V Dlouhé uvedli Rusáka Oněgina

onegin_byl_rusak1.jpg
0:00
/
0:00

Knihu Ireny Douskové Oněgin byl Rusák jsme už v našem vysílání představili. Tvůrci z pražského Divadla v Dlouhé teď spolu s autorkou připravili její divadelní podobu. Jak se inscenace zdařila či nezdařila? A jaký trend v současném českém umění představuje?

Irena Doušková,  foto: ČTK
V roce 2000 se scházejí v Praze na letenském návrší nad Vltavou a slaví příchod nového roku. Tak si to kdysi v osmdesátých letech slíbili, když ještě společně chodili do gymnázia. Tlející komunistický režim tehdy měli samozřejmě pod kůží i ti, kteří si z nejrůznějších důvodů zachovávali odstup, třeba hlavní hrdinka Helena Součková a někteří její kamarádi...

"Vytvářejí dohromady seskupení, které si říká Pomed, a těchto šest lidí, kteří prožívají svůj maturitní ročník v roce 1983, to jsou hlavní hrdinové inscenace."

Spisovatelka Irena Dousková stvořila Helenku, své dětské alter ego, v románu Hrdý Budžes, který si získal velkou oblibu mezi čtenáři a stal se předlohou stejnojmenného monodramatu uvedeného v divadle v Příbrami. Kniha Oněgin byl Rusák pokračuje vyprávěním o dospívající Helence.

Nezbytnou součástí života mládeže je hudba. O tu se v inscenaci v Divadle v Dlouhé postaral Milan Potoček.

"V té době každý z nás něco poslouchal a většina toho, co jsme poslouchali, nebyla úplně "vhodná", jak se tehdy říkávalo. Hledali jsme v tom nějakou opozici nebo vzdor. Proto jsme tady použili právě Pražský Výběr, který byl v té době zakázaný, je použitý i Vladimír Merta, Jaroslav Hutka..."

"Kateřina Jirčíková písničku Dybbuku Panenství, která je v tomhle představení, zpívala už v 80. letech a teď po 20 letech ji zpívá znovu s námi na jevišti."

Inscenace režiséra Jana Borny je mozaikou krátkých scén ze života a hudby, na jevišti dojde během večera k více než dvěma stům světelných změn. Základem je dějová nitka převzatá z knihy - příběh sdružení Pomed, gymnaziálních lásek a toho, co způsobí prostořeká píseň jednoho z členů na uměleckém večírku. Jan Borna říká:

"Smyslem té inscenace není suplovat studium historie. Je to umělecké dílo, tam jde o lidské emoce, o obrazy, o vyjádření niterných procesů, které se dějí uvnitř člověka. A chtěli bychom, aby si z toho diváci odnesli to, že za jakékoliv doby, kterou nám osud nadělí, stejně musíme prožít všechno to, co člověk prožít musí, od lásky, nejrůznějších zklamání a touhy, ať mu v tom doba brání sebevíc."

Na premiéře 19. ledna byl i divadelní kritik Vladimír Just:

"Tento typ inscenací, který se vrací k minulosti ať už kriticky nebo nostalgicky, nejčastěji obojí současně, se objevuje velmi často, protože jak se ukazuje, diváci to velmi akceptují, je po tom hlad. V Dlouhé hrají například představení Jak jsem se ztratil, což je reminiscence na 60. léta."

Mimochodem také z dílny režiséra Borny.

"Já jsem už dlouho neviděl tak obrovský divácký úspěch jako na premiéře této inscenace. Je to dané nejenom perfektní hudbou, která se tam provozuje v imitační i lehce ironizující poloze, ale je to i tím, že většina lidí to prožila nebo jim to připadá tak - Jiří Voskovec by řekl hovadné a dadaistické, že se tím baví. To jsou myslím ti nejmladší."

Také kritik Martin Švejda inscenaci uvítal, podle něj to není jen nostalgická vzpomínka, ale poctivý pokus o reflexi naší minulosti:

"Je to inscenace, kterou bychom mohli nazvat velkým plátnem, snaží se zachytit normalizaci ve velké šíři. Myslím, že dějových pásem a motivů je tam příliš, proto aby inscenace byla koncentrovanější, bych mnohé oželel. Myslím, že inscenace velice reálně a přesně vykresluje život mladých lidí, studentů gymnázia, se všemi soukromými i společenskými trably, s nimiž se museli tehdy potýkat. Ostatně já sám patřím k vrstevníkům hrdinů této inscenace a myslím, že ta doba nebyla nijak zásadně přikrášlena."

Podle Švejdy nejautentičtější pohled na období normalizace přinesl loňský film režiséra Nikolaeva ...a bude hůř.

Inscenace Divadla v Dlouhé patří do linie uměleckých reflexí komunistického období s komediálním podtextem. Začalo to už zkraje 90. let muzikálem HaDivadla Hvězdy na vrbě, druhou vlnu zájmu o minulá desetiletí vyvolal Hřebejkův film Pelíšky, později Pupendo, již zmíněná představení Jak jsem se ztratil a Hrdý Budžes, film a muzikál Filipa Renče Rebelové a v současnosti podobně zaujaly výstavy designu a výtvarného umění Husákovo 3+1 a Květiny v popelnici. Potřeba reflexe předlostopadových poměrů může být i reakcí na diskontinuitu ve vývoji společnosti, kterou rok 1989 způsobil. Podle Vladimíra Justa trend návratů bude určitě dál pokračovat.

Foto: www.divadlovdlouhe.cz