Toulky po regionech
Po čtyřech týdnech opět vyrazíme do českých a moravských regionů. Duben byl mimořádně teplý a odemykání vody tentokrát vodákům nepropršelo. My se vydáme odemknout řeku Chrudimku. Neotevírají se jen řeky, ale i lázeňská sezóna. První byly Karlovy Vary, kde si na pět dní dalo dostaveníčko také 600 šlechticů ze 14 zemí světa. Zamíříme na nejvyšší českou horu Sněžku, kde se začíná blýskat na lepší časy. Zdá se, že díky dotacím od Evropské unie by tu mohla být brzy rekonstruovaná lanovka i nová bouda. To v Horním Jiřetíně na severu Čech mají větší starosti. Musí se rozhodnout, zda jejich vesnice ustoupí hnědouhelným dolům. Sousední Jirkov už s tím souhlasí. Odreagovat od problému se zajedeme na druhý konec republiky - ve Zlíně totiž oslavili 60 let od první cesty Hanzelky a Zikmunda. A na závěr vám představíme unikátní projekt mozaikové louky.
Celý duben bylo mimořádně teplé a suché počasí. A protože právě tento měsíc se odemyká voda, vyrazili k řekám vodáci. Teplo jim dělalo radost, sucho už míň. Průtoky většiny řek totiž klesají pod únosnou míru a dna lodí mohou utrpět šrámy. Problémy se vyskytly i na známé mekce vodáků - Lužnici. Na hranici sjízdnosti byla v jižních Čechách i Vltava. My se však vydáme do Pardubického kraje. Tady vodník Čochtan odemkl vodu v Chrudimce a vodáci vyrazili s velkou slávou vstříc svému živlu. V Pumberkách v Chrudimi byl mezi nimi i Martin Benda.
Vedle mě je teď organizátor a dlouholetý vodák Petr Glos. Co je na otevírání Chrudimky a zahájení sezóny přichystáno?
"Přijde jeho veličenstvo Vodník. Budou se křtít nové lodě, nová pádla a noví háčkové. Ti dostanou křestní list. Většinou se jedná o malé děti, které jedou na vodu poprvé. Pak poplujem do Žižína, kde se budou péct buřty a zakončení bude v hospůdce v Droždicích."
Říkal jste, že se budou křtít mladí vodáci. Má vodácký lid nouzi o mladé adepty?
"Nemá. Naopak se mi zdá, že se rok od roku rozšiřuje vodní turistika. Spíš je dětí a vodáků hodně."
Jak vidíte bezpečnost vodáků? Někdy své síly přeceňují.
"Ti, co jsou v oddílech, tak tam se na bezpečnost dbá, ale bohužel dostupnost lodí dělá to, že si je lidé kupují sami, vyráží na vodu a neumí to. A dochází k tragickým událostem, kterých je každý rok hodně. Před třiceti či čtyřiceti lety, když se utopil jeden vodák za rok, tak to bylo výjimečné. A ještě to bylo v nějaké extrémní vodě. Dneska se topí lidi i na řekách, kde by nemuseli."
A pak už přišel vodník Čochtan.
"Vodáci, ticho! Udělejte tady větší prostor, ať ten Čochtan může přijít, ať tu mezi vámi nezabloudí. - Vodní havěti, vás se dneska sešlo. - Takže, bratře Čochtane, národ je tady a jak bývá zvykem, budeme křtít. Kdo má tady novou loď? - Loď není. - Tak já si nechám pokřtít kecky, bratře Čochtane. - Máš je pokřtěné a můžeš s nimi na vodu."
Já teď stojím na pravém břehu řeky Chrudimky a vedle mě už je parta vodáků, která se za chvíli vydá na plavbu do Pardubic. Co pro vás znamená vodáctví? Je to koníček nebo k tomu máte nějaký užší vztah?
"Je to adrenalin. Jednou či dvakrát za rok si vyjet s partou známých lidí, pobavit se a užít si. - Já jezdím ráda nahoře bez. - Já jezdím za ní, takže nic nevidím. - Já se občas podívám, ale jinak jezdím vodu, protože mám rád přírodu, dobrou partu a pohodu."
"Zahájení lázeňské sezóny má už svůj tradiční scénář, podle kterého byly dopoledne vysvěceny termální prameny, aby další rok přinášely lidem zdraví a užitek. Před hodinou pak vyrazil od císařských lázní historický průvod v čele s Karlem IV. a jeho družinou. Koná se od roku 1990, kdy byla tato tradiční atraktivní podívaná obnovena. Před malou chvílí se zastavil před Mlýnskou kolonádou, kde zakladatel lázní, kterého ztvárnil Zdeněk Krajíček z Českého Krumlova, pronesl zdravici. Nyní už průvod míří do obchodního a správní centra města, což je letošní novinka a zároveň gesto magistrátu, aby průvod mohlo sledovat co nejvíce lidí a nejenom lázeňští hosté."
"Karlovy Vary u příležitosti zahájení lázeňské sezóny odhalily nové sluneční hodiny. Jsou dominantou nové promenády v těsné blízkosti Vřídla a jsou svým způsobem unikátní. Nemají totiž gnómón, což je ta tyč, která vrhá stín a ukazuje na číselníku pravý sluneční čas. Každý, kdo bude chtít vědět, kolik je hodin, se bude muset na místo gnómónu postavit sám, zvednout ruku a teprve stín, který vrhá jeho tělo aktuální čas ukáže. Další zajímavostí hodin je alegorický výjev tvořený trojicí žen. Představují tři základní složky, bez kterých by Karlovy Vary nebyly tím, čím jsou a to světoznámými lázněmi. Jde o zemi, vodu a především často opomíjený plyn, protože je to právě oxid uhličitý, který termální vodu z dvoukilometrové hloubky tlačí až na povrch."
Už po jedenácté se na Karlovarsku sešli také zástupci šlechtických rodů. Letos to bylo setkání nejdelší - pět dnů a na programu byly plesy, koncerty, lázeňské procedury či společné promenády lázeňskými ulicemi. Jde o akci, kterou radnice vítá a má vliv na propagaci města. Ples byl tentokrát věnovaný římské říši a tomu odpovídaly i slavnostní róby. Při večeři si hosté připomněli zdejší natáčení bondovky Casino Royal, proto byly pro dámy předepsané kokteilové šaty a pro pány smoking. I letos přišli příslušníci rodu Lobkoviců, Hesenů či Habsburků, celkem kolem 600 hostů ze 14 zemí. Nejpočetněji byli zastoupeni Němci a Švédové.
"Dosavadní projekty uvažovaly o nové stavbě a rozšíření přepravních kapacit na Sněžku. S tím ale nesouhlasili ekologové, konkrétně správa Krkonošského národního parku. Za nejšetrnější se považovala varianta rekonstrukce stávající lanovky a zachování stávající kapacity - 250 osob za hodinu. Tato varianta však byla tak nákladná, že od ní město Pec pod Sněžkou před několika lety upustilo. Zlomem byl rok 2002, kdy ČR vstoupila do EU. Tím se totiž zároveň otevřely cesty k financování projektu s nadregionálním významem a podporou regulovaného turistického ruchu. A to byl moment, kdy bylo možné se vrátit k variantě rekonstrukce stávající lanové dráhy s nejmenšími dopady na životní prostředí v první zóně Krkonošského národního parku."
"Jak mi potvrdil ředitel Krkonošského národního parku Jiří Novák, z takovýchto návrhů už by si dokázal objekt představit. Rovněž starosta Pece pod Sněžkou Alan Tomášek vidí dohodu na dohled. Studentské práce byly ale jen inspirací pro již vybranou projektantskou firmu. A pokud k dohodě skutečně dojde, mohla by stavba horní stanice lanové dráhy na Sněžce začít už letos. Ostatně ten spěch je podle starosty Tomáška na místě, neboť dotace z Evropské unie by se měly vyšplhat na několik set miliónů korun a o to právě nelze přijít. Město už investuje téměř 12 miliónů do přípravných prací."
To v některých severočeských obcích řeší ještě složitější problém. Bude postupovat těžba hnědého uhlí za limity schválené vládou v roce 1991 či nikoliv? Dosud se obyvatelé měst, kterým by hrozil zánik, bránili. Severočeský Jirkov je však prvním městem, které se přiklonilo k možnému rozšíření lomů. Proti jsou naopak obce Horní Jiřetín a Černice. Ve hře bude zřejmě obava lidí, že mohou přijít o práci. Například v Jirkově pracuje v dolech asi 1000 lidí. Blíží se jim padesátka a mohou mít obavy, zda najdou zaměstnání. Ve městě, kde je už teď patnáctiprocentní nezaměstnanost, by to podle starosty Jirkova znamenalo vážný sociální otřes. Představitelé Jirkova se tedy sešli od odboráři Mostecké uhelné společnosti, kteří postupně oslovují vedení měst v okolí. Překročení limitů těžby by však znamenalo likvidaci obcí Horní Jiřetín a Černice na Mostecku. Zdejší obyvatelé dokonce vysazují les, který by měl zabránit další těžbě a hlavně je ochránit před hlukem a prachem z dolu, říká Petr Dvořák ze Strany za záchranu obce.
"Těží se tady od začátku 19. století. Do roku 1950 to byla hlubinná těžba a od roku 1956 začaly velkolomy a těží se povrchovou těžbou, která je velmi razantní vůči přírodě. Lom je odsud jeden a půl kilometru, což je v tom nejmenším pásu, jinak je třeba pět kilometrů. Ale noční těžba nás natolik ohrožuje, že třeba v noci se fakt nedá spát. V okolí Horního Jiřetína se těží ve dne, v noci už kolem padesáti let kromě jediného dne v roce, což je svátek horníků, to se netěží."
S tím, ale Mostecká uhelná společnost nesouhlasí. Podle její mluvčí Liběny Novotné se v obci provádějí pravidelná měření.
"V prosinci loňského roku se údajně hluková situace zhoršila. Domluvili jsme se i na nadstandardních měřeních na místech, které si sama radnice vybrala. Zašli jsme tak daleko, že jsme do měření zapojili další nezávislou akreditovanou laboratoř a zatím se nepotvrdilo, že by hluková situace byla tak kritická, jak někteří uvádějí."
Stejný názor ale nemá Petr Dvořák.
"Ano, splňují normy, třeba když vane protivítr. A hlavně víme moc dobře, i když to není potvrzené, když se tady provádějí měření, děje se to samozřejmě v noci, tak ty stroje jsou o hodně tišší a šachta celá tolik nejede. Stromky se vysazují proto, abychom udělali protihlukovou bariéru z noční i denní těžby. Mostecké uhelné doly by sem chtěly dorazit do roku 2010. Ale podle předchozího plánu už v těchto dnech místo našich domů měly být velkorypadla."
V Horním Jiřetíně a v Černicích proběhlo už kdysi referendum. Drtivá většina voličů tehdy hlasovala proti další těžbě. Podle mluvčí Mostecké uhelné společnosti Liběny Novotné je dnes už ale situace jiná.
"Tehdy lidé hlasovali proti další těžbě, protože neměli žádné informace. My jsme je loni oslovili s nabídkou, dokázali jsme obejít takřka sto procent vlastníků nemovitostí v Horním Jiřetíně, kteří tam přímo žijí a z toho 75 procent z nich bylo ochotno jednat o podmínkách případného přesídlení. Já si myslím, že situace není taková, jak je prezentována některými členy zastupitelstva Horního Jiřetína."
A co na to říkají samotní obyvatelé? Změnili názor?
"Není to pravda - doly si vymýšlí. V žádném případě, protože většina obyvatel Horního Jiřetína s tím nesouhlasí. - Já se taky přidávám. Žiji tu od mládí a nerada bych se někam stěhovala. - "Neprodávat a zůstat tady. - My stojíme za obcí, obec za námi a my podporujeme naše město."
Jak vše dopadne ukáží další měsíce.
Pojďme se teď od problému odreagovat cestování a to až na druhý konec republiky. Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně připravilo oslavu 60. výročí první cesty slavných cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Afrikou a Jižní Amerikou projeli 44 zemí. 22. dubna 1947, když vyjížděli, bylo stejně krásné počasí jako v roce 2007 a Miroslav Zikmund v rozhovoru s Naděždou Hávovou ve Zlíně zavzpomínal na přípravy na první cestu.
Vy jste potom maminku neviděl dlouhých 1290 dní.
"Tři a půl roku jsem neviděl rodiče."
Vy jste touto dobou odjížděli před 60 lety z Plzně. Vzpomenete si pane Zikmunde, jestli jste měli cestovní horečku s Jiřím Hanzelkou a nebo jestli jste měli plno práce s balením a velká dobrodružství, která by měla přijít, jste si nepřipouštěli?
Víte, kolik kilogramů vaše zavazadla měla?
"To jsme více méně odhadovali, ale věděli jsme, že ten vůz bude šíleně přetížen. Myslím, že jsme to dali na váhu až někdy po cestě a tam jsme zjistili k úžasu těch tatrováků, kterým jsme to hlásili, že vůz je přetížený. Když jsme potom dojeli do Železné Rudy, tak jsme teprve ve voze udělali pořádek, protože při odjezdu to bylo všechno přeházené páté přes deváté."
Dnes je z pověstné tatrovky, kterou Hanzelka se Zikmundem jeli, národní kulturní památka. Vláda totiž v roce 2006 zařadila do tohoto prestižního seznamu pět vozů z Národního technického muzea. Z jejich cesty vznikly filmy a dokumenty. Pozvání na slavnost do Zlína přijali i Jiří a Petr Novotní, synové režiséra Jaroslava Novotného, který mimo jiné vyvolával fotografie obou cestovatelů. Jak prozradili v rozhovoru s Naděždou Hávovou a Vladimírem Krocem, díky jejich tatínkovi absolvovali cestovatelé na dálku dokonce filmařský kurs.
"Chlapci tehdy poslali první záběry, které natočili na cestě. Po cestě si pořídili amatérskou kameru. Nebyli na to nijak připraveni. Když se to dostalo do Zlína, do rukou tatínka, tak z toho bylo trochu zděšení, protože oni začínali s kamerou jako každý začínající amatér. Když se jim něco nevyšlo do záběru, tak švenkovali, takže diváka za chvíli bolelo za krkem. Všichni říkali: to je hrůza. Ale tátu tehdy napadlo, že to je hrozná škoda, protože se ti lidé dostanou do míst, to bylo těsně po válce, kam nikdo z nás nemůže a že by se ta příležitost neměla zmařit. Sedl a napsal jim dopis, kde jim vysvětlil, že to není ke koukání, ale kdyby chtěli, tak jim vždy napíše jakých chyb se dopustili."
"Ano, je tady v archivu H+Z. Víte, na tatínka se pan režisér Klos obrátil i z toho důvodu, že tatínek vyučoval kantory jakým způsobem pracovat se školním filmem. O prázdninách dělal pro učitele kurzy. Protože sám byl původně kantor, tak mu výuka byla blízká. Tak se vytvořilo úžasné přátelství - napřed na dálku."
To je právě paradox, protože oni se neznali a poznali se až po návratu z první cesty a vy máte živou vzpomínku. Jako kluk jste se ráno probudil a tam byl Hanzelka se Zikmundem.
Jak dodali bratři Novotní, oba cestovatelé byli nadaní žáci a už z první cesty vznikly celovečerní filmy. Také na svoji další cestu - do Asie a Oceánie se cestovatelé vydali 22. dubna v roce 1959. Na den přesně po dvanácti letech od počátku své první cesty. Na dlouho to byla i cesta poslední. Kritickou zprávou o cestě po tehdejším Sovětském svazu a svým angažmá v období Pražského jara 1968 si Hanzelka a Zikmund vysloužili zákaz cestování a publikování. Realizovat společný sen o návštěvě Austrálie se podařilo na počátku devadesátých let pouze Miroslavu Zikmundovi. Hanzelků zdravotní stav už expedici neumožňoval a 15. února 2003 slavný cestovatel zemřel.
Stejně jako cestovatelé se do světa dostanou mozaiky, které vznikají na třech místech Česka - v Příbrami, Berouně a na letišti Ruzyně. Základní myšlenkou projektu malířky Lucie Jiřičkové a sochaře Michala Bouzka je propojit různé lidi ve velkém obraze louky tvořené mozaikou. Každý účastník skládá do tvaru šestiúhelníku z barevných keramických střípků mozaiku - svůj květ. Jejich napojováním tak vzniká velký obraz louky. Do skládání mozaiky se zapojují děti od mateřské po střední školy a celý obraz má být umístěn na symbolicky významném místě.
My se vydáme do Příbrami, kde kolem hromady úlomků různých dlaždiček a sklíček sedí houf dětí.
"Hlavní pointa celého projektu je složit největší mozaiku na světě a propojit města. Chceme sdružovat lidi mozaikami. Například mozaika někoho z Čech může být vystavena vedle cizince,"
vysvětluje asistent projektu Tomáš Tengler, který všem ukázal, co mají dělat - vytvořit z barevných střepů něco, co by připomínalo letní louku.
"Tyhle malé nazývám putovní, protože putují po výstavách a děti si pomocí webových stránek sledují, kam se jejich mozaika dostane. Jestli pojede do zahraničí nebo na výstavu do Příbrami."
Kromě malých vznikají i mozaiky velké, které tvoří celá třída. Až jich bude větší počet, budou zalité do speciální hmoty a vystaveny třeba v parku, aby byly vidět. V Příbrami skládají děti mozaiku v budově dolu Vojtěch, který je součástí Hornického muzea. Zájem je obrovský a není problém děti do muzea dostat. S nadšením sklíčka skládají i děti z mateřské školky. Akce má i humanitární přesah. Zakoupením sběratelského tisku s květinami lidé přispívají na projekty spolupracujících nadací. Celý projekt je vlastně taková metafora - louka zde představuje léčivou sílu rostlin.
