Česká komunita žije i v ukrajinském Melitopolu. Krajané se znovu učí česky

V dnešní krajanské rubrice se vypravíme na jižní Ukrajinu. Druhým největším městem Záporožské oblasti je Melitopol s více než 150 tisíci obyvateli. Původně tureckou osadu Kyzyl-Jar uprostřed stepi dobyli v 18. století kozáci, a celá oblast tak připadla carskému Rusku. Na místě osady vyrostlo město, kde dnes žije i nevelká komunita českých krajanů. Jak se sem dostali a jak tu dnes žijí?

Melitopol je docela obyčejné město. Neupoutá žádnou výraznou dominantou, nemá vlastně ani pořádné náměstí. Zato je zde dost průmyslových podniků, paneláků a uprostřed městského parku tank, který připomíná boje s nacisty za druhé světové války. V jednom z domků na předměstí se před pár lety usídlily řádové sestry z jihomoravského Velehradu, aby tu spolu s polským farářem sloužily katolickým věřícím. Jsou mezi nimi i Češi, kteří do Melitopolu přišli z nedaleké české vesnice Čechohrad. Mezi nimi i Valentina Zezulová:

"Pocházím z Čechohradu z Melitopolského rajónu. Od roku 1869 tam bydleli Češi. Právě když přišli, vybudovali Čechohrad. Byl postavený do kříže. Byla vybudovaná škola i kostel. Minulý rok bylo škole sto let. V roce 1910 tam přijelo i Národní divadlo. Češi tam přinášeli kulturu i s Prodanou nevěstou Bedřicha Smetany. V roce 1931 byl kostel v Čechohradě rozbourán. Můj pradědeček, otec mého dědečka Alexandra Vavřínova, byl v tom kostele starostou. A když ten kostel rozbourali, otevřel dveře svého domu, protože věřící se přece chtěli modlit. V neděli přicházeli k nám domů a společně se tam modlili. Jeho starší syn, otec mé maminky Alexandr Vavřínů, svému tatínkovi pomáhal. Chtěli zachránit katolickou víru. Komsomolci ale na něj napsali udání, tak ho v noci sebrali. Mamince bylo teprve čtrnáct let. Příbuzní ji schovali pod prádlo, aby ji přitom nenašli a nesebrali taky. A on byl odsouzen a odvezen na Solovky. Pamatuji si, že maminka byla sirotek a že říkala, že až v roce 1964 přišla rehabilitace."

Podobné příběhy lze slyšet mezi Čechy žijícími na Ukrajině snad v každé rodině. Možná i proto se mezi nimi, alespoň ve starší generaci, uchovala silná katolická víra. V samotném Čechohradě byl po r. 1990 obnoven katolický kostel, kde se při nedělních bohoslužbách schází téměř celá vesnice. Češi v Melitopolu se dokonce zasadili o to, že se ve městě staví katolický chrám. Hluboce věřící je i Valentina Zezulová, která navštívila i moravský Velehrad:

Kostel v Čechohradu

"Právě na Velehradě, když jsem stála v kostele, řekla jsem si, proč děti v Čechách můžou slyšet varhany? U nás na východě Ukrajiny to vůbec nebylo možné. Žádný nesměl říct, že je katolík. A když byli mnozí na Solovkách nebo na Sibiři, tak se i jejich příbuzní báli, protože nechtěli přinést neštěstí do dalších rodin. V té době na Solovkách byli i kněží. Oni odsuzovali i patriarchy a kněze, to ale byla zase elita."

Valentina Zezulová celý život píše poezii. Situaci, kterou prožili její blízcí na Solovkách, zachytila i v jedné ze svých ukrajinsky psaných básní. Snad ani nepotřebují překlad:

/ukázka básně v ukrajinštině o utrpení vězňů na Solovkách je součástí celkového zvuku tohoto příspěvku/

Docela jiné životní zkušenosti i starosti má mladší generace Čechů z Melitopolu. Na metodický kurs výuky češtiny do Prahy odtud přijel Pavlo Bodrylov. Potvrzuje, že Češi na Ukrajině dosud mluví česky a hlavně se chtějí češtinu dál učit:

"Samozřejmě mluví, protože jsme původně z Čechohradu, máme tam rodiče a prarodiče a oni mluví česky. Moje matka mluví česky s mou babičkou a já se taky snažím."

K čemu vlastně využijete znalosti z tohoto kurzu?

"Od minulého roku se snažím učit děti i dospělé češtinu u nás v krajanském spolku. To nejsou jenom krajané, ale i lidé, kteří chtějí studovat v češtině nebo se prostě zajímají o český jazyk a kulturu."

Kolik je to asi lidí, kteří chodí do spolku?

"Ve spolku máme asi sto sedmdesát členů, ale těch aktivních, kteří se zúčastní hodin češtiny, je asi deset, dvacet."

Jsou to spíš děti nebo lidé středního věku?

"To je různé. Začíná se asi od deseti let a končí se u babiček v důchodu."

Jak jim čeština jde? A jak se tam vlastně učí, podle čeho?

"Pro mne je to velmi zajímavé. Oni se snaží komunikovat. Samozřejmě mluví ukrajinsky nebo rusky, ale snaží se konverzovat v češtině."

Přiznám se, že při svých cestách za krajany a setkáních s krajanskými dětmi mám dojem, že čeština je pro ně už opravdu cizí jazyk. Mezi sebou už příliš česky nemluví. A hlavně děti česky téměř ani nerozumí. Je to jenom můj dojem, nebo je to tak doopravdy?

"Pro ty, co se přestěhovali do města, možná se oženili nebo vdaly, rodina je napůl česká, napůl ruská nebo ukrajinská, to samozřejmě není tak jednoduché. Nejčastěji mluví rusky nebo ukrajinsky. Ale děti, které docházejí na hodiny, alespoň rozumí. Nemůžou samozřejmě dobře mluvit. Já taky dobře nemluvím, ale snažím se. Oni se taky snaží."

To, že nejmladší generace na Ukrajině má už s češtinou problémy, dokazují děti českých krajanů, které do Česka každoročně jezdí na ozdravné a edukační pobyty.

"Jmenuji se Vika Ficek."

A odkud jsi?

"Přijela jsem z Ukrajiny, z města Melitopol."

A kdo je u vás doma Čech? Babička, děda?

"Děda i tatínek."

Na to, co se jí v Česku líbilo, ale už Vika česky odpovědět nedokázala.

"Líbí se mi tu diskotéky a je tu veselo. Byli jsme v různých městech, v Litomyšli a v Šumperku. Tam bylo pěkně, ale zima."

Mezi sebou mluví děti českých krajanů vlastně už jen ukrajinsky nebo rusky. Česky se některé z nich budou letos v létě učit například během kurzu češtiny, který připravuje Olivova nadace v Říčanech.