jsou Češi národem schizofreniků.

Kolik jakých slov se ve spontánním mluveném projevu Čechů vyskytuje? Jazykovědci si dali tu práci a od konce 80. let nahrávali mluvu lidí, každé jednotlivé slovo gramaticky popsali a označkovali a výsledkem je Frekvenční slovník mluvené češtiny.

"Pořídili jsme záznam několika stovek mluvčích a máme nahráno asi 800.000 slov. Čili ten korpus je necelý jeden milion."

Mluvená podoba češtiny je hodně jiná než její kodifikovaná spisovná verze. To je vedlejší důsledek práce obrozenců v 18. a 19. století. Tento stav podle Františka Čermáka ovšem není u jiných evropských jazyků běžný a nese s sebou dnes různé problémy. Čím se obě varianty češtiny liší?

"Jak slovník tak celá mluvnice spisovné češtiny jsou zcela jiné než mluvená čeština. Škola se dopouští v podstatě násilí na dětech, když jim po šesti letech češtiny, kterou slyší doma a na ulici, začne říkat, že to, co se učili šest let doma, je špatně a že to správné umí paní učitelka a je to takhle a takhle. Takže Češi jsou tak trochu národ schiozofreniků: nikdo je nekontroluje a neopravuje, když mluví autenticky, ale bohužel když mají mluvit nebo psát oficiálně, tak přemýšlí, co zrovna momentálně platí nebo co jim říkali ve škole. A to není vůbec dobrá situace."

Leckdy z toho vznikají i dost komické tvary a spojení...

"Ano. To je bohužel také dáno tím, že v Čechách se podepsal i komunismus sledem pravopisných reforem a lidé, zvlášť ti starší, si nepamatují, která pravopisná pravidla zrovna platí. Já sám jsem za svůj život zažil tři a to je dost velké sousto. A to jsem profesionál. A chudáci lidi, kteří jsou stejně staří a nejsou profesionálové. Tím diktátem, že se musí měnit pravopis, vznikaly otázky, co je vlastně správně. Taková otázka by neměla vůbec vzniknout. Vedlo to i k tomu, že náplní školní výuky je do nepřijatelně vysoké míry školní pravopis, a ne jazyk samotný. I ten je třeba učit, jsou tam důležité věci, a pravopis by měl přijít sám o sobě. Ale bohužel nepřichází."

František Čermák a kolektiv jeho spolupracovníků se zabývá mluvenou češtinou už od druhé poloviny 80. let, kdy práce na frekvenčním slovníku započaly, tehdy ještě s velmi nekvalitní socialistickou nahrávací technikou. Na počátku stál kazetový magnetofon se zabudovaným mikrofonem, na konci je teď kvalitní knižní publikace vybavená cd-romem Podle Čermáka je přednost mluvené češtiny oproti spisovné písemné zřejmá:

"Ta barevnost je jasná. Používají se slova frekventovaná, šťavnatá, která zrovna frčí, a to spisovný jazyk nemá. Není náhodou, že ta naše ne zrovna chytrá teorie spisovné češtiny nemá třeba nadávky. Spisovnost nadávky neuznává, takže když chce člověk mluvit spisovně, neumí nadávat. Neumí se vyjadřovat šťavnatě."

Pojďme si knihou zalistovat. Pro většinu z nás je kniha příliš nedostupně odborná, přesto z ní můžeme s pomocí Františka Čermáka získat zajímavé údaje o tom, jak dnes spolu Češi mluví.

Je jasné, že v mluvené češtině adjektiva (přídavná jména) končí na -ej, ne na -ý. Dobrej, ne dobrý. A celkově je ten systém v mluvené češtině mnohem jednodušší. Ale to se vědělo. Tohle je jenom potvrzení. Co mě osobně velmi překvapilo ve srovnání s psanou češtinou, je fakt, kolik v mluvené češtině používáme částic. To je druhý nejčastější slovní druh. To vám žádná spisovná gramatika neřekne. To máte samé: vždyť, no, aby, že jo... které používáme pořád. jenomže na papíře se to nějak ruší, není to vidět. To je velmi zajímavá věc. Signalizuje to samozřejmě, že když mluvíme autentickým jazykem, mluvíme taky emocionálně, hodnotíme věci, jestli se nám líbí nebo nelíbí, nadáváme... Je to druh hodnotícího vyjadřování a k tomu potřebujeme třeba ty částice. Velmi významná je tedy i role přídavných jmen, která hodnotí. Když se podíváte tady do tabulky na 100 nejčastějších adjektiv, tak je na prvním místě: dobrej. O kousek dál je: špatnej. Lidi tato slova používají velmi často, protože potřebují vyjadřovat svůj postoj. Člověk není neutrální skoro nikdy. Bohužel na tom papíře se to ztrácí, psaný jazyk je bez barvy, bez zápachu...

Nejčastější jsou adjektiva?

"Ne, nejčastější musí být samozřejmě zájmena, ta jsou vysoce frekventovaná. Tady je seznam všech nejčastějších bez rozlišení: nejčastější je "ten", druhé je "bejt", třetí je spojka "a" a čtvrté spojka "že". A pak je "já". Ve všech slovnících spisovné češtiny je "já" až někde v zadu, zdůrazňovat sám sebe se považuje v psaném jazyce za nezdvořilé. Ale když mluvíme, je to jiné. Člověk upozorňuje, že mluví on."

Je tam základní sloveso vyjadřuijící existenci, je tam slovo obecně ukazující na něco konkrétního vedle nás, čili dala by se tam vyčíst jakási základní existenciální situace člověka mluvčího.

"Když čtete papír, tak nevíte, kde jste a kdy jste. Když mluvíte, potřebujete časoprostorovou orientaci vyjádřit. Vždycky jste někde a vždycky jste někdy. Ukazujete na to, co je blízko a co je dál... Tyhle časoprostorové indikace jsou tam strašně nápadné a v psaném jazyce to ustupuje do pozadí."

Jaká jsou nejčastější podstatná jména?

"Já vám to hned najdu, z hlavy to nevím... Tak to je pozoruhodné, to jsem si sám neuvědomil: Nejčastější podstatné jméno je "dítě". Druhé je "lidi", třetí je "práce", čtvrté je "člověk" a na pátém místě je "žena". Ne muž, žena! No a pak je "škola", "práce", "rodina", "život", "léto" a konečně "muž"... "Rodiče", "problém", "peníze"... No to jsou opravdu všední slova, bez kterých by se nedalo mluvit."

Proč je žena v pořadí před mužem?

"Je asi společensky důležitější."

Není to tím, že mluvčí je muž a pro něj je důležitější žena?

"Ne, ne, my jsme se snažili o vyváženost vzorku respondentů v parametrech věkových i pohlaví, čili půlka mluvčích jsou ženy a půlka muži. Prostě o ženě se mluví častěji."