Svobodný svět světoběžníka?

Dnes budeme mluvit s mladými Čechy, kteří se dobrovolně rozhodli Českou republiku opustit. Teď už mohou, na hranicích po nich nikdo nestřílí a cesta nazpět zůstává otevřená. Po vstupu naší země do Evropské unie mají dokonce někde snadnější přístup k práci. Jaké byly motivy jejich odchodu? Uvažují o návratu? Co je pro ně svoboda, dnes 17 let po listopadu 1989?

Listopad 1989

V dubnu roku 2000 měl premiéru film Samotáři o současných mladých lidech mezi 20 a 30 lety. Natočil ho režisér David Ondříček podle scénáře Petra Zelenky. Dnes je 17. listopadu a v České republice si připomínáme Den boje za svobodu a demokracii. Jak to spolu souvisí? Prakticky nijak. A přesto.

Dne 17. listopad 1989 zahájili mladí lidé manifestací na Národní třídě v Praze převratné demokratizační změny. Film Samotáři zachytil něco z pocitů mladé generace o deset let později. Je stále nespokojená, dál hledá svobodu, jen je to trochu jiná svoboda a hledá se jinak. Některé repliky filmu dokonce vešly do obecného povědomí generace. Například věta: No tak to každopádně!

Dnes budeme mluvit s mladými Čechy, kteří se dobrovolně rozhodli Českou republiku opustit. Teď už mohou, na hranicích po nich nikdo nebude střílet, a cesta nazpět zůstává otevřená. Po vstupu naší země do Evropské unie mají dokonce někde snadnější přístup k práci. Jana Outratová je o dvě generace starší, když v 60. letech s manželem odjížděla do ciziny, bylo jasné, že se nikdy nebudou moct vrátit. Po 23 letech strávených v Kanadě přesídlili v roce 1991 nazpět. Jana Outratová rozlišuje tři pojmy: exulant, emigrant a světoběžník.

"Jako exulanta vidím spíše postavu z třicetileté války a myslím, že to slovo je už trošku zastaralé. Byli to lidé, kteří z náboženských důvodů museli opustit svou zemi s tím, že se nikdy nevrátí, ale byli přijímáni komunitami svého náboženství. Tudíž jim nešlo ani tak o zemi, ale šlo jim o náboženské vyznání a svobodu věřit v Boha svým vlastním způsobem. Takže ten motiv byl podstatně jiný od emigrantů, což považuji za termín 20. století. To jsou lidé, kteří z různých důvodů - hlavně ekonomických a politických - opouštějí zase svou zemi trvale s tím, že se nebudou vracet. A rozdíl mezi ekonomickými emigranty a ideovými nebo politickými emigranty je naprosto zásadní. Světoběžník je člověk, který toto rozhodnutí nikdy nemusel udělat, má možnost vrátit se tam, odkud přišel, víceméně kdykoliv se mu zachce. Žije tam, kde se momentálně cítí nejlépe - má buď rodinné, osobní zázemí, nebo pracovní zázemí. Zejména je to ta skvělá pracovní příležitost. Jsou to lidé, kteří jsou velice přizpůsobiví a mohou oželet širokou podpůrnou síť svých přátel. To je také důležá věc. Například typičtí světoběžníci jsou diplomati. Každé čtyři roky žijí někde jinde, musí navázat úzká přátelství s tím, že ta přátelství ztratí, půjdou někam jinam, a mají svou oddanost své zemi, které slouží. Říkají, že je to pro ně nesmírně citově náročné neustále navazovat nová přátelství a neustále ta přátelství ztrácet."

Prvním naším světoběžníkem bude Marek Třešňák. Pražský rodák vystudoval loutkoherectví na Divadelní fakultě AMU a už během studia začal střídavě odjíždět na letní brigády do USA:

Jana Outratová, foto: autor

"Do Spojených států jsem natrvalo přijel myslím v březnu 2001. Byly tam letní tábory pro děti, které měly různé potíže, byly hyperaktivní a tak podobně. Já jsem tam vždycky jel na celé léto. Tak dva měsíce pracoval v táboře a potom jsem trochu cestoval. Takže jsem v USA vlastně strávil tři léta předtím, než jsem sem odjel tak nějak nadobro, což jsem nevěděl, že odjíždím tak nějak nadobro. Pracoval jsem v jednom táboře a myslím, že tam někdo mluvil o škole, která se specializuje na autistické děti. A to znělo zajímavě. Dostal jsem nějaký kontakt, jel jsem do Massachusetts na rozhovor, nějak jsme si rozuměli a oni řekli, že by pro mě vyřídili ty papíry. Já jsem zrovna dodělal v Praze školu a říkal jsem si: ´To je dobrý, to zní jako dobrodružství.´ Tak jsem se do toho pustil. Odjel jsem zpátky do Prahy a za pár měsíců mě zkontaktovali, že ty papíru jsou vyřízené, že můžu přijet do Bostonu a začít tam pracovat."

Michaela Ježková vyrostla v Jižních Čechách, teď žije ve Španělsku. Odjela sem jako au pair po dokončení studií managementu sportu a tělesné výchovy, teď pracuje ve fitcentru.

"Tak to nebylo rozhodnutí opustit Českou republiku, spíš jsem se tam jela naučit španělsky. Vyrazila jsem hned potom, co jsem ukončila vysokou školu. Ještě jsem neměla práci a chtěla jsem poznat něco jiného. Španělština se mi vždycky moc líbila, tak jsem si řekla, že do Španělska, i když já jsem prvně plánovala jet do Anglie. Pak jsem byla v Německu a setkala jsem se tam s jednou kamarádkou, která se ptala, jestli nechci jet do Španělska. Tak jsem vyrazila do Španělska."

Naopak někteří odcházejí do ciziny už kvůli studiu, jako například Ivana Smrčková ze Znojma, která se usadila ve Vídni. Vystudovala tu mezinárodní ekonomii, pracuje v telekomunikační firmě.

"Do zahraničí jsem odešla v roce 1998 a motivem mého odchodu bylo studium. Během gymnázia jsem se rozhodla, že bych ráda studovala ve Vídni a tento cíl jsem si splnila. Vzhledem k tomu, že gymnázium bylo ve Znojmě a bylo nám slíbeno, že vlastně máme kontrakt s Vídeňskou univerzitou, tak to rozhodnutí nebylo tak těžké. Do Vídně to je vlastně ze Znojma mnohem blíž než do Prahy."

S Martinem Šulkem telefonujeme do Irska. Pracuje ve firmě, která vyrábí zdravotnický materiál. Po střední škole se mu nepodařilo najít doma vhodné uplatnění, tak se rozhodl zkusit štěstí v zemi, která se jako první otevřela pracovníkům z nových zemí Evropské unie.

"Když jsem odcházel do zahraničí, neměl jsem úplně jasnou představu, jak to bude vypadat, protože jsem vlastně vůbec nevěděl, do čeho jdu. Na internetu jsem si přečetl pár rad, ale vlastně jsem neměl vůbec představu, byl jsem tak trochu rád, že jsem to pojal malinko jako dobrodružství. A na jakou dobu jsem odjížděl? Říkal jsem si, že buď napořád nebo se vrátím, neměl jsem to nijak dané. Bezprostřední podnět? To bylo z důvodu tak trochu naštvání na to, co se děje u nás a určitá nemožnost se nějakým způsobem pořádně prosadit a uchytit. Tak jsem si prostě řekl, že to zkusím nejdříve jinde a pokud se mi tam bude dařit, tak tam zůstanu, pokud se mi tam dařit nbude, tak se vrátím. Ale pravděpodobně se vrátím i přesto, že se mi tady prakticky daří."

Podle Jany Outratové světoběžníka definuje možnost návratu. Martin Šulek s návratem počítá, jak jsou na tom ale ostatní? Jak si představují svoji budoucnost v zemi, pro kterou se rozhodli? Míša Ježková?

"Protože tady teď mám přítele, tak vlastně nemůžu říct, jestli se vrátím nebo nevrátím. Když se mě lidi ptají, jestli se chci nebo nechci vrátit, tak odpovídám, že nevím, že to záleží hrozně moc na okolnostech. Teď tady mám přítele, ne že bych tady byla jenom kvůli němu, ale trošku to přivazuje, že jo."

Mohla byste si přítele odvézt do Čech.

"To by bylo trošku těžký. Pro něj hlavně. Poznali jsme se tady a já po něm nemůžu tohle požadovat: tak najednou vyrazíme do Čech. A neumí česky."

Ilustrační foto

Navazování vztahů často mění plány zcela zásadně. Marek Třešňák se v Bostonu oženil, zařizuje si trvalý pobyt. Považuje se ještě za Čecha nebo už za Američana?

"No samozřejmě jsem Čechem a pociťuji odlišnost svého myšlení od zdejší kultury. Ale zároveň jsem se sem hodně přesunul... Tohle je vlastně zajímavá otázka. Samozřejmě, považuji se za Čecha, nepovažuji se za Američana, definitivně ne. I když jsem se vlastně tento rok oženil a papírově přesouvám své bydliště sem do Ameriky. Ale zvlášť s tím, co se děje v zahraničí, jaká je situace v Americe, jaká je tady atmosféra, tak bych úplně řekl, že se zdráhám považovat se za Američana. A taky si říkám, že možná nastane doba, kdy se odtud budu chtít odstěhovat. Doufám, že si ženu vezmu s sebou."

Co by se muselo stát, abyste se vrátil domů?

"Co by se muselo stát? Já nevím, jestli by to byla nějaká zásadní událost, ale přijde mi, že ta situace se hrozně zhoršuje, co se týče bezpečnosti, a že Spojené státy politikou, kterou teď provozují, si připravují strašně nebezpečnou budoucnost, a že by to skutečně mohlo být nebezpečné, kdyby tady bylo víc teroristických útoků, že by se zhoršily podmínky. Myslím, že v tomhletom směru."

Také Ivana Smrčková navázala v nové zemi vztahy a neváhá je označit za rodinné zázemí. Ostatně přechod do nového prostředí pro ni byl nejsnadnější i proto, že byla ze zpovídaných respondentů nejmladší, když odcházela.

"Ve Vídni se mi líbilo hned od začátku. Myslím si, že jsem s tou řečí velice rychle smířila, že jsem se ji velice rychle naučila a že vlastně dnes mohu říci, že v té řeči i přemýšlím. Studium se mi velice líbilo, poznala jsem zde i svého přítele. Takže myslím, že to rozhodnutí potom zde zůstat nebylo těžké. Dřív jsem se smála, když třeba Ivan Lendl mluvil angličtinou a pořád jsem si myslela, jak je to divné, že má takový akcent. Ale de facto, když člověk v té zemi žije, tak přijde na to, že opravdu přemýšlí v té řeči, sní v té řeči. A potom je mu to těžké, když se vrátí domů první dvě tři hodiny se dostat zpátky do češtiny."

Co by se muselo stát, aby se vrátila na trvalo do české republiky?

"To je těžké specifikovat. Myslím si, že by to mohla být vhodná pracovní nabídka, i když momentálně si to nedovedu představit. Vylučuji asi, že bych se vrátila zpátky do Znojma, ale třeba Praha může být aktuální. I když si nedovedu v aktuální situaci představit, že bych se vrátila zpět vzhledem k tomu, že zde mám i učité rodinné zázemí."

A jak je na tom Martin Šulek v Irsku? Jeho práce je těžká a jak sám říká, neumí si představit, že by ji někdo vydržel dělat déle než 5 let. Jaká je tedy jeho budoucnost?

"Já se přiznám na rovinu, že je tady sice krásně a je úžasné poznávat Irsko. Nejen kvůli krajině a blízkosti oceánu a toho, co patří k pobřeží, to znamená nádherná scenérie, ticho, klid a tak. Nicméně já předpokládám návrat domů. Jestli to bude příští rok na podzim nebo nějaký jiný termín, nedokážu samozřejmě říci, protože v té době se může změnit hodně věcí. Můžu najít lepší práci, která mě bude uspokojovat, můžu si tady najít partnerku, budoucí ženu. Cokoliv. Nicméně po Čechách se mi samozřejmě strašně stýská, protože jsem tam vyrostl, mám tam rodinu, přátele, koníčky, které tady nemůžu provozovat. Nevím. Navíc tady samozřejmě funguje velký rozdíl, Irové jsou prostě jiní."

A co by se muselo stát, aby se vrátila Míša Ježková?

"Myslím, že bychom se museli rozejít nebo bych se tady musela cítit tak špatně, že bych si řekla: dobře, už mě tady nic nedrží, už se mě tady nelíbí, jedu domů. Pořád je to takový pocit, že vím, že doma mám svoji rodinu. Stýská se mi po ní, to nemůžu říct, že ne. Ale na druhou stranu si zase říkám - začínat od začátku?"

Kdyby byla situace postavená tak, že se teď musíte rozmyslet. Buď zůstanete ve Španělsku a už se nebudete moci vrátit do Čech nebo se vrátíte a budete už na Španělsko navždy jen vzpomínat. Kterou zemi byste volila?

Foto: Evropská komise

"Záleží na tom, pokud bych tu musela zůstat, tak jestli bych mohla jezdit do Čech, tak jako jezdím teď, nebo už bych tam nikdy nemohla odjet."

Představme si takovou neprostupnou železnou oponu.

"Asi bych se rozhodla jet a být s rodinou."

To znamená s rodiči.

"No, a se svojí sestrou a se svými kamarády. Ale já si myslím, že taková situace nikdy nenastane."

Martin Šulek je v zahraničí 2 roky, Míša Ježková 3 roky, Marek Třešňák 5 let a Ivana Smrčková 8 let. Jak se změnilo odloučením jejich vnímání Česka?

"No musím říct, že se změnilo hodně z mého vnímání. Všiml jsem si jedné zásadní věci, že my Češi jsme tak trošku rozmazlení. Když jsem přijel sem, viděl jsem jak lidé žijí a jsou spokojení a šťastní, přitom tady je ten život daleko tvrdší. Tak to je asi taková první věc, které jsem si tady všiml."

Míša Ježková:

"Já si myslím, že člověk vidí víc těch rozdílů na začátku a potom přivykne. Španělé jsou trošku jiní, ale přece jenom ne tak rozdílní od nás. Přece jenom je to Španělsko a není to Jižní Amerika, že. Pořád je to v Evropě."

Marek Třešňák v USA?

"Lidi jsou tady daleko více uspěchaní nebo bych řekl, že mají víc svůj rozvrh a je těžké najít si chvíli, kdy bychom se jenom tak sešli. Ale zároveň jsem si našel přátele, se kterými se sejdu a se kterými si užiju ten čas tak, jak bych si přál. Ale určitá spontaneita, určitá pomalost času, který v Praze spíš jako odkapává a tady v Americe spíš plyne nebo se někdy řítí, tak po tom se mi stýská samozřejmě. Ale na druhou stranu určitá rychlost a určitý tlak mě nutí myslet a přizpůsobovat se rychleji. V určitém smyslu mi to vyhovuje."

Ivana Smrčková:

"Myslím si, že jsem si mnohem více uvědomila, že český člověk je hodně podnikavý, angažovaný a šikovný, do jisté míry obrovsky průbojný a jde za svým cílem. Myslím si, že tyto vlastnosti Čechů mi před mým odchodem do zahraničí nebyly tak jasné. Hlavně třeba generace, která po revoluci odešla do zahraničí, je mnohem více průbojná a jde si za svým cílem. Nebyla jsem sama, kdo odešel do Vídně studovat a všichni moji známí a kamarádi, kteří zde také studovali, se ve Vídni každý uchytil a každému se podařilo získat dobrou práci."

Ilustrační foto

Mladí lidé dnes z Česka odcházejí za poznáním cizích zemí, za vzděláním, za cizími jazyky. Tam, kde je patřičná životní etapa zastihuje na jejich pouti, tam se usazují, buď v cizině nebo zpátky doma. Touha po návratu je oslabená svobodou pohybu a tedy možností kdykoli se vrátit. Může být přesto v motivech odchodu také touha po svobodě? Jana Outratová se domnívá, že ano.

"I to je možné. Česká společnost si ani neuvědomuje, jak nemá dostatek sebevědomí. A jestliže starší generace nemá dostatek sebevědomí, tak automaticky mindráky přenáší dál. Dokonce mi někdo říkal: já jsem zdědila mindráky po mém tatínkovi. Mindráky nejsou dědičné, ty jsou vychované. A když tak vidím maminku, jak jde se svým dítětem po ulici, tak bych řekla, že až takových 30 procent českých maminek ty své děti peskuje na veřejnosti. Tohle udělat v anglosaském světě, tak jste odepsán, protože vy musíte sebevědomí svého dítěte podporovat, i když je nedejbože nějak mentálně postižené. Vy se pořád snažíte, aby to dítě za svého života udělalo co nejvíc a chránit ho před tímto věčným, nepatrným, drobným ponižováním a oštěkáváním. Ona to není nesvoboda, ale je to společenský nátlak - ty jsi mladý, ty nic nevíš, ty nic neumíš, napřed poslouchej a pak to bude lepší. Ono se to prudce mění. Ale ti mladí lidé cítí, že jim to škodí a proto honem utíkají tam, kde to nebude a vrací se se zdravým normálním sebevědomím."

"Já si myslím, že sebevědomí se pociťuje až potom když se vrátíš. Protože když jseš někde pryč, tak nepociťuješ zase, že by ti nějak rostlo sebevědomí. Nevím, i tady, já neříkám, že by jsem nebyla rovnocenná, ale vždycky je trošku nějaký handicap z toho, že nemluvíš tak, jak mluví všichni ostatní. Nevím, ale myslím, že to sebevědomí se spíš pociťuje, až když se člověk vrátí."

říká Míša Ježková. Jak prožívá pocit svobody?

"To, že můžu dělat co chci v rámci všech zákonů, ale v podstatě, že mě nikdo neomezuje, že mě nikdo nediktuje, co musím dělat tento den, co musím dělat druhý den. A já si myslím, že mě nediktuje nikdo nic ani tady, ani v Čechách. Já jsem vždycky měla se svými rodiči otevřený vztah, nikdy mi nic nezakazovali. Já jsem se zatím nikdy necítila nesvobodně."

Martin Šulek:

Foto: Evropská komise

"Když jsem odjížděl, tak jsem se necítil tak úplně svobodný, protože tam na mě tlačily různé problémy - ekonomické, osobní. Takže jsem se necítil úplně svobodný, to je jeden z důvodů, proč jsem odjel. Tady jsem se cítil svobodný ze začátku, nicméně jsem zjistil, že asi nejsvobodněji se budu cítit až budu zpátky a v tom je úžasná svoboda, že si člověk může vybrat místo svobodně, kde se mu dýchá nejlépe a nikdo mu nepřikazuje, kde by měl zrovna v tu chvíli být, protože se to hodí někomu jinému. To je pro mě svoboda."

Marek Třešňák:

"Já jsem vyrostl v totalitě a když přišel rok 1989, tak mi bylo 14. Myslím, že co se týče svobody vnější, tak dokážu rozlišit mezi svobodou a nesvobodou. Vím, jaké to bylo, že se nedalo cestovat. Vím, jaké to bylo, když nám ve škole řekli něco jiného, než co mi řekli rodiče. Ale vícemémě myslím, že cítím vnější svobodu ať jsem v Čechách nebo ať jsem tady ve Státech. Svoboda je totálně otázka otázka vnitřní svobody pro mě. Jak se osvobodit sám od sebe, od svých zvyků, od svých strachů, od svých očekávání. Jsem rád, že žiju v takových podmínkách a ty mají lidi v Čechách i tady, kde se nemusíme tolik zabývat vnější svobodou a můžeme se soustředit na to, jak získat tu svobodu uvnitř."

V pořadu Svobodný svět světoběžníka hovořili Jana Outratová z Prahy, Míša Ježková z Madridu, Ivana Smrčková z Vídně, Martin Šulek z Galloway v Irsku a Marek Třešňák Z Bostonu v USA. Použili jsem ukázku z filmu Samotáři a skladbu Home skupiny -123 minut. Od mikrofonu se loučí Vilém Faltýnek.