Nová kniha Stanislava Broučka popisuje český exil ve Francii

Příběh prvního českého politického emigranta Josefa Václava Friče nebo spory Edvarda Beneše s Františkem Kupkou v Paříži v letech první světové války - to vše popisuje nová kniha Stanislava Broučka K druhému břehu. Studie etnologa, který se dlouhá léta věnuje výzkumu českého exilu, se tentokrát zaměřila na českou emigraci do Francie v letech 1862 až 1918. Setkáte se v ní se jmény známých umělců, dozvíte se ale i to, jaké byly osudy českých řemeslníků v Paříži nebo horníků v severní Francii. Přečtete si, že sochaři Otto Gutfreundovi hrozila oprátka za vojenskou vzpouru i v jakých restauracích se Češi v Paříži stýkali:

Ve studiu teď vítám autora knihy Stanislava Broučka. Podařilo se Vám v ní shromáždit spoustu archivního materiálu i dobových fotografií. Kde všude jste je získával?

"Materiály jsem čerpal jednak ve Státním ústředním archivu, potom z mnoha a mnoha publikací, které jsou tomuto tématu věnovány především za období 1. světové války. A pak to jsou také materiály, které jsou uloženy v armádním archivu v Karlíně, a materiály z pozůstalosti jednotlivých lidí."

Vy jste měl ale také možnost nahlédnout do nejrůznějších archivů přímo ve Francii, že?

"Taky ve Francii, v Národním archivu v Paříži, kde jsou fondy především pro období po roce 1918 a 20. léta. V té době byla z Československa do Francie řízená migrace, kde pravidelně každou středu odjížděl vlak s čs. občany do Francie. Takže imigrace do Francie byl obrovský fenomén."

Většinou víme o tom, že do Francie jezdívali čeští umělci, především malíři. Pokud jsem ale měla možnost nahlédnout do Vaší knihy, tak tam přijíždělo i mnoho docela obyčejných lidí, řemeslníků nebo dělníků. Jak by se vůbec ta emigrace dala popsat?

"Dala by se nazvat emigrací výrazných individualit. Třeba umělci cítili, že Paříž je pro ně Mekka, a kdo chce do vyšších pater evropského nebo světového umění, musí do Paříže. To byl v 19. století v podstatě zákon. Já jsem vlastně to období do 1. světové války postavil na určité typologii imigrace do Francie, na umělecké adaptaci v prostředí především Paříže. Naprostá většina lidí totiž přijížděla do Paříže, a to jak řemeslníci, tak umělci. Pak od 80. let /19. století/ k nim přicházejí dělníci. Knížka začíná charakteristikou českého emigranta nebo exulanta. Snaží se o popis Josefa Václava Friče. Pokouším se dokázat, že profil českého exulanta za posledních 150 let prodělal sice nějaký vývoj, ale podstata toho základního prožitku výrazné osobnosti, která se adaptuje v tomto výrazném prostředí francouzské kultury a francouzské společnosti, je naprosto stejná. Podobné problémy prožíval Josef Václav Frič, jako je prožívali čeští exulanti po roce 1948 nebo po roce 1968."

Pokud to hodně zjednoduším, Vy jste to formuloval tak, že oni svůj exil vnímali nadále jako službu vlasti. Je to tak?

Dům Jaroslava Čermáka s jeho reliéfem ve Francii

"Samozřejmě. Odcházeli, ale spojení s domovem nechtěli přerušit. Vlastně pokračovali v postoji, v němž museli popřít situaci, která je doma, protože jinak by neodcházeli. S ní se tedy museli rozloučit a jít do nových podmínek. A v těch nových podmínkách hledat cesty, jak situaci doma zlepšit. Josef Václav Frič například uvažoval o tom, že by vznikly legie, které by společně s Poláky osvobodily tento prostor. Od tohoto popisu se odráží celá knížka. Začíná Fričem a pak pokračuje přes jeho spolupracovníky. On tam jako své spolupracovníky měl studenty z roku 1948. Byl tam malíř Jaroslav Čermák, výrazná osobnost. Další malíř Hippolyt Pinkas, a tak dále. A tito spolupracovníci jsou pro mne zase zvláštní typy k adaptaci. Čermák splynul a asimiloval, vlastně se stal Francouzem, takže když si na konci života korespondují s Fričem nebo Pinkasem, on píše francouzsky. Pinkas je zase typ českého exulanta, který držel obě kultury na stejné úrovni. Myslel pořád jak francouzsky, tak česky, česká i francouzská kultura byly dvě rovnocenné součásti jeho bytosti. A pak se snažím popsat další dědictví, které tam po sobě zanechal Josef Václav Frič. On tam roku 1862 založil Českoslovanskou besedu, kam chodili všichni ti malíři, o kterých jsme se jenom tak letmo zmínili. V dalších generacích například Alfons Mucha. K tomu se přidává i sokolství, které tam začíná v roce 1892, protože beseda se přemění v Sokol. A sokolství nachází velký ohlas u francouzské pravice. Mezi francouzskými gymnasty jsou politici, kteří pocházejí z Alsaska. Má to taky vlastně protiněmecký náboj. O tom se dobře ví a tento moment pak umožní, že za 1. světové války Češi a Slováci, i když jsou součástí státu, který vede s Francií válku, jsou po různých procedurách nakonec vyjmuti ze svazku nepřátelských států a mohou tam budovat známou Rotu Nazdar. Tak začíná vlastně český a slovenský odboj proti Rakousku."

Stanislav Brouček

Vy se ve své knize také věnujete působení Edvarda Beneše a zmiňujete tam například jeho vztah s Františkem Kupkou. O co šlo?

"U Františka Kupky se na počátku války z člověka, který prošel anarchismem i zvláštním vývojem uměleckým i osobním, najednou stává voják. Člověk, který chce v podstatě na žádost T. G. Masaryka být hlavou Čechů a Slováků v Paříži a reprezentovat český a slovenský postoj vůči Rakousku. Většina představitelů Pařížské kolonie v čele s Kupkou měla dojem, že oni organizují odboj. A když vznikla Československá národní rada v čele s Masarykem a Benešem, začal jim Beneš vysvětlovat, že to tak není. Že tu zkrátka a dobře existuje nějaký oficiální orgán, s oficiálnějším mandátem, než má Kupka a spol. A Edvard Beneš se svým známým taktem Kupku několikrát urazil a došlo k velkým tahanicím. To je tam popsáno."

My bychom se ale přeci jen měli dostat ještě k jedné skupině lidí, a to byli ti úplně obyčejní lidé, řemeslníci a dělníci. Vy v úvodu zmiňujete, že snad tím prvním v polovině 19. století byl jakýsi krejčí...

"Ano, krejčí Josef Hůlek byl velmi významná osobnost. Měl krejčovský salón poblíž Louvru a u něj se scházeli významní Češi, kteří tam přijížděli. Jeho velkým kamarádem byl třeba Jan Neruda, Jaroslav Čermák, Frič, U něho se stýkala celá plejáda známých osobností. Fenomén českých krejčí je velmi známá záležitost. V Paříži český krejčí alespoň pro Čechy znamenal velmi mnoho."

Ví se, kolik lidí v tomto období do Francie vůbec emigrovalo?

"Nárůst po roce 1918 byl obrovský. Zatímco v r. 1918 tam bylo kolem pěti tisíc lidí, tak během deseti let to narostlo až na 80 000 lidí."