Vrcholí doba posvícení, už se ale chystá advent
Uběhl další měsíc a s dr. Františkem Synkem jsme pro Vás připravili nový díl našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Posledně jsme hovořili o posvícení, a protože v těchto dnech doba posvícení právě vrcholí, ještě se k nim na začátku dnešní půlhodinky krátce vrátíme. Hezký poslech vám přeje Milena Štráfeldová
To byla tedy ukázka z nového cédéčka, které soubor Malé Zálesí z Luhačovic vydal letos na jaře, a teď už ke slíbeným hodům.
Hodové období vrcholí, ty nejslavnější, martinské hody, jsou doslova za dveřmi, takže nejprve alespoň pár pranostik k tomuto období:
| Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí. Martin a Kateřina na blátě, vánoce na ledě. Po svatém Martinu zima nežertuje. Půjde-li hus o Martině přes led, bude se ještě dlouho koupati. Jsou-li na Martina mračna, zima je levná, jestli je noc jasná, zima je mastná. |
Jak vlastně vypadaly martinské hody za našich předků? Patřila k nim "tučná hus", o kterou prý žádali žáci o martinských hodech už v 15. století. A samozřejmě posvícenské koláče. Našla jsem recept na tzv. povidláky. Ty se pekly zejména při posvíceních a svatbách. Je k nim potřeba mouka, máslo, cukr, kvasnice, žloutky a citrónová kůra - čím více, tím lépe.
Když těsto vytvořené z výše uvedeného necháte vykynout, oddělte z něj malé kousky, které vytvarujte do čtverce, do středu dejte švestková povidla, trochu citrónové kůry a kápněte rumu. Okraje přeložte přes náplň do středu - vzniknou vám šátečky, které dáte péct. A věříme, že posvícenským hostům budou chutnat.
A k posvícení také patřily a dosud neodmyslitelně patří i kroje. Slovo má dr. František Synek:
"Všechny ty slavnosti samozřejmě byly velmi vhodným okamžikem, kdy se lidový kroj mohl ukazovat a ukazoval se. Je to vlastně slavnost a kroje jsou vyjádřením slavnostní chvíle radosti a štěstí člověka, takže i slavnost je příležitostí, aby se kroje nosily. Oblékají se do nich především mladí lidé, svobodní chlapci a svobodná děvčata bývají v kroji nejčastěji. Pokud mohu mluvit za ten náš kraj kolem Kyjova, tam je to v současné době zajímavé tím, že kyjovský kroj, který je v současné době uznáván jako jeden z nejkrásnějších - i když všechny kroje mají své kouzlo a půvab - tak se k němu opravdu vrací i starší generace. Nemluvím teď o těch babičkách, které v tom spíše stejnokroji nežli kroji chodí pravidelně. I když ne v takovém počtu, ale na slavnosti se jich zase objeví více. Ale oblékají si ho i vdané ženy, které nemají víc jak třicet let. Prostě kroj vdaných žen se do toho prostředí zase vrací. Takže je to obohacení právě při takové slavnosti, jako jsou hody nebo dožínky."
S Kyjovem to musím potvrdit, protože Slovácký rok, který je tuším jednou za čtyři roky, je vlastně největší krojovou přehlídkou v zemi.
"Ano, tak se o Slováckém roku mluví. Kyjov má na Slovácku zvláštní pozici, je totiž střediskem pro padesát osm obcí severního a jižního Kyjovska a k tomu ještě přilehlých obcí Kloboucka a Ždánska. A právě v tom je to kouzlo, že je tam ohromné množství drobných i větších krojových odlišností, těch obcí se tam sejde třicet i čtyřicet a každá má v podstatě jiný rys kroje. Tím pádem ta slavnost získává dimenzi velké krojové přehlídky krojů dětí, mládeže i dospělých."
Ve stejné době, kdy vrcholí posvícení, se však slaví i docela jiný svátek:
- píše ve své knize Lidové zvyky Jiřina Langhammerová.
"Připomíná se 2. listopadu a jeho uctívání má dlouhou a vrstevnatou tradici. K mladší vrstvě patří jeho dodržování jako křesťanského svátku, který se od konce 10. století napevno zařadil do výročního kalendáře českých a slovenských zvyků. Připomíná se se svátkem předešlého dne, 1. listopadu, kdy církev drží svátek Všech svatých. Proč právě toto spojení? Duchovní odkaz všech zemřelých světců musel kdysi pomáhat překlenout pohanské mýty, které byly s tímto dnem spojeny. Neboť 1. listopad byl ve starých kulturách Evropy, hlavně v keltské, počátkem nového roku. A jak víme z jiných příkladů, v čase, kdy nastává nové období, se v pohanských kulturách prosazuje funkce démonů a také duší zemřelých. Ty podle pohanských představ mohly vstupovat do světa živých, kontrolovat je, případně budit pocit strachu. Křesťané mají však v komunikaci se světem předků jiný princip - lásku. Proto novější vrstva křesťanského uctívání dostala něžný a trochu nostalgický ráz vzpomínání. Lidé se tohoto výročí chápou jako při chystání návštěvy doma - včetně úklidu na hrobech."
| "Nasila jsem routy širokého listí, brzy-li se milý, brzy-li se vyspí. Routa už odkvetla, vítr listí odnes, a můj nejmilejší nevzbudil se dodnes" |
- zpívalo se například v lidové písní v jižních Čechách.
Během uplynulých měsíců jsme Vás v našem pořadu informovali o folklorních festivalech, které probíhaly na mnoha místech České republiky. Předsedy Folklorního sdružení ČR Zdeňka Pšenici jsem se zeptala, jak letošní festivalovou sezónu hodnotí:
"Já už mám před sebou předběžná čísla, takže můžu konstatovat, že návštěvnost na našich festivalech určitě nebyla menší než v loňském roce. V loni jsme měli více než milion sto tisíc návštěvníků, měli jsme na dvě stě padesát zahraničních souborů, osmdesátku souborů ze Slovenska a obdobná čísla jsou i v letošním roce.Také je na našich festivalech vidět spoustu mladých lidí a návštěvníků ze zahraničí. Není země v Evropě, kde by na tak malém území bylo tolik festivalů, a jsme schopni konkurovat takovým folklorním velmocím, jako je Slovensko. Slovensko je také jedna ze zemí, kde se můžeme učit, já ale musím hrdě říct, že jsou věci, které se v České republice daří i v té folklorní oblasti líp než u našich kamarádů na Slovensku."
Jaké jsou vůbec ty hlavní festivaly, na které byste chtěli pozvat?
"My vydáváme s ministerstvem zahraničních věcí skládačku, kde jsou nejenom členské festivaly, ale i majoritní akce. Je to šedesát akcí a všechny z těchto festivalů jsou velmi významné. Samozřejmě některé jsou slavnější, jako třeba Strakonice, Strážnice, Mezinárodní folklorní festival Červený Kostelec. Pokud ale jde o festivalové akce, tak ten maratón začíná už v únoru naším reprezentačním plesem. První festival je první víkend v květnu a pak festivaly běží až do listopadu. Nejvíc festivalů je v červnu, pak v srpnu a na přelomu srpna a září."
Na ty festivaly přijíždějí i zahraniční návštěvníci. Vzpomenete si na nějaké, kteří přijeli opravdu zdaleka?
"V letošním roce jsme tu měli šest týdnů Cookovy ostrovy, jeden soubor z Kolumbie, z Venezuely, Číny, Indonésie, z Jekatěrinburku... Z celého světa nám sem jezdí soubory, my se ale snažíme ukazovat i ty naše soubory a jsme v této oblasti velmocí."
A na závěr našeho dnešního pořadu se tedy konečně vypravíme na Luhačovické Zálesí:
"Ten region je sám o sobě specifický, má takové zvláštní rysy díky tomu, že vlastně leží na hranici třech dalších známých regionů - Valašska, Hané a Slovácka. Různé prvky z těchto sousedních regionů se promítají do té kultury místní,"
říká etnoložka z luhačovického muzea a současná vedoucí souboru Blanka Petráková. Záleský region podle ní vymezil Antonín Václavík:
"Po dvaceti letech sběru, dokumentace a bádání vydal rozsáhlou monografii s názvem Luhačovské Zálesí a zapsal opravdu téměř veškeré zvyky, tradice a jevy tradiční kultury jak hmotné, tak duchovní."
Přestože podle Blanky Petrákové je i v Luhačovickém Zálesí, podobně jako v jiných regionech, lidová kultura na ústupu, dosud se tu udržují alespoň ty hlavní lidové zvyky. O masopustu chodí po vesnicích průvody masek, a nikdy v nich nesmí chybět tradiční medvěd, který při obchůzce provede hospodyně. Zvláštností zdejšího regionu je to, že muzika, která průvod masek provází, občas připomíná jazzovou kapelu:
"Tím, že je tady velká tradice jazzových a swingových kapel, je často součástí hudebního doprovodu saxofon a tradičně samozřejmě i vozembouch."
O velikonocích se na Zálesí udržuje další starobylý zvyk:
"Co je zvláštnost a co se opravdu udržuje ve všech obcích, to je velikonoční klepání chlapců klepáčníků, kteří od čtvrtka až do Bílé soboty opravdu poctivě obcházejí celou obec a nadělají veliký rámus. Mají řehtačky, mají i klepače, vozíky se objevují méně často, ale pořád ještě je nějací chlapci mají a někteří si je dokonce i sami vyrábějí."
Na Luhačovicku se také udržela tradice poutí, například na Provodov chodí poutníci už po staletí. Zato typické dožínky a posvícení se tu podle Blanky Petrákové už neslaví - připomíná je alespoň soubor Malé Zálesí:
A v období končícího adventu a vánočních svátků soubor pravidelně připravuje další koncerty:
"Malé Zálesí už desítky let své existence opravdu pravidelně pořádá vánoční koncerty, to si nikdy nenecháme ujít. Tuto tradici založila paní Haluzová, zakladatelka souboru, a my v tom dneska samozřejmě pokračujeme."
Věra Haluzová se sběru písní, tanců a lidových zvyků na Zálesí věnovala desítky let. Už brzy po válce začala v tomto regionu působit jako učitelka na jednotřídce v Biskupicích - a zde také založila první dětský folklorní soubor Děcka z Biskupic. Soubor Malé Zálesí vznikl na luhačovické základní škole v roce 1963 a dnes v něm zpívá a tancuje už třetí generace. Děti do něj přicházejí ve čtyřech, pěti letech:
"Potom máme střední skupinu, to jsou dívky, které v souboru pracují už deset let, dneska je jim v průměru kolem čtrnácti, patnácti roků. Jsou vyzpívané, vytancované, jsou výborné, výborné parta, která má jednu velikou smůlu, že nemá chlapce. Takže v podstatě funguje jako dívčí skupina."
V nejstarší skupině jsou dnes hlavně vysokoškoláci. Je mezi nimi i Eva Semelová. Spolu s ostatními několik hodin při zkoušce nacvičovala otočky, taneční kroky a výskoky. Ze všech jen lilo a taky je musely pořádně bolet nohy:
"Hlavně druhý den po ránu, to asi bolí nejvíc."
Jak dlouho tancujete?
"Dvacet let."
Jak často zkoušíte?
"Každých čtrnáct dní, a když je potřeba, i častěji."
Stačíte při tom i zpívat?
"Musíme, většinou je to ale na klucích, to je pro nás trochu výhoda."
Zkoušku souboru vedla další vysokoškolačka Marcela Semelová. Ta kromě nácviku v Malém Zálesí tancuje i v brněnském vysokoškolském souboru Poľana a spolupracuje i se souborem Kašava. Se Zálesím je moc spokojená:
"Jde jim to výborně, zlepšují se zkoušku od zkoušky."
Jak často během roku vystupujete?
"Většinou jsou to sezónní vystoupení, v zimě vánoční koncerty, a když se nám podaří, tak se v létě účastníme nějakého festivalu, nejlépe zahraničního."
Jak dlouho trvá nacvičit celé pásmo?
"Záleží na tom, jak je dlouhé a rozsáhlé, jestli se týká celého souboru, nebo jenom té naší nejstarší skupiny."
Jaký tanec je nejtěžší?
"Myslím si, že velké problémy jsou s gúlanou, protože to je pomalý, ale právě proto těžký tanec."
Písně spojené s prací na poli, kosecké písničky i písně z dožaté zaznamenal soubor Malé Zálesí na novém cédéčku nazvaném Léto na Zálesí. Jsou tu i písně, které se dnes už objevují velmi vzácně - kravařské, kterými se svolávaly pasačky krav:
V příštím roce si Malé Zálesí chce troufnout na další nahrávku - podařilo se mu totiž zrekonstruovat svatební obřad na Luhačovicku. A se svými pásmy samozřejmě vystupuje i na tuzemských a zahraničních festivalech:
"Ta celoroční práce v souboru, a někdy je to náročná práce, se musí někde zúročit. Pro nás jsou tyto zájezdy a účinkování mimo město samozřejmě velké potěšení a velký zážitek. Děti, jak malé tak velké, se na těch zájezdech vždycky velmi stmelí a je to jeden z motorů souborových aktivit, že se dokáží bavit, zazpívat, zatančit si. Mají vlastně výbornou partu.":
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Příště se budeme věnovat adventu a vánočním zvykům. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová.
