Svatojánský svátek je v lidové tradici spojen s čarováním a magií
Po měsíci je tu opět další díl našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Spolu s etnologem a šéfredaktorem časopisu Folklor Františkem Synkem Vás v něm pravidelně seznamujeme s lidovými zvyky, které se pojí k určitému období roku. A jedním z největších svátků v červnovém kalendáři je ten svatojánský - v lidové tradici spojovaný s čarováním. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová
"Dobrý den."
Na dnešní pořad se opravdu velmi těším, protože my si budeme povídat o čarování, magii, vědmách, božcích a bohyních a také o tom, jak se před zlými čarami chránit. Čarování a magie je asi jedna z nejhlubších vrstev lidové kultury a musí mít velmi hluboké zdroje, ještě předkřesťanské. Je to tak?
"Určitě tomu tak je. Literatura je dost bohatá, jenže útržkovitá, takže se musí různé střípky z různých publikací, vydávaných hlavně na konci 19. století, postupně sbírat do určité mozaiky, která vytváří obraz tohoto světa lidové magie, jak působila na našem starém venkově. Magie prochází celým tím zvykoslovným cyklem rodinného života venkovského lidu a v podstatě jej neustále provází."
A v čem se lidová magie projevuje?
"Je to v podstatě souhrn určitých úkonů nebo pověrečných představ, které naši předkové vnímali, a snažili se tak ovlivnit běh svého života. Většinou samozřejmě ve svůj prospěch."
Kdybychom začali u rodinného života, jaké tam byly magické pověry a rituály?
"Tady se to točilo kolem tří hlavních bodů lidského života, to znamená narození, svatba a křest a potom úmrtí. Nejvíce praktik a magických úkonů je vázáno kolem svatebního zvykosloví. Můžeme okrajově vzpomenout posypání novomanželů rýží nebo zrním. Na tu první, svatební noc se dávala pod postel železa, aby svazek byl pevný. Do postele se dávalo obilí, aby bylo dost potomků. A dochovaly se další různé drobné a dodnes užívané praktiky. Z těch nejužívanějších, které jsou naprosto běžné na všech svatbách, je rozbíjení talíře před novomanželským párem před vstupem do domu. Přinese se smeták a lopata, a kdo si z novomanželů vezme jaké náčiní, potom bude buď uklízet, nebo jenom pomáhat při úklidu. Novomanželům se také dává při vstupu do domu vybrat ze dvou pohárků, v jednom je voda, v druhém víno nebo slivovice. Kdo si co vezme, podle toho se usuzuje, jaký manžel bude, jestli bude pijan, nebo člověk střídmého založení."
Dva okamžiky v životě lidí jsou velmi tajemné, narození a smrt. Jaké tam jsou magické pověry a praktiky s tím spojené?
A co úmrtí?
"Zase jsou tam určité prvky, které nebožtíka vyprovázejí nebo doplňují jeho cestu na onen svět. Do rakve se dávaly určité předměty, které mají překonat rozloučení s pozemským životem. Jsou to svaté obrázky, růžence, dává se tam například rozmarýn... Stále zelená, velmi živá rostlina, i když u toho nebožtíka to už má trochu jiné charakteristiky, které napomáhají přechodu mezi světem živých a mrtvých."
Čarování a magie se určitě hodně užívaly v situaci, kdy je člověk oslabený, nemocný. Tam to možná hraničí s léčitelstvím. Jak se tohle praktikovalo v lidové kultuře?
"Lidi samozřejmě potkávaly určité potíže zdravotní, hospodářské, rodinné a oni se snažili si od nich odpomoci různými praktikami. Většinou navštěvovali v horských oblastech, na stráních nebo na kopcích chaloupky. Bylo to na Kopanicích, na uherském Slovácku. Tam byly kolem Starého Hrozenkova takzvané bohyně. Na rozdíl od čarodějnic bohyně byly ženy, které dovedly lidem pomoci od různých neduhů, ať už se týkaly zdraví, rodinného života nebo hospodářských problémů. Už jen cesta na Kopanice, které byly vzdáleny od tehdejšího civilního světa a měst, trvala delší dobu. Byla to namáhavá pouť do hor, do kopců, takové sebetrýznění, a už sama o sobě byla ozdravná. A ty ženy bohyně, nebo i muži bohovci, žili celý život s přírodou, pozorovali její běh, dovedli odhadnou podle toho, jak se příroda chovala, určité další souvislosti. A když přišel takový městský člověk nebo i venkovan, ale ze vzdáleného kraje, do nového prostředí, které bylo svým způsobem tajemné, a pak pobyt, kdy dostal určité ponaučení nebo nějaké zaříkání, ho samo o sobě osvěžil a přinesl určité odlehčení od jejich starostí."
Myslíte, že takové bohyně nebo božci jsou dodneška? Setkal jste se s někým takovým?
Ze kterých let jsou tato setkání s bohyněmi?
"Pan doktor Jilík tu knihu vydal v minulém roce a myslím, že ta setkání jsou ještě z konce 20. století.Poslední bohyně nejsou záležitost starší než dvacet let."
Na moravských Kopanicích, kde vesnice mají jména Starý Hrozenkov, Lopeník, Vápenice, Vyškovec a Žítková, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnost. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazývali lidé bohyňováním" - píše ve své knize Jiří Jilík. "Činnost bohyní se ovšem nesoustředila jen na předvídání budoucnosti, jejich úkol byl mnohem praktičtější - pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svou omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. ... V Hrozenkově je dosud v živé paměti bohyně Kateřina Gabrhelová, /až do své smrti v roce 1991/ velmi osobitá a vitální žena. Poslední z nám známých bohyní byla jménem nebo spíše přezdívkou Surmena. Byla známá mimo jiné tím, že zažehnávala bouřky...
Vy už jste zmínil i čarodějnice a černou magii. Byly nějaké způsoby ochrany před černou magií?
"Poznal-li nebo usoudil-li člověk, že mu nějaká čarodějnice nebo jiný člověk ubližuje, mohl se chránit několika způsoby. Základním způsobem v katolickém prostředí byly církevní prostředky jako svěcená voda nebo různé svěcené předměty, které si lidé přinášeli z kostelů. Byly to jívové kočičky, svěcené pruty i další zelené ratolesti, které se dávaly za okna nebo do příbytků za kříže. Ty měly chránit obydlí nebo hospodářská stavení. Tři králové chodili se svěcenou křídou, která svým nápisem, i když možná výklad bude znít jinak, je v podstatě zase ochrana příbytku před veškerou nepřízní. Samotní lidé se mohli chránit tím, že pokud měli pocit, že jim někdo ubližuje, jedna z magických představ byla taková, že získal-li ten, komu bylo ubližováno, něco od toho, kdo mu ubližoval, vlasy, nehty, kousek šátku nebo nějakou tkaničku, mohl ho tento předmět, když ho měl u sebe, ochránit proti ublížení."
Takže to byly ty škapulíře, o kterých píše třeba Němcová?
"V podstatě ano. Byly to váčky, do kterých si naši předkové dávali určité bylinky, které měly schopnost ochránit člověka proti různým nemocem, proti uřknutí, neštěstí na cestách. A taky samozřejmě na druhé straně mohly přilákat milého, nového manžela nebo hospodáře."
Existovala i nějaká zaříkání, třeba proti uhranutí?
"Určitě existovala. Ale kromě zápisů, které shromáždil pan doktor Jilík a o kterých ta poslední bohyně říkala, že je nesmí on sám pro zaříkávání nikde použít - nicméně o psaní nebylo řeči, tak zřejmě proto je zveřejnil - byla nějaká zaříkání určitě. Protože to ale byly osobní záležitosti každého člověka, který se nějak ku škodě nebo ku prospěchu vyjadřoval, nejsou zásadně dochována. Ta kratší sdělení, především z magie milostné a erotické, kdy třeba děvčata třepala plotem - Třasu, třasu plotem, kde jsi, milý, pocem - jsou z folklorního prostředí známá."
Jak se k lidové magii stavěla církev?
Církev se do určitých magických praktik i zapojovala, třeba v tom, že se kněží modlili za déšť nebo za úrodu, že?
"Všechny tyto záležitosti se týkaly i církevních obřadů nebo modliteb. Já sám si ještě jako chlapec pamatuji, že jako ministranti jsme chodili do polí, což byly snad poslední průvody. Do osení se dávaly křížky a světila se pole na rozcestích nebo u kapliček, co jsme v polích měli. Církev se zřejmě v 19. století pro posílení svého vlivu a spojení s lidovým prostředím snažila co nejvíc přiblížit myšlení obyčejných lidí."
My o lidové magii nemluvíme v tomto období náhodou. V červnu je jeden z takových magických svátků, a to je sv. Jan. S tím je spojeno mnoho pověr a čarování...
"Sv. Jan je svátek sv. Jana Křtitele, na vysokých návrších nebo na konci vsi se zapalují vysoké, velké ohně. a pak je to především svátek mladých, hlavně děvčat, která si mohou o svatojánské noci vyčarovat nebo vymodlit milého."
Naše dnešní povídání o folkloru provázejí písničky o lásce, které se souborem Bambini di Praga nahrál Hradišťan. Jeho dlouholetého uměleckého vedoucího Jiřího Pavlicu potkávám na koncertech a na folklorních festivalech v Česku, cestuje ale i hodně do zahraničí. Zeptala jsem ho, jak se mu hraje pro české krajany:
"Pro krajany se hraje řekl bych vždycky dobře. Všude, ať je to v Americe nebo v jižní Africe. Stejně tak v Japonsku jsme se setkali s krajany. Samozřejmě vždycky je tam ta struna nostalgie a stesku po domově. Ty generace /krajanů/ jsou ohraničeny různými obdobími emigrace. Ti, které jsem pamatoval, že emigrovali po r. 1948, byli jiní, než ti, kteří emigrovali po roce 1968. A úplně jiní jsou ti, kteří ne emigrovali, ale už svobodně odešli po roce 1990. Byl jsem třeba na Havaji, na Big Islandu, a setkal jsem se tam s dívkou, která se tam vdala. Naprosto krásně splynula s generacemi Čechů, kteří tam byli dřív z různýchh emigrantských vln. Tam jsem žádný rozpor neshledal a oni byli velice rádi, že se takto propojili přes několik generací. Vždycky je v tom, jak říkám, trošku nostalgie, ale ta setkání jsou krásná."
A na závěr pozveme naše posluchače na některou z folklorních akcí, které se během června a začátku července chystají:
"V tomto období bych rád připomenul festival dětských souborů v Kunovicích. V Čechách je festival v Plzni, za účasti dvaceti tuzemských souborů, a kromě toho tam samozřejmě budou i zahraniční soubory. Je to taková velká přehlídka českého, moravského a zahraničního folkloru, která se bude konat od 15. června v Plzni a nejbližším okolí."
V červnu bude také náš vůbec největší nebo nejznámější festival - strážnický...
"Strážnický festival, to je jihovýchodní Morava, má 61. ročník, loni slavil šedesátiny. Odvíjí se podle zaběhnutého programového schématu, a to od čtvrtka 22. června do neděle následujícího víkendu. Podstata strážnického festivalu je především v domácích souborech, i když zahraniční tam mají samozřejmě také velký prostor. A jsou tam zajímavé soubory!"
Já bych v této souvislosti upozornila i na to, že na strážnickém festivalu je každý rok soutěž ve verbuňku. Trošku ho přibližme. Co to vlastně verbuňk je?
"Verbuňk je sólový mužský tanec improvizačního charakteru, má dvě základní typové dimenze, pomalý, válavý, a potom rychlou část. Je to vlastně sestava krokových variací, typických pro různé regiony, které více či méně zdatný tanečník dovede zatančit. Verbuňk je pro každý region Slovácka typický některými pozicemi v držení rukou, postavení těla. Podluží je charakteristické drobnými ciframi a širokými skoky, v oblasti strážnické, kyjovské nebo veselské a uherskohradišťské mají zase jiné typické taneční projevy právě v těch drobných variacích tanečního kroku."
Pro mne to byl vždycky velký zážitek, když soutěž ve verbování skončila a všichni ti verbíři, a nejenom ti, co soutěžili, ale i z publika, se sešli na velikém pódiu. Jsou jich tam desítky, od úplně malých kluků až po šedesátníky, sedmdesátníky, kteří si taky přijdou zaverbovat. Pódium duní a vypadá, že se zhroutí...
"Já myslím, že ten tanec dostal oprávněně zápis do fondu UNESCO, protože je to doposud živý tanec, který doopravdy tančí všechny vrstvy při různých setkáních, besedách u cimbálu, plesech a jiných tanečních zábavách."
A abychom nezůstali v červnu a červenci jenom u festivalů, jsou ještě další akce, na které bychom mohli pozvat?
"Možná je zajímavé si připomenout, že uprostřed republiky, na Vysočině, je skanzen Veselý Kopec u Hlinska. Přímo v Hlinsku je městská část, která se jmenuje Betlém. Je to seskupení roubených staveb a právě v těch roubenkách bude výstava Biblické příběhy. Budou to výtvarné práce žáků, které korespondují s tímto zadáním."
Já jsem v kalendáriu, které jste připravil, našla i otvírání sklepů. To už je čas na první víno? Jaká je to příležitost? Co je to za zvyk?
"Otvírání sklepů je myslím nový zvyk, který sice má starší kořeny - oni ti vinaři se ve sklepech scházeli pravidelně nad novým vínem a nad svěcením vína - ale otvírání sklepů je v podstatě slavnost, kdy se dává širší veřejnosti na vědomí, že už je ta vinařská sezóna, už je čas jít do sklepa."
Otvírají se sklepy i u Vás?
"V naší obci přímo ne, ale v okolí, v Miroticích, Kyjově a dalších obcích jsou větší seskupení vinných sklepů a lisoven. Tam tato slavnost probíhá, v Kyjově byla například 19. března."
Při tom se scházejí hlavně muži? Zpívají taky?
"Určitě se hodně zpívá, hodně se povídá, ale nescházejí se pouze muži, ale všichni, kteří mají nějakým způsobem k vínu vztah. Jsou to jednak samozřejmě rodinní příslušníci vinařů, kteří tam mají své sklepy. Práce ve vinohradě a nad novým vínem je záležitostí celé rodiny, to ne že by se staral jen hospodář, ale musí pomáhat i manželka, případně staří rodiče. Nebo i odrostlejší děti, protože ty práce jsou různého charakteru, a některé z nich zvládnou i ty děti. V podstatě je to tedy slavnost vinařů a jejich rodin, a pak samozřejmě přátel, kamarádů a dalších, kteří přijedou a rádi pobesedují, rádi pozpívají. Samozřejmě nechybějí housličky, muzika."
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Příště si budeme povídat o sběratelích folkloru a folklorních festivalech a slavnostech. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová.
