17 let svobody

Od konce komunistické totality u nás, jejíž poslední falešné tóny začaly odeznívat 17. listopadu 1989, uplynulo 17 let. Co se za tu dobu u nás změnilo? Co jsme udělali dobře a v čem jsme nebyli dost prozíraví? To jsou otázky, na něž hledali odpovědi komentátor Petr Holub z internetového portálu aktuálně.cz, komentátorka Lidových novin Petruška Šustrová a politolog Jiří Pehe.

17. listopad 1989 na Václavském náměstí v Praze

Petr Holub:

"Je úplně pochopitelné, že naděje z těch revolučních dnů byly úplně jiné než jaká potom byla realita. Tehdy jsme byli všichni dobří, rozuměli jsme si, chtěli jsme dělat nějaký spravedlivý svět. Časem se samozřejmě ukázalo, že jsme všichni vyrostli v komunistickém režimu, máme návyky na korupční chování, klientelismus, vlastně nemáme běžné civilizační návyky, jaké patří k demokracii. A dodnes se s tím potýkáme, neustále na sebe zjišťujeme, jak je možné, že se toto stalo - viz tunelování podniků za kupónové privatizace, viz podplácení politiků, současná korupce. Všichni si říkáme, že to přece nejme my?! Ale ano, jsme to my, ale máme možnost si to uvědomit, máme možnost to veřejně kritizovat a něco s tím dělat. Skutečnost, že se tady otevřela perspektiva veřejného prostoru, to je to, co jsme všichni zažili těsně po 17. listopadu, a můžeme to zažívat dodnes."

Petruška Šustrová:

"Já myslím, že k lepšímu se změnilo skoro všechno. To by stačilo si vzít staré fotografie. Já jsem byla nedávno v Bělorusku a tam to vypadá zhruba tak, jak to vypadalo tady před rokem 1989 a naprostá většina z nás už si to nepamatuje. Nejenom nesvoboda slova, pohybu, ale i nejběžnější zásobování obchodů, obsluha, prostě celé životní podmínky. No a co se nepodařilo? Já jsem spíše optimistická, ale myslím si, že taková reflexe minulosti, vztah k té minulosti, uvědomění si starých hodnot a jejich návrat do běžného života, to postupuje o mnoho pomaleji než by mi bylo milé. Myslím si ale, že ten rozdíl je také znatelný. Já bych chtěla, aby mladí lidé vyrůstali v atmosféře svobody, a uvítala bych, kdyby těch hodnot bylo ve společenském cítění trochu víc."

Jiří Pehe:

"To, co se zřetelně povedlo, je samozřejmě celkový směr vývoje. To, že nakonec, navzdory různým dílčím chybám, dnes žijeme ve svobodné společnosti, ve státě, který má fungující tržní hospodářství, kde se začíná prosazovat vláda práva.

Foto: Evropská komise

To všechno jsou nesmírně pozitivní věci, a když k tomu přidáme členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci, tak skutečně můžeme mluvit o téměř zázraku, že to vše se podařilo. Pokud jde o neúspěchy, tady bych zopakoval pouze to, co říká mnoho expertů, odborníků na ekonomiku, na právo, kteří se dnes v celku shodnou na tom, že takový ten úprk směrem k ekonomickým reformám bez řádného právního zajištění těch reforem se nám velmi vymstil. Do určité míry to dokonce podlomilo legitimitu demokratického systému, kdy mnoho lidí začalo v demokratický systém ztrácet víru, protože měli zato, že ten systém je svým způsobem zkorumpovaný. Mám tedy zato, že pokud by se byly některé věci dělaly uvážlivěji, byl by pro určité kroky vytvořen potřebný právní rámec, mohli jsme se v konečném důsledku posunout kupředu rychleji a razantněji. Zároveň bych ale rád řekl, že je velmi těžké dnes odsuzovat politické elity, které toto všechno dělaly, protože je velmi snadné být generálem po bitvě. Přijímat nejrůznější složitá politická a ekonomická rozhodnutí typu kupónová privatizace nebo velké privatizační kroky a zároveň požadovat, abychom to všechno nějakým způsobem právně jistili a zabezpečili v době, kdy na jedné straně se rozpadalo Československo, nebo jsme se ještě stále potýkali s důsledky rozpadu Československa, kdy se valily mezinárodní události obrovským tempem, nebylo jednoduché. Možná to bylo i nad síly té politické reprezentace. A nelze se jim divit. Koneckonců to byli lidé, stejně jako my."