Karel Raška jr.: Úroveň české vědy je zatím velmi nesourodá
V srpnu jsme v rubrice Náš host představili zakladatele moderní československé epidemiologické školy profesora Karla Rašku. O svém otci hovořili jeho synové buněčný biolog profesor Ivan Raška z Univerzity Karlovy a lékař a biochemik v New Jersey, významný představitel české exilové vědy, profesor Karel Raška mladší. A právě on bude dnešním hostem Kaleidoskopu.
"Pracoval jsem jako vědecký aspirant v ústavu profesora Františka Šorma, což byl světový biochemik a organický chemik. Dělal jsem tam poměrně slušnou práci. V roce 1965 tam nakrátko přijel profesor univerzity v Yale, který si mě oblíbil a pozval mě tam na stipendium. Byl jsem tam do podzimu 1967, kdy jsem se vrátil do Prahy. Potom po okupaci jsem znovu s manželkou odjel."
Jaké byly začátky v Americe? Měl jste tam vlastně už určité zázemí, ne?
"Měl jsem velké štěstí, protože když jsem tam byl poprvé, povedlo se mi pár pokusů, takže mě znali a hned od prvního dne jsem měl slušné místo. Jinak samozřejmě začátky byl těžké, protože jsme neměli nic. Byla nám ale dána pracovní možnost. Nebyl jsem ale líný, takže se nám v podstatě dařilo. Původně jsem byl biochemik. V Americe jsem pracoval po desetiletí jako molekulární virolog. V Americe je ovšem výhoda být lékařem. Tak jsem si udělal všechny zkoušky. Jednu dobu jsem dělal dvě zaměstnání. Byl jsem mimořádným profesorem mikrobiologie a zároveň učedníkem v patologii. Udělal jsem si všechny klinické atestace. Postupně se mě dařilo až jsem se stal přednostou velkého oddělení.
Je to výhoda být nadprůměrným vědeckým pracovníkem a zároveň nadprůměrným lékařem?
"Je to samozřejmě obrovská výhoda. V době, kdy jsem byl mladší jsem dostával hodně příležitostí právě proto, že jsem byl nadprůměrný vědecký pracovník i nadprůměrný lékař. Takových lidí bylo málo. Bylo mnoho mnohem lepších vědců v mém oboru, bylo mnoho lepších lékařů v tom oboru. Málokdo ale uměl spojit základní výzkum s praktickou aplikací medicíny a s aplikovaným výzkumem. To mě umožnilo domoci se některých postavení, které bych třeba neměl."
Když jste byl ve Spojených státech poprvé, už tehdy jste měl možnost porovnat způsob vědecké práce v Československu i ve Spojených státech. V čem byl podle vás největší rozdíl?
"To se vůbec nedá srovnávat. To je takříkajíc nebe a dudy. Systém je nesrovnatelně lepší ve Spojených státech, protože mladému člověku, pokud něco umí i v tom nejnižším ranku, když je schopen obstarat prostředky, tedy granty, aby mohl dělat svůj vlastní výzkum, šéf do ničeho nemluví. Může mu pouze dát místnosti, laboratoře. Jinak mu může poroučet pouze v případě výuky na univerzitě, tedy kolik musí mít přednášek. V Americe je dobrý vědec v podstatě nezávislý dva roky poté, co si udělal doktorát. Pak si jede každý za své. Jenom průměrní musí stále pro někoho pracovat. A to je základní rozdíl proti Evropě a tudíž také proti České republice, kde téměř všechno řídí ředitel nebo přednosta. Ostatní jsou jeho spolupracovníci."
"V České republice už za komunismu byla celá řada velice dobrých pracovišť. Některá z těchto pracovišť pokračují na vynikající úrovni dodnes. Je celá řada vynikajících československých pracovníků v biomedicíně, v biochemii, v chemii. Podle mého názoru ale průměr není ani na světové, ani na evropské úrovni. Když někdy poslouchám v televizi projevy některých vědeckých pracovníků, tak pláču, protože to jsou pohádky mládí a plky. Myslím tedy, že úroveň české vědy je velice nesourodá. Myslím ale, že vynikající pracoviště by se měla podporovat. Nesporně je tady vzestupná tendence, a to, co hodnotím jako nejlepší, je fakt, že v době, kdy jsem pracoval v Československu, byla kompletní separace mezi Akademií věd, kde byly nejlepší vědecké ústavy, a univerzitami, kde se v podstatě jenom učilo. Bylo výjimku, když se dělala pořádná věda na univerzitě. Dnes dochází k určité integraci a naprostá většina vědeckých pracovníků z Akademie věd dnes učí na univerzitách. To je obrovský přínos."
Co říkáte obavám, že spousta mladých, nadějných českých vědců odchází do zahraničí a už tam zůstává?
"To je globalizace. To je situace, která bude trvat tak dlouho, dokud se poměry a příležitosti v české vědě nebudou rovnat příležitostem jinde. Po válce nadějní němečtí vědci odcházeli do Ameriky. Když ale německá vláda po několika článcích v časopise Der Spiegel ohodnotila akademické vedení německých univerzit jako idioty pod taláry, učinila pak vše, aby přiměla tehdy třicetileté německé vědce v Americe, Kanadě, Austrálii k návratu do Německa. To se povedlo a tito vědci obrátili kvalitu německé vědy. Byli to mí vrstevníci. Pamatuji si na ně, když všichni odcházeli zpátky do Německa. To jsem také mnohokrát říkal mnoha představitelům ve vědě i v politice, že je třeba, aby mladí lidé odešli, aby se naučili své řemeslo tam, kde je nejlepší, a pak se vrátili a vytvářeli tady vědeckou školu. Řada velice dobrých vědců se už vrací, ale je to zatím hodně málo. Peněz ve vědě na výzkum je už dost, ale platy jsou velice chabé."
