Etnolog Stanislav Brouček pokračuje v cyklu exulantských příběhů Odcházeli, aby...

Odcházeli do Ameriky, do Kanady, do Austrálie... Jejich cesta do exilu skončila ale i ve Švédsku, ve Francii nebo na Novém Zélandě. Osudům českých exulantů se už řadu let soustavně věnuje etnolog Stanislav Brouček. V cyklu Odcházeli, aby... publikuje jejich životní příběhy v časopise České listy i knižně. Do studia Radia Praha pozvala Stanislava Broučka Milena Štráfeldová a zeptala se ho, jak k exilu přistupuje a co mu výpovědi exulantů dávají:

Stanislav Brouček

Já mám metodu, která se mně velice osvědčuje: od počátku přistupuji k tomu, s kým navazuji kontakt, jako k osobnosti. Je to úplně jedno, v jakém sociálním postavení jsou. Každý člověk má nějaký originální osud a mou povinností je tu originalitu najít i u toho nejobyčejnějšího člověka. Někdy se to podaří napoprvé, někdy až napodruhé, a někdy až v následné korespondenci. Ale /musím/ je přesvědčit o tom, že jejich vyprávění má tento smyslu, tedy objevit tu originalitu, neopakovatelnost existence českého člověka v cizím prostředí... Vždycky mne to dostane, protože najednou - stačí v několika větách - se objeví hodnota, kterou ten člověk nedokáže vyjádřit, protože má třeba ostych, není zvyklý mluvit nebo nechce, má velmi silnou autocenzuru a nedostane to ze sebe. Takže /je třeba/ najít atmosféru, kdy on je ochoten a schopen se vyjádřit. Takže se mi například stalo, že jsme si povídali několik hodin a ten člověk druhý den přišel a říkal: já jsem ten svůj emigrantský život tím, že jsem ho vypravoval, ukončil. Já jsem si potřeboval něco vyřídit, tady jsou nějaké písemnosti, já už s tím nechci mít nic společného. Já teď mířím do budoucnosti. Já za to děkuju, protože jsem se osvobodil od toho stínu, který jsem v sobě měl. Teď to znamená dívat se jen a jen dopředu. Takových variant, kdy člověk ze sebe něco vydá nebo řekne nějaké svědectví, které by jindy neřekl, těch bylo hodně."

Vlastně to funguje jako psychoterapie. Vy jste jako svého druhu terapeut. A teď obráceně: když jste měl možnost mluvit s takovou spoustou lidí, kteří za sebou mají specifickou zkušenost exilu, co to dalo vám?

"Dalo mi to velmi mnoho. Já jsem si zkoušel sám na sobě, jestli bych to zvládnul. Všechny ty rozhovory mají mnoho zajímavých zákoutí nebo témat. Jedno z nich je, že člověk, který vám vypravuje svůj osud v cizině, to porovnává s tím, kdyby ve stejné době žil tady doma. Ono kdyby, se kterým historik nebo odborník vůbec nemůže pracovat, si on může dovolit. A nastiňuje vám své šance a své zhodnocení. A to mi samozřejmě hodně dává, protože já jsem byl celou tu dobu tady a to porovnání mám přímo jako na talíři."

Cítíte se vůči exulantům provinile za to, že jste byl tady?

"Zpočátku snad, ale čím dál méně, protože mne to oni sami odnaučili. Prostě to takhle bylo. Většina z nich získala zkušenost, která se dá shrnout tak, že člověk dělá různá rozhodnutí a že není vhodné se k nim vracet, rozebírat je. A když se člověk jednou rozhodne, tak má hledat, co z toho bude do budoucna. A tohle se oni naučili velmi dobře."

Já sama se často setkávám u exulantů s jakousi zahořklostí. Máte podobnou zkušenost?

"Taky, jenže to je myslím takový první plán vyjádření pocitu vůči českým zemím."

Je to sebeobrana?

"Možná, že je to v některých případech sebeobrana, ale taky je to trošku stud. Zažil jsem třeba ve Spojených státech, v Denveru, v několika rodinách za sebou pocit, který ti lidé nabyli při setkání s rodinou v Česku, že totiž ať přišli kamkoliv, kdykoliv a v jakékoliv situaci, tak s nimi česká strana komunikovala formou stížností. Neustálé stížnosti... A to lidé, kteří prožili nějakou dobu v cizině, ztratili a těžko to chápou. Někteří mi řekli, že po těchto zážitcích se do těch rodin ani moc netěší."

Jak váš projekt bude pokračovat a jaké bude mít výstupy?

"Jednak v seriálu a jednak v publikacích."

Vy už jste jednu takovou vydal...

"Ano, ta se jmenuje Kandidáti další existence, kde jsem vybral šest jednotlivců. Pak bych chtěl z toho, co publikuji v Českých listech, udělat soubor a doplnit ho o charakteristiku v jednotlivých zemích. Některé mám připravené jako samostatné publikace, protože význam těch osobností si to zaslouží."

Máte nějaký časový horizont, jak bude váš projekt pokračovat?

"Já si myslím, pokud to půjde a pokud se na to seženou peníze, tak je to práce nekonečná."

Do světa dnes s úplně jinými motivy míří tisíce Čechů. A žije tam úplně jiný druh Čechů v zahraničí, kteří už s exilem nemají nic společného. Podchytíte je taky nějak?

"Taky. Samozřejmě v některých zemích, kde to je velmi aktuální, například na Novém Zélandu, kde jich začíná být několikanásobně víc než těch původních, skutečných exulantů, jsou tyto skupiny velmi zajímavé. A co je nejzajímavější, oni prožívají tu škálu důvodů, proč odešli, přibližně stejně, jako to prožívaly ročníky 1948 a 1968. To jsou politické důvody, důvody ekonomické, rodinné, důvody profesní, dobrodružství a tak dále. Zaznamenáte tam přibližně stejný vějíř důvodů, jako u těch ostatních."

Tam ale musí byt současně něco úplně něco úplně jiného: oni se kdykoliv můžou vrátit.

"Přesně tak."

To tomu ale musí dodávat úplně jiné znaménko...

"Ano. A jiné chování. Naprostá suverenita, velmi rychlé přizpůsobení a tah na úspěch, který třeba u /exulantů/ po roce 1968 velmi chyběl. V mnoha případech, jak o sobě sami vypovídali, mnozí čekali na pomoc strany, která ji přijala. A to je brzdilo, tu aktivitu při adaptaci, při shánění zaměstnání a tak dále. Dnes ti mladí lidé nemají nic kromě starousedlíků, kteří buď jsou, nebo nejsou ochotni jim v konkrétních případech pomoci."

Čili se musí rychleji postavit na vlastní nohy...

"Velmi rychle. Zase se ale musí říct, že tam mají obrovské možnosti a šance, jak se najít ve společnostech, které hledají novou pracovní sílu, schopné, vzdělané lidi. Tam šanci mají."

---