Zapomenutí hrdinové

Besetzung des Sudetenlandes durch die Deutschen im Jahre 1938
0:00
/
0:00

V Ústí nad Labem proběhla koncem listopadu prezentace průběžných výsledků projektu Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu. Na projektu, který začal před dvěma lety, spolupracuje Ústav pro soudobé dějiny AV, Muzeum města Ústí nad Labem, Národní archiv a obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum. Projektu říkají ti, kteří na něm pracují, Zapomenutí hrdinové, protože právě životní příběhy těchto „zapomenutých hrdinů" německých antifašistů jsou v centru jejich zájmu.

Jedním z těch, kteří se na projektu Zapomenutí hrdinové podílejí, je také Václav Houfek z Muzea v Ústí nad Labem, kterému jsem položila několik otázek.

Kdo z Němců se do aktivního odporu proti fašistům zapojil?

"Byly to skutečně všechny vrstvy obyvatelstva - sociální, vzdělanostní, kulturní. Máme samozřejmě dominantní skupiny, které se díky organizovanosti třeba politické, které se samozřejmě dokázaly lépe zorganizovat k přežití v okupaci. Věděli, jak být aktivní a dokázali si udržet nějaké vazby bezprostředně po válce. Zdaleka největší, nejsilnější a nejpočetnější skupinou německých antifašistů byli němečtí sociální demokraté a jejich různé sesterské třeba odborové organizace. Ti tvoří většinu lidí. Další skupiny jsou už podstatně menší. V rámci těch organizací to byli komunisté, byli to zbytky křesťanských sociálů a německých agrárníků, to je v rámci těch politických stran. Z jiného pohledu významnou skupinu tvořili duchovní, kteří se nenechali unést, řekněme tou atmosférou doby, a zůstali věrni křesťanským myšlenkám a zásadám. Z nich můžeme uvést hned třeba nejvyššího představitele katolické církve na odtrženém území litoměřického biskupa Antona Webera. Člověka, původně tedy německé národnosti, který na své diecézi, která byla roztržena na část protektorátní a část německou, byl nucen se neustále potýkat s nacistickými úřady, které ho nutily úřadovat pouze v němčině i s českými farnostmi, což on nikdy až do konce války nepřipustil. Ostatně z řad katolického duchovenstva máme desítky obětí lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech, kteří se aktivně postavili proti nacistickému teroru na odtrženém území československého pohraničí."

Foto: Wikimedia Commons / PD
Václav Houfek také jmenuje některé konkrétní případy aktivního odboje.

"Na Ústecku a Teplicku existovala odbojová skupina, která si říkala Lindenbrüder - Lipoví bratři, tvořili ji mladí lidé z mládežnických organizací blízkých komunistické straně, kteří už na konci třicátých let organizovali přechody uprchlíků z nacistického Německa do Československa. Naopak pašovali pomoc zase pronásledovaným do Německa. Tito lidé vytvořili síť, která měla několik desítek členů a organizovali jak tuto pomoc, tak i aktivní vojenský dá se říct skoro odpor různými sabotážemi. Víme o nich bohužel především díky tomu, že je odhalilo gestapo, které na tři desítky z nich zatklo a polovinu popravilo. Byli popraveni především v Berlíně. Další velkou odbojovou skupinou z konce druhé světové války na Ústecku můžu jmenovat odbojovou skupinu Leopolda Pölzla, která zachránila v Ústí nad Labem řadu technických staveb před zničením v květnu 1945. Ať už to byl most Edvarda Beneše nebo zdymadla T.G. Masaryka pod hradem Střekovem. A aktivně se zasloužili o uklidnění situace ve městě po kapitulaci nacistického Německa. Z toho zahraničního odboje, pokud bych zůstal v Ústí nad Labem, tak bych měl zmínit např. Georga Schichta, jednoho z nejvýznamnějších průmyslníků první československé republiky. Georg Schicht odešel do Velké Británie, v roce 1939 získal britské státní občanství. Jeho tři synové bojovali v britské armádě proti nacistickému Německu. Přesto jejich majetek, který byl obstaven nacisty, jako majetek osob nepřátelských německé říši byl po roce 1945 konfiskován jako majetek německý. A nepomohlo mu ani to, že k jeho žádostem o vydání jeho osobního majetku bylo připojeno dobrozdání tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o tom, že právě Schicht byl ten, kdo významně finančně podporoval válečné úsilí nejen Velké Británie, jejímž byl v té době občanem, ale i československé exilové vlády."

Případů, kdy Němci bojovali proti nacistům bylo ale mnohem více, o řadě z nich se ale dosud neví.

Projekt zapomenutí hrdinové se věnuje lidem, kteří po válce získali statut antifašisty. Dokázat, že byl člověk antifašistou, nebylo lehké. Znamenalo to v podmínkách poválečného období prokázat svůj protifašistický postoj během okupace. Situaci jim nezlehčoval ani fakt, že tak museli činit v jednací řeči české, ačkoli jejich mateřštinou byla němčina. Získat statut antifašisty se podařilo asi 130-150 tisícům lidí, Němců, kteří s Hitlerovým režimem nesouhlasili bylo mnohem více. Řada z nich ale nepřežila válku nebo byla nucena opustit svou vlast v rámci divokého odsunu.

Co se dělo s lidmi, kterým se nepodařilo své postoje prokázat?

"Byli zařazeni do běžného odsunu, což pro ně znamenalo horší sociální situaci, už když setrvávali na tomto území. Tehdy byl přídělový systém, který podle toho, v jaké kategorii jste zařazen tak rozhodoval o tom, jestli dostanete na den pět nebo deset brambor, když to řeknu takhle zjednodušeně. A samozřejmě do toho odsunu si mohli sociální demokraté nebo antifašisté obecně si mohli obecně dřív více věcí do Německa. Faktem je, že ti, kteří si třeba vzali mobiliář, kterým bylo umožněno vyvézt nábytek, taky pouze v omezeném množství, ale vláda jim to až na hranici umožnila za státní peníze vyvézt. Ale z hranice do vnitrozemí si to už museli platit. A museli hlavně platit clo."

Projekt Zapomenutí hrdinové byl měl skočit v září letošního roku. Je plánováno vydání knihy, která by měla osudy německých antifašistů v Československu připomenout.