Čeští vědci v exilu - píle a umění improvizace
Karel Pacner je v oblasti literatury faktu znám především jako popularizátor astronomie a astronautiky. Zabýval se také historií československých výzvědných služeb. Při svém bádání mnohdy narážel na osobnosti vědců českého původu, kteří se proslavili v zahraničí. Kniha Čeští vědci v exilu, která vyšla v nakladatelství Karolinum, představuje tři desítky vědeckých osobností na pozadí jejich životních příběhů.
To je vlastně základní teze vaší knížky. Na druhou stranu při čtení těch zhruba tří desítek portrétů si uvědomujeme, že kdyby ti lidé tady zůstali, tak by sotva využili to myšlenkové bohatství v té míře, v jaké se jim to podařilo v zahraničí.
"Víte, to je otázka. V případě, že by Československo zůstalo otevřenou demokratickou společností, většina z nich by mohla své kvality projevit při spolupráci s kolegy v zahraničí. A to je malér těch čtyřiceti let."
Jak jste vybírali jednotlivé osobnosti? Je jich, jak jsem řekl, zhruba třicet.
"Ano, je jich třicet a vybírali jsme je různými způsoby. Za prvé já jsem už začátkem 90. let za pomoci SVÚ v Americe vytipoval pár lidí a objel jsem je. Tenkrát jsem o nich psal pro Mladou frontu Dnes reportáže. S některými jsem zůstal ve styku. Další kritérium bylo, že jsme některé poznávali v průběhu minulých patnácti let. A třetí věc byla, že vedení Akademie věd upozornilo ředitele ústavů, aby nám dávali tipy. A navíc vyšla výzva i v časopise Přítomnost."
Kolik podnětů jste z těchto zdrojů dali dohromady? A jak jste z nich nakonec vybírali?
"Víte, ten výběr byl poměrně složitý. Když jsem se třeba ptal Jirky Grygara, kteří astronomové by si zasloužili, aby se o nich napsalo, vyjmenoval mi jich pět, ale já jsem mohl dát jen dva. Muselo se to nějakým způsobem omezovat. Kdyby to bylo třeba, tak bychom dali dohromady tipy na dalších třicet, čtyřicet lidí, kteří se do téhle knihy nevešli."
Při psaní portrétů jednotlivých osobností jste zřejmě často vycházeli z jejich osobních vyprávění...
"Zpravidla ano, ale hovořili jsme taky s jejich partnery zde v Čechách, protože my jsme chtěli, aby to byli lidé, kteří jsou po roce 1990 i nadále spojeni s republikou. Proto jsme také chtěli, aby každého člověka velice krátce v úvodu představil jeho český partner."
A nehrozí tam riziko nadhodnocení jejich významu, když jste se opírali přímo o ně samotné a jejich kolegy a přátele?
"Nesmíte zapomenout, že my všichni tři se ve vědě pohybujeme delší dobu a svým způsobem máme ty lidi »očíhnuté«, takže kdyby tam byla nějaká faleš, na to bychom přišli."
Naším hostem ve studiu je Karel Pacner, autor knihy Čeští vědci v exilu. Čtenář se z ní dozví, jaké byly životní i vědecké osudy matematika Iva Babušky, klimatologa Jiřího George Kukly, imunologa Ivana Lefkovitse, historičky zabývající se v zahraničí sudetoněmeckou tematikou Evy Hahnové, astronoma Zdeňka Kopala, matematika Václava Hlavatého, který mimo jiné v Americe zakládal Společnost pro vědy a umění, a mnoha dalších.
A protože pravidlo potřebuje být potvrzováno výjimkami, i tady najdeme osudy, ve kterých o odjezdu rozhodly jiné pohnutky než vláda komunistů. Kapitola s názvem Nejznámější Čech meziválečné Ameriky podává portrét antgropologa a lékaře Aleše Hrdličky z Humpolce, který se dostal do Ameriky z vůle rodičů v roce 1882, tedy ve svých 13 letech. Přestože v zahraničí strávil většinu života, nikdy se nepřestal hrdě hlásit ke svému češství. Nikdy se například nevzdal háčků ve svých jménech, i když ho o to američtí nakladatelé žádali. A vždy pomáhal českým přistěhovalcům.
"Hrdlička stále pilně pracoval. K cestě po aljašské řece Yukonu roku 1929 si vyžádal z Prahy pomocníka. Profesor Matiegka mu poslal svého talentovaného žáka Jiřího Malého. Za půl roku urazili oba muži v pětimetrovém člunu s přívěsným motorem 2300 kilometrů. Zatímco šedesátník Hrdlička strázně cesty hravě snášel, devětadvacetiletý docent malý nejednou mlel z posledního. »Pracovali jsme dvanáct až patnáct hodin denně,« napsal později Malý. »Mnohdy se mi nedařilo držet s Hrdličkou krok... Často jsem po práci padl do spacího pytle, zatímco on ještě na místě zpracovával vědecká data a psal svou v pustině prvou redakci svých článků...«"
Čteme s Petrem Gabalem z knihy Karla Pacnera, Libuše Koubské a Františka Houdka Čeští vědci v exilu. Hrdlička prý často zdůrazňoval skromnost, která mu pomáhala dosahovat velkých výsledků. Podle Pacnera si češi do ciziny odnášeli ještě jednu velmi užitečnou vlastnost, či spíše schopnost: dovedli improvizovat.
"Já bych řekl, že všichni ti vědci si z domova odnesli hluboké vzdělání a navíc umění improvizace, což ne vždycky jejich západní kolegové umí. V Americe byli zvyklí, že když potřebovali opravit přístroj, zavolali technika, kdežto u nás byli vycvičení, že bude rychlejší, když si to opraví sami. A já si myslím, že to, co jim dalo zdejší vzdělání, společně s jejich pílí, to byl důvod, proč mohli svůj talent v zahraničí tak rozvinout."
