Osud Milady Horákové stále poutá pozornost

Soudě podle komentářů v českém tisku, podle uveřejněných čtenářských ohlasů a konec-konců i podle diskusí na internetu, velký zájem po celý minulý týden provázel zprávu, že státní zástupce obžaloval z účasti na vraždě poslední žijící aktérku procesu s Miladou Horákovou, tehdejší prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou.

Když žádala trest smrti pro Miladu Horákovou, nebylo Ludmile Brožové-Polednové ani třicet. Po válce byla písařkou v právním oddělení Ústředního výboru KSČ, odkud ji komunisté ve čtyřicátém osmém poslali studovat práva. Měla za sebou sotva dva roky studia, když v tomto procesu vystupovala jako prokurátorka. Podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunizmu proto, aby právě ona jako žena obžalovala ženu. "Mě tam najmenovali - já jsem tam ani nechtěla - abych se učila,"říká dnes šestaosmdesátiletá Brožová-Polednová. Vzpomíná ale také na jinou svou tehdejší lásku i ambici: pár let předtím hrála divadlo a měla dobrou hlasovou průpravu.

"S hnusem se odvrací náš lid od těchto zrádců. A naše dobré ženy a mámy se ptají: kam jste daly srdce? Vy, obžalovaná Horáková, Kleinerová, Zemínová, když jste zrazovaly naši vlast a boj miliónů a miliónů žen za mír?"

Záznam z archivu Českého rozhlasu tak možná ještě víc než samotná fakta ilustruje, proč se s tímto procesem nerozlučně spojuje slovo inscenace. Fakta jsou ale samozřejmě důležitá. Před třemi týdny je například Mladá fronta Dnes připomněla pod titulkem: "Milada Horáková mohla žít. Stačil jeden škrt pera." V článku deník poukazuje na písemnost, která zaznamenává schůzku soudců a žalobců. Ti už pět dnů před začátkem procesu rozhodli o trestech pro třináct obžalovaných. A na oněch třech stránkách jsou konkrétní rozsudky, které má soud na konci procesu vynést. "Původní tresty jsou pozměňovány škrty pera a tužky tak, jak se měnily momentální názory mocných," uvádí dále deník a konstatuje, že už podle původního návrhu měla Milada Horáková dostat trest smrti. Tužkou byl u jejího jména připsán pokyn: "zmírnit na doživotí". Osud národně socialistické političky ale nakonec zpečetilo inkoustové pero, které škrtlo tato slova a připsalo jediné slovo - "výkon".

Zřejmou manipulaci dnes nepopírá ani zástupce českých komunistů v Evropském parlamentu Miloslav Ransdorf: "Tehdy vlastně bylo 6300 různých rezolucí, které přišly soudu a takováto hysterie, já si myslím, že je svědectvím toho kolektivního šílenství, jak bych to nazval. To kolektivní šílenství samozřejmě někdo podporoval,"říká Ransdorf a cíle jím přiznané kampaně popisuje takto: "Byla to snaha sjednotit společnost kolem téhle hysterie, protože určité věci se v ekonomické oblasti ne příliš dařily a lidé poukazovali na nedostatky toho nového zřízení."

Přes obludnost takových důvodů a hlavně pak důsledků procesu si ale komunistický europoslanec nemyslí, že by poslední žijící účastnice procesu s Miladou Horákovou měla stanout před soudem. "To morální gesto, to morální gesto bohužel nikomu z těch čtyř popravených a z těch čtyř, kteří byli odsouzeni na doživotí ani pěti, kteří dostali vysoké tresty, tak to nikomu vlastně nevrátí, bohužel, jejich zmařené životní šance."

Opačný názor má historik archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra Petr Koura: "Tak samozřejmě, že ty rozlité vody již nejdou sesbírat, že to, že všichni jsou už mrtvi, ti obžalovaní, tak se tím již nedá nic vyřešit a vrátit zpátky. Nicméně, žijí například jejich potomci, kteří si v době té kampaně užili svoje a ta kampaň byla organizována právě z centra tehdejší moci, z Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Takže i pro tyto lidi, potomky těch souzených, což byly oběti, na které se poměrně zapomíná, tak to určitě bude mít veliký význam, že ti lidé, kteří se podíleli na tom zinscenovaném politickém procesu, budou dnes hnáni před spravedlnost, aby se zodpovídali z těchto činů."

"Já jsem neměla pochybnosti vůbec,"říká dnes bývalá prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová a svůj názor za uplynulých 57 let nezměnila. Připouští jen, že tresty mohly být mírnější. Před soud by ale podle svých slov ráda šla a paradoxně ji mrzí to samé, co kritici vytýkají polistopadové justici: že se proces nekonal už někdy před 17 lety. Podle slov bývalé prokurátorky proto, že tehdy ještě měla něco v hlavě.

Má vůbec smysl stavět před soud lidi v tak vysokém věku? Historik Petr Koura je přesvědčen, že ano. "Když se podíváme do sousedního Německa, jak se tam vypořádali s nacistickými válečnými zločinci, jistě si všichni vzpomeneme na záběry z televize, kde na kolečkovém křesle vjížděl do soudní síně Anton Malloth, jeden z nejbrutálnějších terezínských dozorců. Přestože jeho zdravotní stav byl již velice vážný, tak německá justice ho dokázala odsoudit poté, co se prokázalo, že zavraždil jistého židovského vězně. Takže já si myslím, že to hledisko toho věku, když chceme ty lidi odsoudit právě zejména morálně, by nemělo být bráno v potaz a je to trošku výmluva ze strany těch našich orgánů."

Ať už ale termín soudního jednání bude vytýčen na jakýkoliv termín, ať proběhne do konce nebo ne a případně s jakýmkoliv výsledkem, jednu odpověď už jakoby nabízela sama historie: dnešní bydliště bývalé prokurátorky je ironií osudu jen pár kroků od náměstí Milady Horákové. A po Ludmile Brožové-Polednové se ulice téměř jistě pojmenovávat nebudou.