Ve vesnici Veselynivka na Ukrajině žijí čeští evangelíci už sto let. Hrozí nyní, že vesnice zanikne?

Marie Provazníková (uprostřed), foto: Alexandr Drbal

Na mapě bychom ji sotva našli. Vesnice Veselynivka na jihovýchodní Ukrajině, to je jen pár chalup s kostelem a zchátralým "kulturním domem". Už téměř sto let tu ale žijí Češi. Na návštěvu vás teď zve Milena Štráfeldová:

Marie Provazníková  (uprostřed),  foto: Alexander Drbal
Cesta z Prahy sem dnes trvá dva dny. První Češi sem ale putovali dvě století. Jejich předkové, evangelíci, opouštěli české země kvůli náboženským represím už v 17. a 18. století. Veselynivku založili v roce 1912. Jmenovali se Zlatníkovi, Hortovi, Švejdarovi, Jančíkovi, Mánkovi:

"Někteří přišli z Volyně a někteří ze Zeleného jaru. Tady byla půda pana Sirotinského. Tady asi osm kilometrů je vesnice Sirotinka, tam ten pán bydlel a tady byla jeho půda,"

vysvětluje Marie Provazníková, zdejší evangelická kazatelka. Právě se vrátila z obecní pastvy, kde se sousedé střídají v hlídání stáda krav. Bez krávy a vlastního hospodářství by se tu neobešla žádná rodina.

"A byli tu čtyři bratři, Němci, vypásali tady ovce. A tamhle, kde my bydlíme, byly čtyři košáry. Byly čtyři, přijelo ale pět rodin, tak pro jednu kopali zemljanku. A v roce 1913 už přijeli další a další, rodilo se tu hodně dětí. Zlatníkovi se tu narodili už v roce 1913, z nich tu už ale nikdo není. nejstarší, co tu teď máme, jsou 20. a 21. ročník."

Roku 1921 se narodila i zřejmě nejstarší obyvatelka Veselynivky Marie Sedláčková. Jako dvanáctiletá zažila katastrofální hlad, který podle odhadů na Ukrajině zahubil deset milionů lidí. Dodnes tu dělí život na dobu "před hladovkou" a "po hladovce."

"To bylo v roce 1933, že sbírali a hrabali takové podrosty a školáci potom ještě sbírali klásky. Každý měl pytel, potom zvážili, kolik jsme nasbírali, aby nám zaplatili buď peníze či co, já nevím, co nám za to dávali. Ale my jsme to vysbírali, aby nezůstal ani jeden. Dávali jsme je do "společného", nikdo to nebral domů."

Podle historiků šlo o "řízený hladomor", kterým chtěl Stalin zlomit ukrajinský venkov. Vesničané se snažili zachránit alespoň zbytky obilí a brambor:

"Co jsme měli, tak to tatínek zakopal pod prasata, pod chlívek, ať to nezaberou. Protože kde to takovými holemi našli, tam to zabrali. Zabírali i police, šraňky, prase, krávy, všechno."

Nakonec lidem na Ukrajině, která zásobovala obilím třetinu světa, nezbývalo nežli jíst štovík:

"Starali se, jak mohli. Trávu i psy jedli. Šťovík a trávu dávali po troškách a my jsme z toho pekli placky. A pekli takový chleba, že se to táhlo...No já nevím, z čeho to pekli, z nějakých rostlin nebo z čeho."

Paní Sedláčková mi ukázala i místo, kde jejich rodina žila:

"Tady jsme žili, kde je dnes jídelna, tam byla zemljanka. A pak jsme přešli na druhou stranu, tam jsme udělali novou zemljanku, ale byla ve stínu. Chtěli jsme jinou, ale už jsme ji neudělali, protože tatínek v r. 1938 umřel a maminka potom okna a dveře předělávala dopředu."

Ve Veselynivce byly vždy jen první čtyři třídy základní školy, pak už musely děti do vzdáleného městečka. Marii se tam ale nelíbilo, starší děti ji tloukly, zažila i hlad, takže ze školy utekla. Od té doby, ještě jako dítě, pracovala na poli a v hospodářství:

"Byl tam kolchoz a tatínek dělal s koňma. A já jsem všechno uměla, tak jsem byla pořád s ním. Vláčela jsem, vodila koně, a když pak viděli, že to koňmi umím, tak jsem už i orala. Sama čtyři koně a pluh. Chodili jsme tam pořád, každý den."

Když Hitler napadl v r. 1941 Sovětský svaz, museli vesničané své domovy opustit:

"Když byla válka, tak jsem se evakuovala s dobytkem. Došli jsme až k Dněpru. Hnali jsme krávy, telata, ovce, já jsem byla u telat. Když jsme jeli tam, tak byly právě zralé meruňky, tak jsme si nabrali meruňky a jídlo, pak jsme ale neměli co jíst. Ve stejném roce jsme se vrátili."

Marie Sedláčková dodnes vzpomíná i na ty, kdo válku nepřežili:

"A potom jely mašiny s vojákama a já vidím, že je tam i jeden od nás. Křičela jsem Šuro a on mával, dokud ještě bylo vidět tu mašinu. Říkala jsem, jak skončí válka, tak se na něj optám, ale on už z vojny nepřišel."

Hladomor na Ukrajině zažila i farářka Marie Provazníková. Dopadl i na její rodinu. V té době ji vychovávala babička:

"Neměla ani času k hýčkání. Dědu v r. 1933 sebrali kdesi do vězení, jak byl ten hlad, a on tam za měsíc zemřel. Ona zůstala vdova, měla tři děti a pořád musela těžce pracovat. A tak jsem vyrůstala vedle ní. Pořád jsem přemýšlela, co mi babička vypravovala. Bibli jsem nečetla, ani jsem ji neměla a neměla jsem čas. A nikdo mne k tomu nenutil. Babička byla věřící, maminka věřila, nikdy mi ale neříkaly: musíš věřit. Jen mi babička vždycky říkala: Mařeno, pamatuj, že Bůh je nad tebou. Tak si myslím, že nutit lidi k víře je zbytečné. A často se to přitom může lidem i zprotivit."

Marie Provazníková se sama dostala k víře až kolem padesátky. Pracovala v té době jako dojička v místním kolchozu, starala se o čtyři děti a nemocného muže, na úvahy o Bohu nebyl čas. K tomu ji prý dovedl sen:

"Tady, jak půjdeme, je dům, kde se scházeli baptisti. A já jsem sem přijela s náklaďákem, zastavili jsme se tady a já jsem tu shodila nějaké velké černé kufry. A byla jsem tak ráda, že jsem je tu shodila! A probudila jsem se. A jak se mi zdálo, že sundávám ty kufry z auta, tak mi nějaký hlas říká, že už je to dokonané. Probudila jsem se a nevěděla, co se děje. A ráno jsem přišla na bohoslužby. Já jsem tam málokdy chodila, protože jsem byla pořád v práci a neměla jsem čas. Ráno jsem přišla z práce a v jedenáct hodin už jsem šla zas. Nebyl čas. A tak si myslím, jako máme každý ten svůj hřích, že jsem to tady shodila a přijala ten nový život."

Začala číst českou Kralickou bibli, Husa, bratrská kázání, sama začala kázat. Do Prahy dodnes jezdí na farářské dny, kde se jednou za rok scházejí evangeličtí faráři z českých krajanských komunit v zahraničí. S bývalou dojičkou, která byla ve Veselynivce nakonec oficiálně ordinovaná jako bratrská kazatelka, dnes uctivě diskutují učení teologové. V Oděse jí ve stoje tleskali na mezinárodním kongresu, kde měla přednášku o Husově pojetí pravdy. Sama jsem zažila, že když se vrátila z pastvy, kde podojila svou krávu, začetla se alespoň na chvíli do Husových spisů. A jak se, sama bývalá ateistka, dnes dívá na lidi bez víry?

"Já pořád říkám, že si nikdy nemůžu myslet, že jsou horší než my. Protože i věřící lidi jsou často pokrytci. A jsou! Jak někdy lidi poznáš blíž, vidíš, že mluví o Bohu, věří, ale dělá tak hnusné věci, že by to ani nevěřící člověk neudělal. Možná kdybych četla míň bibli, nerozuměla tomu, tak bych o tom smýšlela jinak. Takhle si to ale vždycky přirovnám k apoštolu Petrovi, jak byl nemocný a prosil Pána Ježíše: zbav mne toho ostnu. On mu ale říkal: máš dost, že máš mou milost. Takže každý člověk, hříšný i věřící, má Boží milost a to člověku musí stačit."

S Marií Provazníkovou jsme se vydaly i ke zdejšímu kostelíku. Svítí novotou - sousedé z Veselynivky si ho opravili většinou sami:

"Máme ho od roku 1999, tehdy jsme ho koupili. Když mne ordinovali 25. května 1999, tak tu byl Pavel Smetana. Tehdy jsme mívali shromáždění u mne doma, půldruhého roku. Říkala jsem mu, že tu máme prázdný obchod a nemáme na něj peníze. Kdyby to bylo dnes, tak už bychom peníze měli, tehdy jsme ale neměli ani groš. On ale řekl, že s tím problémy nebudou. A 3. října jsme už měli otevřeno."

Máte tady křty?

"Máme, hodně. První můj křest, to jsem křtila svého vnuka Maxima. Od dcery, co zemřela."

V kterém roce to bylo?

"Asi v r. 2000. Byl maličký, když jsme ho křtili."

Přicházejí sem i mladí na mše?

"Ano, přicházejí. Hodně sem chodí, jak jsou svátky. Přijde i třicet, čtyřicet lidí. To je taková radost! To jsem celá mokrá."

Paní farářka mne zavedla i na místní hřbitov. Leží na kopci za vesnicí a na pomnících je většina jmen českých:

"Všechno, jak vidíte, kde jsou ještě pomníčky, tam lidi pamatují, že to jsou jejich hroby. Ale tam je jich hodně, na které nepamatují. A už se o to nikdo nestará. Tady máme hodně ukrajinských hrobů a není to tak, že by to bylo rozdělené, že to jsou Ukrajinci. Tady je babička a tam je pochovaný můj pantáta. A tady je pochovaný dědeček mých vnoučat, taky se oběsil. Tady je moje babička, jak jsem vám říkala, že jsem u ní vyrostla, mého tatínka maminka. Tady je od tatínkova bratrance dcera, zabil jí blesk, mlaďounká. Tohle dítě bylo postižené, mělo dětský psotníček, jak se říká. Měla tři roky, když umřela. Umřela ve stejném roce jako naše Nina. A tady mám celý svůj kout, tady je vnouče mojí sestřenice, bratranec mého tatínka, tady je můj kmotřenec, tohle jsou moji rodiče. Tatínek umřel v roce 1979 a maminka v r. 1994. A tady mám svoje nejbližší, tady je můj manžel a tady je moje dcera Nina, která umřela tak mlaďoučká."

Na varhánky ve veselynivském kostele právě zahrála vnučka Marie Provazníkové Marienka, kterou paní farářka po smrti své dcery vychovává:

Kdy ses začala učit hrát tady na ty varhánky?

"Před měsícem."

Kdo tě učí?

"Katka, naše učitelka, která přijela z Čech. Teď půjdu do školy do Berezovska a tam půjdu na speciální kursy, kde se budu učit dál hrát."

Říkáš, že půjdeš do desáté třídy. To je jako naše maturita?

"Ne, ještě je jedenáctá třída. Když skončím desátou a jedenáctou třídu na střední škole, tak potom půjdu do Oděsy na univerzitu."

Zatím ještě bydlíš u babičky. Jaká je?

"Normální, jako babička. Já nevím..."

Všimla jsem si, že za ní pořád někdo chodí, takže má pořád na starosti spoustu lidí, že...

"Pořád k ní jezdí nějaké návštěvy, babička někomu pomáhá. Pořád někdo chodí."

Jaké to je pro patnáctileté děvče žít na vesnici, jako je Veselynivka?

"Ani nevím. Z jedné strany to je dobré, protože tu mám mnoho kamarádů, s kterými se vidím každý den. Z druhé strany to dobré není, protože to je vesnice a není tu mnoho možností. Je tu málo mládeže."

Všichni odtud odcházejí?

"Moji kamarádi sem přijíždí jen na pátek, sobotu a neděli a potom zas na týden odjedou. Tak je ani nevidím."

A myslíš, že z vás mladých se sem někdo jednou vrátí?

"Nevím, každý má svou cestu. Nikdo nic neví. Možná se vrátí, nevím. Všichni ale, když jsou ve městě, říkají: chceme sem, a když jsou tady, říkají: chceme do města."

I Marie Provazníková má obavy, že vesnice se vylidní. Podobný osud potkal už několik vesnic v okolí Veselynivky:

"Není práce. Teď odtud odjedou mladí lidé, mají velké hospodářství a říkají, my nevidíme nic než hnůj, krávy a prasata.My ale potřebujeme nějak vychovávat děti, a za co je máme vychovávat? Každý hledá něco lepšího, takže máme strach, aby vesnice nezanikla."

Dosud tu ale žijí rodiny s malými dětmi, lidé se scházejí v kostele i na zábavách. Mladé ženy tu založily pěvecký sbor, který si už zvou do okolních vesnic a městeček. Jeho členkou je i Světlana Bolďanská. Pochází z první rodiny, která Veselynivku založila - za svobodna se jmenovala Zlatníková:

"Tatínek je Čech, maminka taky Češka, všechny dědečky i babičky máme české. Babička Amálie, tatínkova maminka, je z Volyně, pochází od Provazníků. Přijeli sem, vystěhovali je. A z maminčiny strany jsou ze Samarky, to je Oděsská oblast. V Samarce jsou taky Češi. To je česká vesnička. Tam je tuze pěkně, jsou tam lesy, jezero, líbí se jim tam."

A jak se vám tu žije?

"Dobře, dobře se nám žije. Mám tu jednoho bratra a druhý jel do Čech. Má ženu, a když dítě mělo rok, jeli do Čech a usadili se tam. Mají tam práci."

Vy tady máte rodinu, hospodářství, jak jsem slyšela. Co všechno máte na starosti?

"Mám tři děti, kluk už je ve třetím ročníku, učí se na svářeče a šoféra. A dcera, ta patnáctiletá, nastoupila po deváté třídě do učení na kuchařku a ta menší, dvanáctiletá, chodí do sedmé třídy."

Jak máte velké hospodářství?

"Máme dvě prasata, tři krávy, dvě telata, hodně slepic. Hodně mi pomáhají děti, hodně pomáhají. A ještě mám mladou maminku."

Chodíte tady i do práce?

"Chodím do práce, jsem v knihovně. A manžel je mechanizátor tady na statku."

To vám moc volného času nezbývá, když se ještě po práci staráte o tak velké hospodářství. Co tu děláte v těch volných chvilkách?

"V neděli chodíme do kostela, jak máme čas a když děti nemusí do školy. A v úterý na biblickou hodinu."

A scházíte se někdy jako sbor na zkoušky?

"Sbor se schází v úterý, i tak s holkama se scházíme. Tady si trošku zpíváme i kafe pijeme... Mužské tu nemáme, k nám nejdou. Mohli by hrát na kytaru, to tady je u nás, ale nikdo to nechce dělat."

A co cesta do Česka?

"Chtěla bych tam jet na návštěvu, ale žít tam nechci. Mám tady svůj kouteček. Je tu těžko, ale je to naše."

A vašim příbuzným se tam líbí? Nestěžují si třeba na to, že Češi jsou studení čumáci?

"Ne, ze začátku to pro ně bylo těžké, protože mluvili jinak, jak se mluví u nás. ale teď se jim tam už libí. I dítě mluví česky. Oni tady u nás mluví rusky, ukrajinsky a po našem, česky, ale na maličkého mluví tou češtinou, jakou se tam učí ve školce."

Jak rychle si tam zvykli?

"Říkají, že se jim tam líbí, těší se tam jako domů. Dítě říká, už chci domů."

Náš dnešní pořad Radia Praha končí. Do české vesnice Veselynivka na jihovýchodě Ukrajiny Vás pozvala Milena Štráfeldová. Brzy zase na slyšenou.