Kalendárium
Proces s Miladou Horákovou, úmrtí spisovatele a diplomata Viktora Fischla a herce Borise Rösnera nebo bitva u Lipan - to jsou jen některá z témat, o kterých je řeč v dnešním Kalendáriu. Připravila ho Martina Lustigová.
31. května 1950 začal proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti osobami. Soud s Horákovou se stal symbolem politických procesů. Proces byl inscenován podle předem připraveného scénáře. Po osmi dnech vynesl soud rozsudek. Čtyři osoby - Milada Horáková, Jan Bouchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl - byly odsouzeny k trestu smrti. Další čtveřice obžalovaných měla strávit zbytek života ve vězení. Ostatním byly vyměřeny dlouholeté tresty. I přes protesty řady světových osobností byla Milada Horáková 27. června 1950 popravena.
Před rokem zemřel ve věku 94 let spisovatel a diplomat Viktor Fischl. Za druhé světové války byl v Londýně tajemníkem Jana Masaryka, po válce se vrátil do Československa, ale nástup komunistů ho donutil k dalšímu odchodu. Tentokrát odešel do Izraele, kde přijal jméno Avignor Dagan. Do roku 1977 Izrael zastupoval jako velvyslanec v nejrůznějších zemích světa. V Česku je ale víc než jako diplomat známý jako spisovatel a básník.
Z rozhlasového archivu vám nabízíme část vyprávění Viktora Fischla o jeho největším příteli ze světa literatury - o Františku Langrovi: "Naše přátelství s Františkem Langrem bylo neobyčejně zajímavé, protože František Langer byl podstatně starší než já. V době, kdy já jsem se narodil, on už dostal velkou cenu za své drama o svatém Václavu. Snad to byl poměr skoro synovský, který jsem k němu měl. Ale většinou se on ke mě choval spíš jako starší bratr. Byl jsem jeden z mála lidí, které poznal už v dospělém věku, se kterými si tykal. S lidmi, se kterými byl potom velice spřátelený jako s Werichem a Trnkou, se kterými se stýkal pravidelně, s žádným z nich si netykal. Byl to poměr velmi intimní, věděli jsme jeden o druhém opravdu všechno."
Před rokem zemřel také herec Boris Rösner. Působil v libereckém divadle F. X. Šaldy, později hrál v Národním divadle. Viktor Preiss se ho v roce 2005 v pořadu Báječný svět zeptal:
Preiss: "Když jsem šel do ´Staváčku´, tak tady visí všude tvoje fotky z nejrůznějších inscenací.Dovedl sis někdy představit, přestože jsi toužil po divadle a řekl sis, že hercem budeš za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, že tady ty fotky jednou budou na tom ´Staváčku´ a ty budeš členem Národního divadla?"
Rösner: "To je krutá otázka. Já jsem vychován svými rodiči a prarodiči - herci - k tomu, že vrchol kariéry českého herce je Národní divadlo. Já si to do dneška myslím. Nikdy jsem nekalkuloval s tím, že tady budou moje fotky a já budu hrát hlavní role. Ale když jsem k tomu divadlu šel, tak musím neskromně říct, že jsem si to uměl představit. Se vší skromností to říkám. Já jsem úplně lehce odešel do Liberce do angažmá z pražské školy, vůbec mi to nečinilo potíže. Já jsem se dokonce ani neusiloval o pražské angažmá, protože za nás to bylo takové, že nás tu bylo plno a skoro nebylo možné získat v Praze angažmá. A já jsem se to ani neusiloval. Já jsem prostě poctivě napsal dopisy na tu oblast a šel jsem do toho Liberce. Po šestém roce jsem si napsal do Budějovic, že změním angažmá a přišla ta nabídka. Takže to byla náhoda v podstatě, ta Praha jako taková. Ale prostě Národní divadlo je jedno a má to být nejlepší scéna, mají tu být nejlepší herci a tak někde vzadu v mozku by to mělo být touhou asi všech herců si tady zahrát."
"Matka chudých" - tak se říkávalo Zdislavě z Lemberka, jejíž památka se slaví 30. května. V římskokatolické církvi je uctívána jako ochránkyně rodiny a svatého života a v květnu 1995 byla prohlášena za svatou. Narodila se někdy po roce 1220 na hradě Křižanov u Brna jako jedna z pěti dětí vysokého královského úředníka. Provdala se za významného českého velmože Havla z Markvartic, s nímž měla čtyři děti. Její manžel vybudoval v severních Čechách hrad Lewenberch, nyní Lemberk, kde pak Zdislava žila a vychovávala své děti. Na Lemberk často přicházeli chudí a nemocní a paní Zdislava podle Dalimilovy kroniky proslula svým milosrdenstvím, dobročinností a láskou k bližním, založila špitál a svůj léčitelský um věnovala nemocným. Zdislava z Lemberka zemřela v necelých třiceti letech v roce 1252.
Jedno a půl století fungovala v českých zemích vlaková pošta. První poštovní úřad na kolejích vyjel 7. dubna 1851 z Prahy do Vídně, ten poslední se vydal na cestu 29. května 1999. Vlaková pošta zpočátku využívala jen mírně přizpůsobené osobní vagony, později se ale začaly vyrábět speciální vozy. Jejich konstrukce i interiér byly přísně účelové, vše muselo pomáhat třídění a odbavování poštovních zásilek za jízdy. Vrchol ve vývoji poštovních vozů představovala 80. léta minulého století. Každý téměř pětadvacet metrů dlouhý vagon byl rozdělen na kancelář, výpravnu a skladiště. Nechyběl ani prostor pro odpočinek. Ještě v roce 1994 existovalo v tuzemsku 96 vlakových pošt. V sobotu 29. května 1999 ale vyjely naposled.
Před mistrovstvím světa ve fotbale v roce 1962 v Chile, které bylo zahájeno 30. května, se československému týmu nedávalo příliš šancí. Nakonec se ale československá reprezentace dostala až do finále. Přitom přípravná utkání, která reprezentace před odletem sehrála, nenasvědčovala, že by mohla zasáhnout do bojů o medaile. Tým kolem tehdejšího nejlepšího fotbalisty Evropy Josefa Masopusta ale postoupil ze skupiny, když za sebou nechal Mexiko i silné Španělsko. Poté porazil Maďarsko i Jugoslávii a postoupil do finále. V něm dokonce po Masopustově trefě chvíli vedl, ale obhájci trofeje z Brazílie třemi góly zápas otočili.
