Reprint Karafiátových Broučků připomíná 130. výročí knihy

Mladý evangelický farář Jan Karafiát v roce 1876 vydal svoji první - a pro budoucnost jedinou slavnou knihu: příběhy o rodině světlušek s názvem Broučci. Dodnes se vydává a čte dětem. Ke 130. výročí prvního vydání vyšla na sklonku loňského roku znovu, jako reprint válečného vydání s ilustracemi Marie Fischerové-Kvěchové.

První vydání Broučků se nedočkalo odezvy. Až o 20 let později na knihu upozornil recenzent Času, kniha vyšla znovu a postupně se dostala do povědomí široké veřejnosti. Dnes patří k nejvydávanějším českým dílům. Evangelický farář v příbězích o malém neposlušném Broučkovi, který postupně roste v dospělého, vyjádřil své pojetí křesťanských hodnot v lidském životě: zdůraznil pokoru, poslušnost a odevzdanost do vůle boží. I v dnešním sekularizovaném světě však kniha nachází čtenáře. Její popularitu podpořilo kromě četných vydání i rozhlasové a televizní zpracování.

Knihu v průběhu let ilustrovalo mnoho českých výtvarníků: Jiří Trnka, Ondřej Sekora, Vojtěch Preissig. K výročí prvního vydání vyšla kniha znovu, tentokrát s ilustracemi Marie Fischerové-Kvěchové. Jako reprint vydání z roku 1942.

Tuto malířku hledáme ve výtvarných slovnících obtížně. Přesto ji mnozí znají. Z pohlednic a kalendářů, jako ilustrátorku Babičky od Boženy Němcové, či jako výtvarnici Broučků. Marie Fischerová-Kvěchová žila v letech 1892-1984. Absolvovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, byla žačkou Jakuba Schikanedera. Věnovala se převážně ilustrování knížek pro děti. V roce 1916 vyšla její první knížka lidových písniček Našim dětem, dále Denní život batolátka, Sládkovy Skřivánčí písně, Kožíškův slabikář Poupata. Velkým inspiračním zdrojem byl pro ni život dítěte a lidová kultura.

O malířce hovoří herec Luděk Munzar, který se s ní osobně poznal:

"Vzpomínám si na jednu krásnou větu, byli jsme tam z jara a ona říká: Podívejte se, pane Luďku, co je zelené barvy! Kolik to je nádherných odstínů! A pokaždé, když vypukne jaro, tak si vždycky na tuhle větu vzpomenu a dívám se na českou krajinu očima paní Fischerové-Kvěchové, dokud mi to tahle paní neřekla, tak jsem si neuvědomil, kolik je to odstínů jenom té zelené."

Mluvil jste o tom, že její ilustrace jsou pro vás pojené s dětstvím. Co vás na nich dodnes tak poutá?

"Já myslím, že paní Fischerová-Kvěchová stojí v přímé linii vedoucí od Mikoláše Alše. Vezměte si jenom ten markantní znak, jakými jsou ilustrovaná začáteční písmena. Na svatého Řehoře, špatný sedlák, který neoře. Podobná témata měla i paní Fischerová-Kvěchová. A to je úzce spojeno s dětstvím. Jeden z největších zázraků, který se v životě může udát, je ten, že přijde dítě do školy, naučí se první písmenko, pak se naučí slabiky, a najednou začne číst. To je obrovský zázrak. A právě s tímhle zázrakem já mám spojenou Marii Fischerovou-Kvěchovou. když jsem byl malý, tak jsem nevěděl, jestli je ta paní malířka ještě na světě.

Až o mnoho mnoho let později, když už jsem byl dospělý člověk a měl jsem svoji rodinu, tak jsem se seznámil s její vnučkou, která byla zaměstnaná v Národním divadle. No a tak jsem měl tu čest se s paní Fischerovou-Kvěchovou potkat. A vidět její do poslední chvíle krásné, jiskrné oči. Ona mi jednou řekla: Já vám budu říkat Mistře. A já odpověděl: A já vám budu říkat paní Mistrová. Tak jsme se radši dohodli, že já jí budu smět říkat babi, a ona mi bude říkat pane Luďku."

Léta jste se setkával s těmi ilustracemi a pak jste potkal autorku. Bylo to překvapení?

"Spíš jsem byl překvapený, že jsem se toho dožil. Že najednou vidím živou paní malířku, která ty obrázky z mého dětství kreslila a malovala. A hlavně jsem rád, že to zažily moje děti. Ony mohly o prázdninách jezdit za ní do Černošic a já jsem rád, že mohly ten duch čistoty, humanismu a názoru na život a hodnoty nevědomky vstřebávaly. Dodnes na to vzpomínají, jak jí koukaly do ruky, jako malí byli kolem ní, ona jim půjčila barvičku nebo tužku, dívaly se, jak kreslí. A ty děti jsou tím poznamenané."