Projekt "Zapomenutí hrdinové" mapuje osudy německých antifašistů
V Ústí nad Labem se 30.listopadu konala prezentace průběžných výsledků projektu, kterému ti, kteří se na něm podílejí, zkráceně říkají Zapomenutí hrdinové.
O německých antifašistech se dlouhá léta nemluvilo, problém je už to, jak vlastně termín německý antifašista definovat.
"Německý antifašista podle tohoto projektu by měla být osoba, která prošla těmi správními řízeními po roce 1945 a získala statut antifašisty a na to konto i československé státní občanství,"říká Václav Houfek z Muzea v Ústí nad Labem. Dodává také, že statut antifašisty se po válce ze strany českých úřadů několikrát měnil.
" V době, kdy byla rozvrácena státní správa, tito lidé museli složitě dokazovat své postoje během okupace. Museli být schopni získat důvěryhodná svědectví a ověřené materiály, které doložily jejich protifašistické postoje. A to před úřady, které uznávaly jako jedinou jednací řeč českou, i když oni byli mateřské řeči německé."
I přes nelehké podmínky se podařilo asi 130 - 150 tisícům lidí prokázat své protifašistické postoje. Václav Houfek ale upozorňuje, že Němců, kteří nesouhlasili s Hitlerovým režimem, bylo mnohem více."To musíme brát, že to je to nejnižší číslo. To jsou ti antifašisté, kteří přežili válku, přežili ji na našem území, přežili divoký odsun a dočkali se toho řádného správního řízení a v rámci toho to prosadili."
Osudy německých antifašistů připomíná také putovní výstava Zapomenutí hrdinové, jejího otevření se účastnil také jeden z pamětníků, jehož osud je součástí expozice. Bedřich Dědek, syn Němce a Češky, který zabránil krátce před koncem války likvidaci zdymadel na Labi, která se ustupující německá armáda tehdy pokusila vyhodit do povětří. Otec Bedřicha Dědka, který na přehradě pracoval, se pokoušel přesvědčit vojáky, aby stavbu neničili a mysleli na stovky obětí, které by smetla voda z protržené přehrady. Mezitím poslal syna pro štípačky a ten nepozorovaně přerušil dráty, a tak výbuchu zabránil. I přes přiznaný statut antifašistů, však rodina Dědkových po válce perzekucím ze strany Čechů neunikla. Dnes Bedřich Dědek o svém činu říká:
"Tenkrát to byla klukovina, mi bylo jedenáct, no a táta mě hlavně poslal. Později jsem o tom přemejšlel, že to bylo dost nebezpečný, protože jsme stáli u toho, kdyby to byli doopravdy vyhodili, což bylo možný, nemuseli jsme to přestřihnout a šlo to i se mnou do luftu."
Tématu Zapomenutých hrdinů se budeme věnovat i v budoucnu a do Ústí nad Labem zavítáme hned zítra v kulturní rubrice.