Výstava Příběhy bezpráví připomíná zločiny padesátých let

Ve čtvrtek 1. listopadu proběhla na Václavském náměstí vernisáž výstavy Příběhy bezpráví. Výstava byla součástí už třetího ročníku stejnojmenného projektu, který pořádá organizace Člověk v tísni.

Foto: ČTK

Strážní věž, ostnatý drát, fotky vězněných a dětské hlasy, které odříkávají pasáže z rozsudků z padesátých let nebo čtou dopisy vězňů, to vše mohli kolemjdoucí vidět a slyšet na začátku listopadu v horní části Václavského náměstí. Výstavu Příběhy bezpráví i celý projekt představil jeho ředitel Karel Strachota.

Karel Strachota, foto: Lubomír Kotek (www.jedensvet.cz)

"Projekt Příběhy bezpráví je součástí mnohem většího projektu Jeden svět na školách a ten souvisí s festivalem o lidských právech Jeden svět. My už vlastně několik let, asi sedmým rokem, dáváme dohromady tematické sady filmů a k tomu nějaké další doprovodné informační metodické materiály pro pedagogy. A jednou z těch tematických skupin, vlastně nejmladší tematickou skupinou, jsou filmy a nějaké doprovodné aktivity zaměřené na období po druhé světové válce tzn. na období totalitního Československa. Prostě proto, že jak se tak člověk pohyboval v prostředí českých škol, tak si najednou uvědomil, že jsme tam přinášeli zahraniční témata a naše nedávná minulost ve většině škol není dodnes postižena ve výuce,"říká Karel Strachota a dodává, že na většině českých škol výuka historie končí druhou světovou válkou a dále už se většinou neučí nebo padne pár nejdůležitějších jmen nebo dat přelomových událostí. Proč tomu tak je?

"Já myslím, že se učitelé bojí nedávnou minulost otevřít a ten film je výborný prostředek, jak to téma otevřít."

Podmínkou toho, aby škola dokumentární filmy a materiály od společnosti Člověk v tísni získala, je také její vlastní iniciativa. Úkolem školy je nalézt a pozvat pamětníka událostí období padesátých let a uspořádat s ním po shlédnutí pořadu besedu. Školy mají velký zájem se do projektu zapojit.

" Třeba za ty poslední dva roky jsme jen těch filmů týkajících se československých dějin rozdistribuovali více jak čtyři tisíce. To si myslím, že je číslo poměrně značné. A ještě jedno číslo. Spočetli jsme, že každá pátá základní nebo střední škola už od nás má materiály týkající se přímo českých dějin. A když to rozšířím o další témata, téměř každá druhá škola už pracuje s nějakými materiály od nás. Mám pocit, že se potvrdilo, že potenciál dokumentárního filmu je obrovský."

Společnost Člověk v tísni by napříště projekt ráda ještě rozšířila o didaktické a metodické materiály, které by měly učitelům ve výuce dějin druhé poloviny dvacátého století pomáhat a také by také různými projekty přivedla mladé lidi k tomu, aby zkusili dané období dál a hlouběji poznávat.

Foto: ČTK

Součástí projektu Příběhy bezpráví je také už zmíněná výstava na Václavském náměstí, která trvá do 11. listopadu a vznikla ve spolupráci s Národním archivem. Na její přípravě se významně podíleli žáci středních škol. Pomáhali s instalací výstavních panelů, načítali úryvky z rozsudků nebo četli autentické dopisy vězňů z komunistických lágrů. Mezi nimi byli také Jan Šrámek a Alžběta Strachotová, co je na Příbězích bezpráví zaujalo?

"Na tomto projektu mě zaujala možnost dostat se k historii České republiky, za kterou se, musím říct, bohužel můžeme stydět. Snad se mi podařilo tu historii přiblížit lidem, kteří budou chodit kolem výstavy na Václavském náměstí."

"Mě na tomto projektu nejvíc zaujala ta možnost dostat se k těm starým archivům a vůbec k těm vězeňským spisům a dopisům, protože to se člověku hned tak nenaskytne. A taky to, že jsem na tom mohla spolupracovat s dalšími mladými lidmi."

Velký počet mladých lidí, kteří se projektu účastnili také vyvrací často opakované tvrzení, že "dnešní mládež" historie nezajímá, což potvrzuje také Karel Strachota, podle něj mladí lidé reagují na příběhy, které jim dokumenty zprostředkované Člověkem v tísni předkládají, velmi zaujatě a emotivně.

Výstavu Příběhy bezpráví nebylo možné na Václavském náměstí přehlédnout, kromě davu zvědavců nebo náhodných kolemjdoucích se kolem sochy svatého Václava ve čtvrtek večer shromáždili také ti, kteří komunistická vězení zažili na vlastní kůži, mnozí také našli svůj portrét mezi několika desítkami figur, uzavřenými za dráty improvizovaného lágru. Jak vůbec reagovali pamětníci, když se poprvé o výstavě, která má zachytit jejich osudy, dozvěděli?

"První, když jsme jim dávali vědět, že něco takového bude, tak byli zaražení a překvapení. Jak přímo ti pamětníci, tak třeba příbuzní lidí, kteří už nežijí. Já myslím, že podle těch, se nimiž jsem mluvil a nebyli to jen ti, jejichž fotografie tam byly, ale i lidé, kteří mají podobné osudy, akorát se do toho víceméně nahodilého výběru nedostali, že to pro ně byla částečná satisfakce. My totiž kromě toho, že jsme chtěli připomenout mladým lidem, že takoví lidé tady žijí, tak jsme chtěli tou výstavou vzdát úctu těm, kteří to prožili."

Jak tyto pamětníky výstava oslovila? Má podle nich smysl připomínat si už přes půl století starou historii a její zločiny?

"Rozhodně, aby lidé věděli, co se dělo za komunismu!"

"My jsme právě ti, kteří jsme to prožili, tady tu radůstku, kterou tady vidíte v takovým malinkým podání."

"Ono je potřeba, aby tato společnost si konečně uvědomila, že to, co se mluví o padesátých letech, je polopravda, protože ty padesátý léta byly daleko, daleko, daleko drastičtější, než se o nich vůbec ví."