V letních měsících probíhá v Česku jeden folklorní festival za druhým
Vážení posluchači, vítáme Vás u dalšího pokračování našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Tentokrát si budeme s dr. Františkem Synkem z Folklorního sdružení České republiky povídat o tradici folklorních festivalů v Čechách a na Moravě a o tom, jak lidovou kulturu zaznamenávali její sběratelé. Ze studia Radia Praha Vás zdraví Milena Štráfeldová
V letních měsících vrcholí sezóna festivalů v České republice. Nemine týden, aby někde neprobíhal velký tuzemský nebo i mezinárodní festival. Jaká je vlastně tradice festivalového dění? Kde začala?
"Tradice festivalových akcí sahá hluboko do minulosti. Je to spojeno s osvícenským romantismem, to znamená s návratem k selské duši, k selskému lidu a jeho kultuře. Vlastně to v 18. a 19. století souvisí se vznikem evropských národů. U nás jsou první zmínky o vystoupení folklorních skupin už v roce 1775, kde se ve Slavkově za přítomnosti císařovny Marie Terezie předváděla hanácká svatba. Další zmínky jsou z roku 1784, významný rok je 1836, kdy u příležitosti návštěvy císaře Ferdinanda byla velká selská lidová slavnost. Také roku 1845, kdy byla zprovozněna železniční trať Praha - Olomouc, byla v Olomouci velká slavnost. To jsou takové mezníky, kdy se poprvé k nějakým slavnostem užívalo lidového kroje, lidových písní, hudby a tanců."
Tato doba také souvisí se sběrem lidového umění a folkloru...
"Ano, především v letech 1890 - 1895, kdy se vytvořil výbor na uspořádání Národní výstavy českoslovanské, vznikly jeho krajanské odbory a ty po celých Čechách, Moravě a ve Slezsku sbíraly folklorní materiál, kroje, písně, tance, nábytek, prostě všechno možné, co se na vesnici nacházelo. Tak byly položeny základy muzejních sbírek a vlastně první regionální muzejní výstavky vznikly v Hodoníně, ve Velké nad Veličkou. Později ze všech těchto sběrů byla uspořádána velká Národopisná výstava českoslovanská, která se konala v květnu až srpnu roku 1895 na Výstavišti v Praze."
Co všechno z lidové kultury a umění tam bylo k vidění?
"To byla ohromná výstava, která v několika celcích v plné šíři prezentovala jednotlivé kmeny národní kultury. Byly tam postaveny lidové stavby, které byly převezeny z regionů a znovu postaveny. V těch roubených stavbách probíhal život vesničanů, kteří pro návštěvníky výstavy předváděli své tradice, zvyky, tance, písně. Prostě žili tam, jako by žili doma."
Tomu ovšem předcházela velká sběratelská činnost. Kdo byli ti nejznámější sběratelé?
"Ve sběratelském výboru byl tehdejší ředitel Národního divadla Šubert a byly tam samozřejmě i další významné osobnosti. Jmenoval bych například Leoše Janáčka, který sbíral především lidové písně, a jeho další spolupracovníky, hlavně Martina Zemana."
Já bych se vrátila ještě víc do minulosti. Tam jsou dvě velká jména: Sušil a Bartoš...
"Sušil a Bartoš jsou sběratelé lidových písní, kteří sbírali hlavně na Moravě. Je to první a největší soustředěný sběr lidových písní. Oni byli tak trochu romanticky naladěni, takže je určitým způsobem i upravovali a recenzovali. Nicméně je to ohromný soubor tisíců sběrů po celé Moravě. František Bartoš, jehož výročí úmrtí si v letošním roce připomínáme, zapisoval navíc jako jeden z prvních i takzvané písňové příležitosti. To znamená, že zapsal prostředí, ve kterém píseň žila, zapsal informace o zpěvákovi, zapsal například také první zmínky o tancích, jak se tančily v té době."
A my si teď můžeme v podání Jaroslava Hutky poslechnout píseň Stůj, břízo zelená ze Sušilovy sbírky:
Teď se posuneme o několik desetiletí. Jaká byla festivalová tradice řekněme v letech první republiky? Konaly se tehdy nějaké velké festivaly?
"Tam se folklorního umění ujaly vlastenecké spolky, trochu i politicky zaměřené. Už koncem 19. století velmi sílily snahy, aby se počeštila především moravská města, aby do městských správ nastoupili Češi místo německé většiny, které v těchto městech měla převahu. A se snahou o počeštění moravských měst jde i snaha o využití tradiční lidové kultury i k politické manifestaci. A v podstatě na toto období konce 19. a začátku 20. století navazuje vznik Československa. S tím souvisí slavnosti, které byly zvány Roky. První z nich byl roku 1921 Slovácký rok v Kyjově. Ten se opakoval hned roku 1922 jako velká slavnost Čechů a Slováků žijících v Pomoraví. Později po vzoru Slováckých roků v Kyjově byly uspořádány další Slovácké roky. V Přerově to byl Hanácký, v Jablunkově Slezský a poslední byl v Rožnově v roce 1925 - Valašský."
To bylo myslím také období, kdy jsme se dozvídali víc o slovenském folkloru?
"Za první republiky se především na moravsko-slovenském pomezí, ať už na Valašsku nebo na jihu na Slovácku, scházely skupiny z obou stran hranice na různých památných místech, kde upevňovaly vztahy česko-slovenské sounáležitosti. A právě první ročníky těchto folklorních slavností a podobných akcí, byť i politického charakteru, měly tuto náplň."
V období po 2. světové válce a vlastně až do roku 1989 se folklorní festivaly staly i určitou politickou manifestací. Lidová kultura byla součástí oficiální ideologie. Znamená to, že právě tehdy vznikly velké festivaly, jako byla třeba Strážnice?
"Strážnické slavnosti vznikly hned po 2. světové válce. To ještě bylo období všenárodního nadšení z konce války. A právě tyto snahy o obnovení podobných slavností národopisného charakteru navazovaly na poslední předválečné akce. Konkrétně ve Strážnici se připomíná, že v roce 1938 byla velká slavnost ve vedlejší obci Petrově a právě Strážničané na ni v roce 1946 navázali. V podstatě ale už hned po válce, 8. července 1945, byla velká slavnost celého Slovácka v Uherském Hradišti. Podnět byl v té radosti a nadšení z konce války a z toho, že vlastně začíná nový, svobodný život. Pak nastoupilo období komunistické moci, kde to bylo součástí státní ideologie, později se to ale rozvíjelo jako jedna z možností sebevyjádření a schopností prezentovat své kořeny a své národní cítění."
To znamená, že pro lidi, kteří se tomu věnovali, radost z folkloru a lidového umění nezmizela?
"Já si myslím, že ne. Vývoj folklorního hnutí a skupin měl určité fáze a proměny. 50. léta byla poznamenána kolektivizací a všemi těmi ideologickými vlivy, nicméně pak se naše hnutí z těchto ideologií přeci jen trochu vymanilo. Především v 70. letech, kdy nastal ohromný boom všech těchto aktivit. Znovu se objevují na vesnici, především na jižní a jihovýchodní Moravě, Slovácké krúžky a ta činnost se znovu podněcuje a rozvíjí."
My už jsme se zmínili o Strážnici. Kde byly ty další velké festivaly, na které se sjížděly soubory z celých Čech a Moravy?
"Pokračovaly slavnosti v Rožnově pod Radhoštěm, protože tam se ve skanzenu každý rok konal Valašský rok. To byla v podstatě podobná slavnost, která prezentovala valašský folklor a valašské zvyky. Dlouhou tradici má festival v Červeném Kostelci. Ten se původně konal v Rýzmburku, teď na tuto slavnost navazuje festival v Červeném Kostelci. Velmi dlouhou tradici mají slavnosti v Domažlicích, to jsou Chodské slavnosti. Také v Křenovicích a ve Velké nad Veličkou."
A vznikají nějaké nové festivaly, nebo se navazuje stále na tuto tradici?
"Jak se mění společenský a kulturní život, tak se mění i tyto festivaly nebo jejich obsah a zaměření. Bylo období, kdy v Československu vlastně byly jen dva festivaly s mezinárodní účastí, vedle Strážnice to byla slovenská Východná. Strážnice je festivalem s mezinárodní účastí od roku 1962. Ostatní festivaly, o nichž jsem se zmiňoval, byly ve většině případů směrovány k podpoře regionálních tradic. Byly to regionální národopisné slavnosti, které prezentovaly především regionální lidovou kulturu, ať už byla hanácká, chodská, valašská, slovácká, slezská a podobně. Tak to bylo až do roku 2000, od té doby je ale možnost, aby do republiky přijížděla celá řada dalších souborů především ze zahraničí, a tyto regionální slavnosti se postupně mění právě pod vlivem větší účasti zahraničních souborů v mezinárodní folklorní festivaly nebo slavnosti s mezinárodní účastí. Takže charakter regionálního folkloru je poněkud potlačován a programově trochu omezen a dává se prostor představování jiných kultur."
Z kterých oblastí světa k nám jezdí soubory?
Přijíždějí na tyto festivaly i čeští krajané?
"Čeští krajané přijíždějí, především je to záležitost krajanských dnů, které jsou pořádány každý rok počátkem července v rámci Rožnovských slavnosti v Rožnově pod Radhoštěm. Slovenští krajané přijíždějí myslím do Detvy."
A jaké festivaly nás teď čekají v nejbližší době?
"Bude festival v Klatovech. Ten je velmi známý a právě tam bývá velké množství zahraničních souborů. Pak se to přehoupne přes regionální festivaly, které jsou v Miloticích na Slovácku a ve Velké nad Veličkou, do velké skupiny festivalů v Červeném Kostelci, v Liptále, ve Vsetíně a v dalších místech naší republiky."
Ani v našem dnešním pořadu nebude chybět host. Dnes je jím olomoucká spisovatelka, publicistka a folkloristka Helena Lisická. Sbíráním lidových pohádek a pověstí se zabývá už od 50. let. Zajímalo mne, co paní Lisickou k lidové kultuře přivedlo:
"Oba rodiče se narodili v Třebíči na Horácku a sem přišli za prací. Já na Hané nikdy neměla žádné příbuzné. Maminka ale v rodině udržovala lidové obyčeje. Od dětství jsem těmto věcem přivykla. Nejen že u nás odmalička chodil svatý Mikuláš a čertem a na Vánoce koledníčci s betlémem, ale i Tři králové a chodilo se na šmigrust o Velikonocích. Maminka taky pekla obřadní pečivo - na vánoční stromeček, na Nový rok, něco u nás je i na Tři krále, a hlavně jidáše na Velikonoce. Já jsem jí vždycky už jako dítě pomáhala. Takže to bylo trošku ve mně, a když jsem potom přišla do Velké Bystřice v 83. roce, tak jsem rychle obnovovala lidové tradice."
Já jsem o tom všem slyšela, vy jste založila festival, dlouho jste vedla dětský folklorní soubor a velký soubor. Co vám vlastně folklor a lidová kultura přináší? Proč se tomu tak věnujete?
"To jsou zvláštní pocity. Od dětství jsem se cítila doma v Olomouci a na Hané. Já jsem tento kraj pro sebe potřebovala. Taky mne vždycky zajímaly lidové obyčeje, ať už doma, nebo když jsem byla starší, tak jsem si o tom četla a dělala si svoje zápisky.Tady byly pověsti, ale jen v německé verzi, české tu nebyly. A při hledání pověstí, když jsem chodila po dědinách, jsem přicházela i k těm lidovým tradicím."
A my Vám teď nabízíme krátkou ukázku z pověsti Věštky z knihy Heleny Lisické "Pohádky a pověsti z Moravské brány"
"Na Kladníku pod Obránskem byl kdysi rybník. Pak z něho zůstala jen strhaná hráz a v ní bydlely věšťky. Byly to malé ohyzdné ženštiny s velikou hlavou, které se proměňovaly v černé kočky nebo jiná zvířata a lidem škodily. Nejraději chodily tam, kde měli novorozence. Vždycky se snažily vyměnit dítě za svoje. V jedné chalupě se narodil synek. V poledne matka vstala a šla muži připravit oběd. Jen odešla ze světnice, objevila se věšťka, svoje dítě položila do kolébky a synka si odnesla. Než se chalupnice vrátila, měla v kolébce dítě s velikou hlavou a tak škaredé, že byla hrůza na ně pohledět. U něho seděla černá kočka a hlídala je. Matka se dala do pláce, ale co se stalo, stalo se. Starala se o ně jako o své. Dítě celý den jedlo, ale málo rostlo. Nemluvilo a nechodilo, pořád jen vřeštělo. Rodiče byli už z toho nešťastní, dávali dítěti všelijaké koření, ale nic nepomohlo. Tak uběhlo jedenáct let..."
Když jste přímo v terénu sbírala pověsti, setkala jste se ještě s těmi starými vypravěči?
"Víte, já jsem dříve narozená, takže toto jsem dělala v roce 1954, 1955 a v dalších letech. Než knížka vůbec vyšla, tak to trvalo deset let. Tehdy ještě žila spousta amatérských vlastivědných pracovníků. Většinou to byli ředitelé škol nebo učitelé na školách. A udržovalo se to. Můžu ale říct, že v terénu, třeba na našem Záhoří, jsem zapisovala ještě v roce 1996. Ty vesnice ale dodnes mají společenské zábrany, že když nemáte garanta, který by vás do té společnosti uvedl nebo se za vás zavázal, že neuděláte žádnou chybu, tak je těžko to navazovat."
My bychom se teď měli dostat ještě k jedné slavnosti, a to jsou hody a poutě, kterých se během letního období slaví plno. Proč se vlastně slaví hody a poutě a od kdy?
"Začátky jsou, podobně jako u ostatních lidových tradic, těžko definovatelné, ale slavnost hodová se v podstatě váže ke slavnosti církevní, to znamená vysvěcení farního kostela v každé obci. Na Moravě to jsou hody, v Čechách posvícení. Myslím si, že je to záležitost, která vystihuje význam farního kostela jako místa, kde se věřící pravidelně scházejí. A právě ta slavnost posvěcení je posílena slavností lidovou, kde jsou prezentovány místní lidové tradice, zvyky, písně a tance tak, aby podtrhly slavnostní chvíli obce."
Kdy se slaví hody u vás?
"U nás se slaví hody až v listopadu. Jsou to svatomartinské hody."
A jak to probíhá?
"Je to velká slavnost, dodnes je to největší kulturní událost v obci. Sjíždějí se samozřejmě rodáci, přátelé, kamarádi, každá rodina má své hosty. Celá obec se na to připravuje, kromě toho jsou tam tradiční kulturní pořady. Slavnost trvá tři dny, začíná v sobotu velkou taneční zábavou. V neděli jsou pak velké slavnosti církevní, oslava posvěcení chrámu. V poledne je velký průvod obcí ke dvěma dívkám, kterým se u nás říká stárky. Přichází chlapci, kteří jim zazpívají, dostanou bohatě vyzdobené klobouky jako symbol stárkovské moci a práva nad chasou a celým hodovým veselím. Odchází se na radnici pro povolení zahájit hodovou slavnost a pak pokračuje zábava v neděli i v pondělí."
Kolik lidí se u vás sejde na hody v rodině?
"U nás v rodině přijíždějí nejbližší příbuzní, to znamená švagrové, sestry, takových šest, osm lidí."
Tak to se ještě dá unést. - A abychom učinili zadost našemu kalendáriu, tak bych vás poprosila, abyste uvedl alespoň pár hodových slavností, které v příštích dvou měsících mohou naši posluchači případně navštívit.
"23. července jsou hody v Josefově, to je blízko Hodonína. Podobná pouť se koná na Valašsku 27. července, o týden později. Velká hodová slavnost je také v Moravské Nové Vsi u Hodonína, tam je příležitost vidět krásné podlužácké kroje a například i stavění máje. Hody v Moravské Nové Vsi trvají určitě tři dny. Poblíž je Starý Podvorov, tam jsou velké krojové hody 6. srpna. Tam je zajímavé, že se o měsíc dřív konají dětské hody. Tam neměli původně starší chasu, tak aby udrželi tento hodový zvyk, udělali si hody dětí. Mají dětské stárky a probíhá to ve stejném stylu a duchu, jako u hodů dospělých. Hodová zábava se koná také 12. srpna ve Velkém Týnci, což je zase Haná u Olomouce. A když bych se v polovině srpna vrátil na Slovácko, tak tam v Charvátské Nové Vsi bude tato slavnost probíhat tři dny."
To pro nás Čechy ale nevyznívá příliš příznivě. Všechny hody a poutě se odbývají na Moravě, na Slovácku a na Hané...
"Já si myslím, že to není tak úplně pravda, protože ten kalendář, ze kterého já vycházím a který vydává Folklorní sdružení České republiky, navazuje určitým způsobem na materiály, které nám přicházejí od folklorních souborů. Tím nechci říct, že v Čechách nejsou folklorní soubory, ty slavnosti ale nemusejí pořádat jenom folklorní soubory, a tak se k nám ty informace vždycky přesně nedostanou. V českém prostředí slavnosti pořádají například hasiči nebo sportovci, je to prostě trochu v jiné rovině, ale ty slavnosti poutí nebo posvícení se tady určitě konají."
Já bych v tom případě upozornila přeci jen alespoň na jednu akci, která probíhá v Čechách a na velmi krásném místě. To jsou Holašovice, vesnice, která byla vyhlášena památkou UNESCO pro krásné ukázky selského baroka. Tam od 22. do 23. července probíhají Selské slavnosti. A tím naše dnešní pokračování folklorního pořadu Ach synku, synku končíme. Na slyšenou příště se těší Milena Štráfeldová.
