I Češi se v. 1945 stali obětí divokého odsunu. V polském Zelowě.

Když na jaře roku 1945 v Evropě skončila 2. světová válka, většina Čechů si oddechla. Pominulo nacistické nebezpečí a v poválečné euforii jen málokdo postřehl, že se blíží další totalita, tentokrát sovětská. České evangelíky, kteří v té době žili už půl druhého století v polském Zelowě, však čekala další hrozba. Z jejich domovů je začali vyhánět jejich polští sousedé. Málo známou kapitolou česko-polských vztahů se zabývá Milena Štráfeldová

Zelow dnes

Zelow je dnes poklidné, trochu ospalé městečko nedaleko Lodže. Nad rovinatou krajinou vyčnívá věž evangelického kostela, široko daleko jediného uprostřed katolického Polska. Solidními patrovými budovami, dlážděnými ulicemi i celkovou úpravností se Zelow liší od polských vesnic, který ho obklopují. V roce 1803 si ho založili čeští protestanti, kteří sem odešli před náboženským pronásledováním v českých zemích.

"Tady byly jen takové vesničky, bylo to zarostlé. A tady na místě Zelowa se usadili a vybudovali tu kostel. To jsou staré památky na naše předky,"

vypráví o vzniku Zelowa tamní rodák Jan Jersák. Jeho rodina patřila k těm, které Zelow před více než dvěma sty lety zakládaly. Usazovali se tu hlavně tkalci ze slezsko - pruských hranic. Dařilo se jim, městečko se rozrůstalo, vzniklo tu i několik textilních dílen a továren.

Zelow, 1913

"Největší rozkvět Zelowa byl mezi válkami. I když po první válce bylo moc zle, byla velká bída a hlad, časy se měnily. Tehdy tu bylo tolik Čechů, že v Zelowě se na ulici mluvilo česky. Česky mluvili i Poláci, Němci i Židi. Všichni uměli český jazyk,"

vybavuje si své dětské vzpomínky paní Jersáková. Podle dalšího pamětníka Jana Jelínka žilo mezi oběma válkami v Zelowě kolem pěti tisíc Čechů:

"Naše ulice měla na 76 čísel jenom dvě rodiny polské a asi jednu židovskou. Jinak to byli samí Češi."

Za 2. světové války ale Němci většinu Čechů přiměli, aby se nechali zapsat na tzv. volkslistu. Argumentovali tím, že české protestanty do Německa původně pozval pruský král. Během válečných let to pro ně sice znamenalo určité zvýhodnění proti Polákům, po válce jim to ale přineslo velké problémy:

/Jelínek/ "Čechům dávali lepší lístky jak Polákům. A ti Poláci se pak mstili našim lidem."

/Jersáková/ "Útočili na Čechy, vyháněli je, chtěli je zabít. Bylo to po válce divoké."

"Jo, vyháněli nás do Čech.V noci na nás útočili. My jsme taky odjeli,"

Zelow

vzpomíná do třetice paní Lena Kedajová ze Zelowa. Pamětníci vyprávějí, jak je ozbrojení Poláci hnali z jejich domovů, kde žili po generace. Podle Jana Jelínka přitom několik Čechů zahynulo. Zelow krátce po válce opustilo na tři a půl tisíce českých evangelíků. Vrátili se do Čech, podle bývalého synodního seniora Českobratrské církve evangelické Pavla Smetany tu ale byli vystaveni velkému tlaku:

"Těm, kteří přišli po 2. světové válce, se na jedné straně otevřela možnost návratu. Bylo vylidněno pohraničí, tak měli možnost se vrátit a vláda je zvala, aby přišli zpět. Na druhé straně během krátké doby, za rok za dva, byli vystaveni velkému komunistickému tlaku, na který vůbec nebyli připraveni. Nebyli připraveni ani na podmínky, ve kterých musely jejich děti a rodina žít."

V pohraničních Sudetech, kde se měli Češi ze Zelowa usadit, je čekal historický paradox:

"Často jim řekli, aby si sami vyklidili domy i byty po ještě neodsunutých Němcích a usadili se tam. A vím, že některé rodiny se z tohoto důvodu vrátily,"

připomíná potomek zelowských Čechů prof. Karel Matějka. Na vyprávění své maminky, která se v Zelowě narodila, si vzpomíná i evangelický farář Miroslav Erdinger:

Zelowský evangelický kostel

"Přišli do budov, ze kterých byli vyhnáni Němci. A oni měli za sebou tu zkušenost vyhnání, tak to někteří skutečně neunesli. My jsme například bydleli v malém domečku, byla to taková půl roubenka, půl zděný dům, typické stavení příhraničního Německa. Pak jsme se přestěhovali do jiného domku a ten znovu patřil Němcům. Pak jsem vnímal určité omezení, když ještě v době komunistické totality přijížděli Němci si ten domek vyfotit. A najednou jako kdyby se lidem ze Zelowa znovu vrátilo to ohrožení."

Podle Miroslava Erdingera bydlení po Němcích nebyla jediná potíž, která tu Čechy ze Zelowa čekala:

"Mně vyprávěla maminka, jak přišli po válce a neuměli pořádně česky, mluvili češtinou o několik století zpět. Byli tady objektem posměchu. Druhá věc byla, že v tom svém pobělohorském putování se snažili udržet si protestantskou víru, s kterou potom přišli do Čech. A ta víra byla také po roce 1947 perzekuována."

To byly důvody, pro které se řada Čechů vrátila do Polska, i když jim tam stále hrozilo nebezpečí. Rozhodli se tak i rodiče paní Jersákové:

"Z tatínkovy rodiny všichni odjeli do Čech. I my jsme jeli do Čech. Byli jsme tam ale jen dva roky, a jak byl v Čechách převrat, vrátili jsme se zpátky."

Ti kteří zůstali, se usazovali hlavně v pohraničním pásu od Chebu přes Chomutov, Teplice, až po Liberec a Jablonec nad Nisou. Velká komunita dodnes podle Karla Matějky žije například v Teplé:

"Můj strýc byl svého času evangelickým farářem v Teplé. Já jsem byl v té době vojákem základní služby v Mariánských Lázních. Přijel jsem se za ním podívat a on se tak rozhlédl po nádraží, kde stálo asi osm lidí, a říká: "Shodou okolností všichni lidi, kteří tady stojí, jsou tvoji příbuzní ze Zelowa."

A jak se všichni pamětníci shodují, dodnes je drží pohromadě evangelická víra, kterou si přinesli ze Zelowa. Říká to i Miroslav Erdinger:

"Zelow je pro mne především pojem. Lidé plní evangelické víry, emocí, vnitřních zápasů, bohatých vztahů, rodinných vazeb, lidé, kteří mají velmi hluboké kořeny víry, na které lze navazovat do současné doby. A bylo pro mne velmi hluboké stát v kostele na místě, kde mi najednou docházelo: tady tvoje babička držela tvoji maminku v náručí při křtu, tady byl tvůj milovaný dědeček, který tě učil lásce k Bohu a k lidem a který při tom křtu říkal česky v tom polském prostředí - ano, slibuji. Chci vychovávat svou dceru ve víře v Krista. Ten okamžik pro mne byl nesmírně důležitý. Tam jsem vlastně poprvé pocítil, a to už mi bylo po padesátce, že tam patřím. Ne zeměpisně, ale niterně. Tam jsem se potom setkal s jednou ze svých blízkých a ta mi říkala, že ty moje životní zápasy čerpají sílu právě ze Zelowa, právě z toho kostela a z té komunity. Jsem jejich pokračovatelem a nositelem. Takže já až v pozdějším věku, nikoliv úplně v dětství, ale až teď vnímám Zelow jako místo pro můj životní příběh. Když ne zásadní, tak velmi, velmi důležité."

---