Náš host: Jan Kučera: Mými kmotry byli Hana Benešová a Jan Masaryk

A je tu chvíle pro hosta Kaleidoskopu. Tentokrát jsem se za ním vypravil do Ústavu Jaderné fyziky Akademie věd České republiky v Řeži u Prahy. A důvod? Jaderný chemik docent Jan Kučera získal světové ocenění. Byla mu udělena Medaile George Hevesyho, pojmenovaná po nositeli Nobelovy ceny za chemii v roce 1943. Tohoto ocenění se dodnes dostalo pouze 28 vědcům za mimořádné výsledky dosažené v jaderné analytické chemii. To zní sice pro laické uši poněkud nesrozumitelně, ale samotná vědecká dráha Jana Kučery už naznačuje, kde všude se dají jaderné analytické metody uplatnit.

Jan Kučera, foto: autor

Pane docente, jak může člověk získat Hevesyho medaili?

„Toto nejvyšší mezinárodní ocenění v odborném komunitě radiochemie a radioanalytických metod jsem získal za dlouhodobé aktivity v oboru vývoj zejména radiochemické neutronové aktivační analýzy, která je jednou z variant neutronové aktivační analýzy.“

Není to zároveň i ocenění české nukleární chemie?

„Určitě. Měl jsem štěstí, že se mi dostalo vynikajícího vzdělání na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT od zakladatele české radiochemické školy, kterým byl profesor Vladimír Majer. Byla tam i řada dalších vynikajících pedagogů. Zajímavé na tom také je, že Majer kdysi pracoval u Hevesyho. A když jsem získal Hevesyho medaili, jeden můj bývalý kolega napsal, že Majer pracoval u Hevesyho, Majer učil Kučeru, Kučera dostal Hevesyho medaili, kruh se uzavřel, doufejme, že se roztáčí další kruh. Vypovídá to o tom, že tady existuje vynikající česká radiochemická škola, že se mi podařilo soustředit dobrý kolektiv spolupracovníků a odborníků. A ti mají na té medaili samozřejmě také podíl, protože s nimi už spolupracuji více než dvacet let.“

Kdy jste se vlastně rozhodl, že se budete věnovat právě tomuto oboru?

Ústav Jaderných výzkumů v Řeži, foto: autor

„Rozhodl jsem se jako student. Obor jaderné chemie se tenkrát jevil jako velice perspektivní, velice žádaný. A nezklamal jsem se. Láska k jaderné chemii mě drží od studentských let. Prošel jsem řadou pracovišť, řadou zaměstnání. Začínal jsem v Příbrami u Československého uranového průmyslu. Pak jsem pracoval přes dvacet let v Ústavu jaderného výzkumu. Pak jsem dělal v Českém ekologickém ústavu, kde jsme se zabývali hlavně monitoringem životního prostředí. Nakonec jsem skončil v Ústavu jaderné fyziky Akademie věd v Řeži, kde jsem našel zatím nejlepší podmínky ke své práci. Prakticky celý život jsem dělal jaderné analytické metody, zejména neutronovou aktivační analýzu, kterou jsem se snažil zdokonalit a uplatnit v různých oborech. Zpočátku to byla geochemie, potom výzkum a monitorování životního prostředí, zejména ovzduší, dalším oborem byla pracovní medicína. Podíleli jsme se například i na vývoji prvních českých cytostatik, čili léčiv zastavujících zhoubné bujení. Byla to cytostatika na bázi platiny. Tenkrát v osmdesátých letech nebylo jiné analytické metody, která by byla schopna provést farmakokinetické studie. Tam jsme tedy přispěli i k zavedení prvního českého platinového cytostatika. Dále jsem se zabýval různými biochemickými problémy. V současné době například studujeme neurodegenerativní změny u myších mutantů, které simulují i některá závažná lidská neurodegenerativní onemocnění, jako je například Parkinsonova choroba. Dále je to kosmochemie. Analyzujeme meteority, různé vzácné vzorky a v poslední době se hodně věnujeme i archeologii. Máme projekt při výzkumu khmerských chrámů v Kambodži. Tam se snažíme na základě složení pískovců zjistit, jak tyto světově proslulé památky byly postaveny, jaká technologie byla použita.“

Pane docente, sídlíte v Ústavu nukleární fyziky. Jak si coby nukleární chemik rozumíte s nukleárními fyziky?

„Jaderná fyzika je jeden z nejnáročnějších oborů a jaderní fyzici si jsou toho vědomi. Někdy to ostatním dají trošku pocítit. Pocítil jsem to i já, když jsem přišel do tohoto ústavu před dvanácti lety. Byli jsme pro ně jenom chemici. Brzy ale poznali, že i ´jenom´ chemiky ke své práci potřebují, že jsme jim užiteční. A od té doby je spolupráce s jadernými fyziky výborná.“

Chcete tím naznačit, že nukleární fyzici se považují za jakousi vědeckou šlechtu?

„Nešel bych tak daleko. Jsou si prostě vědomi toho, že jejich obor je velmi náročný a někdy se to projeví i v jejich přístupech k ostatním vědeckým disciplínám.“

Necítí se vůči vám nadřazení třeba kvůli tomu, že mají přístup ke zdejšímu jadernému reaktoru?

„To my máme také. Oni ale kromě toho mají přístup i k mnohem složitějším experimentálním zařízením, protože pracují na urychlovačích v CERNu, v Grenoblu, v Darmstadtu atd., kde se skutečně podílejí na těch nejnáročnějších experimentech. Jejich experimentální možnosti jsou tedy daleko širší, než by mohli mít jenom na zařízeních zdejšího ústavu.“

Vy jste Pražák, pane docente?

„Ne, já bydlím v Lidicích.“

Jak jste se tam dostal?

„Moji rodiče pocházejí ze starých Lidic. Moje maminka a babička byly z Horákova rodu. Strávily tři roky v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Pět členů Horákovy rodiny přišlo při lidické tragédii o život.“

A kdy vy jste se narodil?

„Narodil jsem se krátce po válce, v březnu 1946. I když to není moje zásluha, jsem hrdý na to, že jsem se narodil jako první poválečné lidické dítě. Měl jsem také velmi věhlasné kmotry. Moji kmotrou byla paní Hana Benešová a mým kmotrem byl pan Jan Masaryk.“