Při svatbách českých krajanů na Ukrajině musí být na stole vařená slepice, sladká rýžová kaše a křížaly
Po měsíci Vás zase vítám u dalšího dílu našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Tentokrát se vypravíme opravdu daleko - za českými krajany na jihovýchodní Ukrajinu. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová:
Čechohrad, Veselynivka, Bohemka, ale také Oděsa a Melitopol, tam všude ještě dnes na ukrajinském jihovýchodě žijí čeští krajané. Jejich předkové sem doputovali téměř před půl druhým stoletím, například vesnice Čechohrad byla založena v 60. letech 19. století. Dosud se tu ale uchovávají zvyky, tradice a jídla, které si přinesli z Čech:
zazpívala mi v Čechohradě devětaosmdesátiletá Filomena Samková. Jednou z největších událostí ve vesnici, která měla už kolem roku 1910 na stovku usedlostí, byla svatba:
"To byly velký svatby. V neděli byla svatba na dvě hodiny, pak bylo v pondělí, v outerý a ve středu se chodilo teprvá sbírat nádobí. Nechvatalo nádobí, aby se všechny hosti mohli usebrat. Tak každý, kdo byl pozvaný na svatbu, tak si musel dát talíř hlibokej, talíř mělkej, žlíci, vidličku, stakánek i stakan. To chodily starší družice a sebíraly to a na třetí den si to chodily rozbírat. A hulalo se dál. Byly svatby ne takový jak teďkej. Teď je svatba, tam hrajou domino, tam zpívaj a tam ještě jinýho. A tenkrát všicky tancovali. Tenkrát celej večír pili, žádnej se ale nenapil, aby se vopil. Vono to všechno tancovalo, bylo to takový veselý. Teďky kdyby těm mladejm ukázat starou svatbu, jak byla, tak oni by voči vyvalili."
"Jedeme si pro nevěstu
a nevíme kady cestu
a nevíme kady cestu.
Lidé nám povídají,
že nám nevěstu nedají,
že nám nevěstu nedají.
A my se jich neprosíme,
však my si ji vyplatíme,
však my si ji vyplatíme,
zpívalo se v Čechohradě před svatbou. Lidové zvyky, ale i tradiční jídla, tu v loňském roce zaznamenala učitelka Marie Palacká, kterou sem za českými krajany vyslalo ministerstvo zahraničních věcí. Podle jejích zápisů přijížděl ženich před stavení své nevěsty, kde se mu pokoušeli podstrčit jinou dívku. Mohla to být i stará žena, kterou nastrojili do svatebních šatů. Ženich ji ale odmítl a musel ji vyplatit, aby mu přivedli tu pravou:
"Teď to taky dělaj, no ale vono se, když podstrkujou nevěstu, už nezpívá. Teď to je špás, smích. Dřív někdy ještě naše babičky stařenky zpívaly. Tam byli zvaný družice a mládenci, k tomu děučeti dali mládence, vona mu musela připnout kytičku a von musel prosit doma rodiče, aby mu ji dali. No voni teda souhlasili, dávali, ale abyste mi ji přivedli domů. Dřív to bylo tuze přísný, ale teďky, oj, japak to je."
Nevěstu ženichovi vyvedla družička a pak nastalo loučení. Loučili se mládenci s ženichem i mladé dívky s nevěstou, pak si ženich s nevěstou stoupli na šátek a rodiče jim dali požehnání. Poté už následoval svatební obřad a nezbytná třídenní hostina. Popisuje ji paní Filomena Samková:
"Pěkně se vařilo. Když byla svatba a byli jste pozvaní, tak jste museli donýst slepici, vajíčka. To se muselo dávat, pomáhat chazjajnům. Vařila se polívka nudlová a první byly zákusky. Tam třeba byly klobásy nebo něco takovýho, to byla studená zákuska. A pak se dala polívka, po polívce se dalo maso jedno, pak se dalo maso druhý, kotlety. A pak se dávaly kaše, buchty posypaný, kafe. Když už dali kafe, to už všichni věděli, že už se půjde domů."
Další pamětnicí, ale i sběratelkou starých receptů je paní Anastázie Chalupníková. Právě od ní Marie Palacká čerpala většinu informací o tom, jak se v Čechohradě vařilo:
"Ty, co tam jsme všechny nahledaly, to jsou takový jídla přednější, ještě jako za těch časů spíš, a spíš jsou takový jako prostší. Dřív byly většinou polívky. To byla polívka nudlová slepičí, ze slepičího vývaru. To je jako hlava všeho. Jak u nás tady je bořč na Ukrajině, tak z Čech lidi co si dovezli a museli si to nechat, až do toho dožili, že si mohli tu polívku uvařit, tak potom měli tu polívku. No a masa všelijaký, vepřové se drželo hodně, tak to maso bylo všelijaký. Tam třeba měli ovečky a husy, to už maso měli. Knedlíky se vařily, bez knedlíčků by to nemohlo být. Ale právě tady ještě to jsou těch našich přistěhovalců knedlíčky, ale zas trošku jinačí, nejen ty scházený. Zas se tam třeba dá vajíčko, mlíko a mouka a uvaří se to ve vodě, nakrájí se to nebo ve vodě se to nakrájí kousíčkama. A pak se to dává s bramborou a cibulkou nebo se to smíchá s masovým vývarem, jako když se dusí třeba brambor a maso a pak brambora se v tom dusí."
A co se podle paní Chalupníkové nabízelo svatebním hostům?
"To je studený jídlo. To by měla bejt huspenina, po rusky choloděc. A to tam jsou nějaký řízky nasmažený, nějaká játra třeba s mrkví zapečená v majonéze. Všelijaký saláty, těch salátů je tam aspoň do desíti, tam je z tvarohu a tam je nějaká fazole a ještě s hrachem, těch salátů moc je. No a potom je salám a sýr, prostě ten stůl je tak založenej, ale to je první jídlo. A když už je jako po tom, tak ani nevím, jestli polívka se teď dává nebo ne, třeba se už teď ani nedává. Už nevím, vloni jsem byla, ale už se nepamatuji, či byla slepičí polívka. Potom se dává slepičí maso, křížale a rýže. To je český vodjakživa, křížale. Dřív třeba byl větší sad, možná, že jsme celý jabka dávali dusit do pece. Na plech se nastaví, pak za šťopku se bere, tak to bylo dřív. No a teď asi že není tolik jablek, tak dávají jen křížale. Slepice je zvlášť, u nás právě to je, že se slepice musí vařit, aby byl vývar na tu polívku. Jinak z čeho by byla polívka dobrá? Ta polívka je dobrá! A tak už je potom ta slepička. A na jedným talíři je nakrájená, tam stehno, tam křídlo, no kusy, jaký jsou. A potom je rýže uvařená, pomaštěná, cukrem a rozinkama posypaná a ještě na druhým talířku ty křížale. To se jí dohromady, i nýst se to musí dohromady na stůl. Aby to bylo na jedným stole, i křížale, i rýže, aby nepostavil někdo rýži a křížale nevodnes. Tak to musí nýst ten, kdo nosí, v kupce, aby to bylo na jednom stole. Todleto je i svatební, i dyž to je pohřeb. A hned, jak toto rozdají, hned se nesou karbonátky a vepřový maso smažený a to už je bramborová kaše. Na svatbu se dorty nepečou, jen posypaný buchty a s mákem buchty, ale před mladý kupujou dortu velikou, asi třechetážnou s těma labutěma. To je všechno jen před nima, ale dorty nepečou, aby byly na každým stole. Ne, to si tam mládež potom rozkrájí, ale na každým stole ne. To jsou makový buchty a posypaný."
I během svatební hostiny se ale dodržovaly zvláštní tradice. Mísu s nudlovou polévkou například přinášel muž se slovy: "Sedm let jsem sloužil volům, proč bych nemoh posloužiti svatebnímu stolu." Mísu pak před nevěstou a ženichem upustil na zem a ta se rozbila. Když se na stůl nesla vařená slepice se sladkou rýžovou kaší a křížalami, doprovázela ji říkanka:
dívejte se všechni hosti na zobák,
mnoho on-li zrnek spapal.
Dříve nesla vajíčka
a teď já ji nesu
k svatebnímu plesu.
Její sestra na dvoře
běduje a krákoře,
že prý musí na samotě
živit se a vejce nésti,
že by aspoň vařená,
nebo aspoň pečená byla,
hostům nešena byla.
Ale víte, co jí povím:
Jdi a dnes ještě libě spi
a zejtra přídou hosti zas
i na tebe vypučí čas.
Na slavnostní stůl, ale i během roku patřilo sladké pečivo, buchty a koláče:
A znovu můžeme zalistovat v kuchařce, kterou v Čechohradě s pomocí místních stařenek sestavila Marie Palacká. Zaznamenala tu vyprávění paní Chalupníkové, jak se peče buchta s posypkou.
"Nejprve je třeba ohřát mlíko a smetanu, přidat cukr, droždí, sůl, vejce, míchá se s moukou, nakonec se přidá rozmačkané máslo (ne roztopené) a olej. Dřív se kolem toho dělala taková komedie-jak byly domácí kvasnice, tak aby se těsto podzdvihlo. Ale teď to děláme načerstvo-ráno to zamísíme a za půl druhé hodiny už to máme na plechu. Až se těsto nadzdvihne až k okraji misky, musí se pomačkat, znovu se zdvihne, znovu se pomačká, potřetí už se dělá. Rozdělí se na bochánky, asi na šest, tenko se rozválí na namaštěný plech. Těsto se svrchu potře rozšlehaným vejcem, aby posypka držela. Pak se popíchá vidličkou, tak vždycky co deset cm, až do dna. Na posypku se smíchá cukr s máslem, přidá se vajíčko, vanilin, potom mouka, zamíchá se a dlouho mačká. Těsto se může posejpat nebo nabrat špetičku a řádkem nakládat.Trochu nechat nakynout a už se může dávat do trouby, peče se asi 25 minut, ne moc naprudko. Posejpání nesmí bejt červený, dívej se vždycky na těsto. A až jsou buchty upečený, nestavěj je na sebe, nikdy ne víc než dvě na sebe."
"A křtily nás babičky. Já jsem taky říkala babičce, vona přišla, pokřtila, tady knězi nebyli. Dřív byli, do vojny byl tady kostel, tam co je teďka českej centr. Tam byl kostel velkej a potom ho rozbořili."
Bývalo zvykem, že maminka s novorozenětem zůstávala celý měsíc v koutě.
"Když já jsem rodila, tak nadělali křapáče, nasmažili, a slepici zabili, uvařili nudlovou polívku a přinesli mi ji do kouta. A u mně když děti rodily, tak já jsem jim taky tak přinášela. Od pokolenija k pokoleniju to šlo tenkrát. Má maminka mně přinesla a já zas jak maminka jsem přinesla svejm dcérám. A tyhlecty - nevim."
Obě sestry, Filomena i Stázina, pak společně zazpívaly písničku, která se dodnes v Čechohradě často zpívá:
K tradičním svátkům podle paní Anastázie Chalupníkové patřilo i posvícení:
"Teď se už takovýho nic nedělá, posvícení. To dřív bylo, za starejch časů. Teď ty posvícení se nedělaj. No ale vždycky tak jako je ten svátek veselejší, a když by to byly ty vánoce, jako svázaný s tím stromkem."
A co se na vánoce v Čechohradě peklo? Kupodivu to nebývala typická vánočka:
Při cestě za krajany nikdy nevynechám hřbitov. Bývá tam nejlépe vidět, co všechno je potkalo. V Čechohradě mají jména na nejstarších náhrobcích ještě českou podobu, teprve po roce 1915 z nich mizí háčky a čárky a později se už objevují jen v azbuce, i s nezbytným otěčestvem, tedy jménem po otci. U některých hrobů stojí po pravoslavném zvyku lavičky se stolky, ruské rodiny tu "na dušičky" skutečně hodují. Češi tuto tradici nikdy nepřejali. Paní Stázina popisuje, jak v Čechohradě probíhají pohřby:
"Přicházíme večír, modlíme se u pokojnika a ve dne se modlíme taky. Pak jsme šli na hřbitov, všechno zaházeli, z krchova jsme přišli a byl oběd. A zpívala se písnička Hřbitově, hřbitově, zahrádko zelená."
Nás dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Z pražského studia se loučí Milena Štráfeldová. Za měsíc zase na slyšenou.
