Na období Pražského jara bychom neměli zapomenout

Bezmála čtyřicet let nás dělí od invaze vojsk bývalé Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Pro nejmladší generace je to však skoro prehistorie, o níž toho mnoho neví. Je to dobře nebo špatně? Říká se přece, že národ, který nezná svou historii, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval, nebo jen obtížně buduje svou budoucnost. Odpovědi jsem hledal u komentátorky Petrušky Šustrové.

"To je jistě pravda. Znalost minulosti je velmi důležitá, zvlášť když to byla minulost, která tak významně nasvědčila o poměru sil v regionu. Ale zase na druhé straně si myslím, že kdyby se mladí lidé zabývali tím, co se stalo před čtyřiceti lety, tak by to bylo dost zvláštní, taková zrůdnost. Já myslím, že také není možné být jenom věčně zahrabán v těch dějinách, že to je přece jenom věc spíše odborníků. No a záleží samozřejmě potom na médiích, na politicích, nakolik to připomenou, a hlavně, na kolik budou schopni to nějak aplikovat na dnešní situaci, co to znamená."

Období Pražského jara není hodnoceno jednoznačně. Jedni v něm vidí předzvěst pádu komunismu v závěru let osmdesátých, jiní pokus o reformu nereformovatelného. Jsou však pro oba pohledy nějaké styčné body?

"Samozřejmě. Ony totiž absurdně oba ty pohledy jsou pravdivé, ony si tolik neprotiřečí, protože to, co se dělo tady během Pražského jara, to znamená uvolnění cenzury a pokus o jakousi reformu, o jakési změkčení toho totalitního systému, se odehrávalo poté v roce 1989 a vlastně od roku 1986 v Sovětském svazu. A ukázalo to přesně ten druhý pohled, že je to pokus o reformu nereformovatelného. A jestliže ten pokus není zastaven nebo přerušen, tak vede k rozpadu toho systému, což se také stalo. Myslím, že z toho můžeme celkem jasně vidět, do jaké míry jsme byli skutečně jen satelitem té sovětské velmoci, protože ve chvíli, kdy se začal hroutit systém tam, tak se rozpadl v celém bloku."

Jaká ponaučení je podle Vás vhodné si z období Pražského jara zapamatovat a řídit se jimi?

"Především je to ponaučení, že Rusko je regionální velmoc, a že je třeba se k ní chovat opatrně, že je potřeba být ostražitý, že nelze věřit slibům, že nelze věřit dobré vůli, protože velmoci mají pochopitelně své velmocenské záměry, a když sedíme zrovna jedné na zápraží, tak bychom si toho měli být vědomi a hledat nějakou protiváhu. To je podle mne úplně jednoznačné."

Normalizační proces po potlačení obrodného pokusu konce let šedesátých je snad kromě ortodoxních komunistů hodnocen negativně. Ze života lidí, kteří jim museli projít, se ale vymazat nedá. Jak se tito dnes už skoro pamětníci mají vyrovnat s poměrně častými pokusy vymazat více než 20 let po roce 1968 z naši novodobé historie?

"To je taková opravdu slabá stránka lidské psychologie, protože samozřejmě že lidé, kteří s tím režimem nějakým způsobem kolaborovali, a to byli opravdu až na naprosté výjimky všichni, tak jednak cítí takový mírný stud, protože přece jenom měli na očích, že jsou tady i ty výjimky, a jednak oni přece za to nemohli, že byli korumpováni tím režimem. Samozřejmě je dost snadné protestovat, když člověk nemá o co přijít, ale tady bylo hodně o co přijít. A já myslím, že by právě měla jak média, tak politici, protože oni mají velké slovo v tom, o čem lidé uvažují a jak se rozhodují, měli poukazovat na takovou tu protikladnost normalizace, na to, že přece jen to není moc dobré, když se člověk přizpůsobí nějaké moci, která ho utiskuje a nutí, aby dělal věci, s nimiž nesouhlasí, které třeba ani nechce. Já si myslím, že hodnocení normalizace je vcelku jednoznačné, že nelze odsuzovat lidi, kteří se podřizovali nebo si mysleli svoje a naoko dělali něco jiného, ale že je potřeba, aby si uvědomila celá společnost, že to je hrozně nezdravé, že to křiví charakter, čehož ostatně jsme svědky i dnes. Že ale zase to neznamená, že ti lidé mají přijít někam do pekla nebo se mají prostě zakopat pod zem. To je nesmysl."

Myslíte si, že paměť o 21. srpnu 1968 zahyne spolu s generacemi, které ho osobně zažily?

"Ne, to určitě ne. Dodneška si připomínáme třeba vznik Československa, které už neexistuje, jako velký historický úspěch. Můžeme ale přece vidět i dobré a důležité stránky, protože v tom roce 1968 jsme jasně dali najevo nějaký odpor. A zejména v roce 1969, kdy už to byl odpor nikoli přímo, primárně proti okupantům, protože 21. srpna 1969 nestáli ti demonstranti proti okupačním silám. Proti nim vystoupily právě ty síly nastolující normalizaci. A myslím si, že to bylo velké vzepětí a že to je tradice, na kterou lze být hrdý. Přece se Češi a Slováci snažili hájit svoji svobodu, i když jejich vedení je, takovým ošklivým normalizačním slovem řečeno, zaprodalo."