Stavění májí je zvyk s tisíciletou historií
Teprve nedávno skončily jedny z největších svátků zvykoslovného roku, Velikonoce. A už si v lidové tradici připomínáme svátky další, spojené s filipojakubskou nocí, pálením čarodějnic a stavěním májí. Všem těmto svátkům věnujeme dnešní díl našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. U jeho poslechu vás vítá Milena Štráfeldová:
Naším dnešním hostem ve studiu je historik, etnograf, publicista a spisovatel Vlastimil Vondruška. Kromě dvou desítek historických románů napsal na padesát vědeckých studií a článků o hmotné kultuře a deset odborných a populárně vědeckých knih. Přiznává, že v pohledu na lidovou kulturu se liší od svých kolegů:
"Já mám trošku jiné pojetí než tradiční etnografové. Protože jsem původní profesí historik a zabývám se léta dějinami života prostých lidí, tak musím říct, že ne všechny teorie, které zastává současná etnografie, podporuji. Z jednoho prostého důvodu: historické prameny často říkají něco jiného než ústní tradice. Pak je samozřejmě problém vždy zvážit, kde je pravda. Ani písemné prameny nemusejí mít vždycky pravdu. Ale na druhou stranu, pokud se obrátíme hlouběji do minulosti, tak máme k dispozici pouze písemné prameny a musíme pracovat jenom s nimi. Já mám takovou představu, že lidé v minulosti byli trošku jiní, než jak si je kreslí dnešní etnografie. Lid, lidová kultura, jsou lidé čistí, kteří pouze zpívají, tancují, oddávají se církevně posvěceným svátkům, mají čistou duši. To tvrdí národopis. Naproti tomu městská kultura a potažmo kultura feudálů je kultura úpadková, feudálové se vždy věnovali zábavě dekadentní, a to pochopitelně není pravda. Lidé především v době feudalismu žili ve velice těsném sepjetí navzájem. Rozdíl, jak se bavil vrchnostenský správce a jak se bavili lidé na panství, nebyl nijak obrovský. Naopak spoustu zábav organizovali společně a za druhé vliv církve byl v některých směrech mnohem větší, nežli národopis připouští, ale v některých bodech byl zase naprosto minimální."
Kde se vzal tento idylický obrázek? Je to dědictví našich národních buditelů?
"Jednoznačně. Je to jednoznačně dědictví národního obrození, neboť čeští národopisci v té době chtěli dokázat, že český národ je samostatný a svébytný. A proto některé věci vysloveně zkreslovali a idealizovali. Dokonce i národopisná věda je tak trochu anomálií, protože když se podíváme do ostatních zemí, tak v tomto pojetí tato věda nikde neexistuje. V Německu je Volkskultur, to je ale věda o národní německé kultuře. To odfiltrování pouze prosté venkovské kultury, jak to chápeme u nás, nikde v Evropě není. A to je právě jednoznačně oním pozůstatkem národního obrození, kdy se nositeli výzkumu stali nejrůznější venkovští učitelé. Oni často zaměňovali své představy s realitou. My k tomu máme dokonce důkazy. Existuje například slavný obraz od Špilara Chodská svatba, který se používá jako důkaz, jak lidé na Chodsku stále používali kroje. Samozřejmě na tom obraze jsou všichni lidé na svatbě krojovaní. Dochovala se ovšem fotografie z té svatby a tam má na sobě kroj pouze nevěsta. Všichni ostatní jsou v normálních městských civilních šatech."
Pálení čarodějnic nebo také Valpuržina noc je ovšem zmiňováno v řadě odborných prací. Jiřina Langhammerová ve své knize Lidové zvyky uvádí, že Valpuržinu noc před prvním májem slaví například v Německu, Portugalsku nebo Španělsku. Původně byla zasvěcena saské bohyni Valpurze, do českého prostředí se promítla například v pověsti o putování sv. Valpurgy se svatými Filipem a Jakubem.
Nemohl k nám tento zvyk doputovat naopak z jiných regionů? Řekněme odkudsi z východní nebo jihovýchodní Evropy?
"Samozřejmě některé formální drobnosti se tu mohly promítnout. Zrovna ale upalování čarodějnic je evropský fenomén, čili čarodějnice nikde pro zábavu neupalovali. Něco jiného je, že o filipojakubské noci se od nejstarších časů dodržovaly různé pověrečné praktiky. Ty souvisely se strachem z čarodějnic, to je právě věc, která přišla více z východu, protože představa iracionálního zla byla samozřejmě na východě vždy o něco silnější. Bylo to dáno jednak menším vlivem katolické církve, a jednak nižší vzdělaností. Tam je vždycky přímá úměra. Takže tyto drobnosti ano. Ale formální průběh oslav ne. Přenos zábavy, a obřad nebo svátek většinou je zábava, souvisel ani ne tak s regionem, jako spíše s místní tradicí.
O co se to tedy v 19. století mohlo opřít? Kde se tato lidová tradice vzala?
"Tato lidová tradice souvisí s určitou tvůrčí činností některých regionálních pracovníků. Oni toužili vytvořit svátky, které by mohly být veskrze české, kterými by se odlišili od německého etnika. A proto na svátky, které skutečně existovaly, roubovali své vlastní autorské tvůrčí představy. Umím si velice snadno představit, že někde někoho napadlo, že nebudou dělat pouze pověrečné praktiky, aby se před čarodějnicemi bránili, ale protože se čarodějnice už ve skutečnosti neupalovaly, napadlo ho, že si udělají takovou zábavu, kde by čarodějnice pálili. A odtud se to pravděpodobně mohlo odvinout."
A jak pálení čarodějnic vypadá dnes? Mám na ně docela čerstvou vzpomínku. Právě v noci před 1. májem jsem cestovala z Prahy směrem na Benešov. Je to kraj, kde je tento zvyk hodně rozšířený, o filipojakubské noci tu planou ohně snad na všech kopcích podél Vltavy. Zvláště v okolí Mirošovic, Mnichovic nebo Ondřejova. Právě tady jsem ve tmě zahlédla i přes deset metrů vysoké fatry, ze kterých šlehaly dlouhé plameny. Na vrcholku bývá upevněna hadrová postava čarodějnice, kterou zakrátko oheň docela stráví. Jinde si od hořící hranice lidé zapalují metly a košťata a házejí je co nejvýše. Tento zvyk se ale pojí i k pozdějším svatojánským ohňům. Snad stojí za zmínku, že právě tady, jižně od Prahy, archeologové na řadě míst našli zbytky keltského osídlení. Jedno z keltských sídlišť prý bylo i na místě dnešního kostelíka sv. Klimenta, který je přímo centrem tohoto kraje. Že by keltský Beltine přeci jen přežíval hluboko v podvědomí zdejších lidí?
"Jsou některé zvyky, které skutečně mají nesmírně staré kořeny. Většinou jsou to zvyky, které se spojují s plodivou silou přírody. To je fenomén, který lidstvo uznávalo od pravěku, od nejstarších časů, a i když se katolická církev snažila toto pohanské jádro trochu oslabit, tak se jí to samozřejmě nikdy nepovedlo. To je právě případ májů, protože probouzející se příroda, rašící síla, to vždycky symbolizovalo nový život, znázorňovalo to přicházející úrodu. A to byly věci, které lidé nejenom uctívali, ale byli na ně životně vázaní. Čili oni už od února, od března velice intenzívně sledovali, jak se příroda probouzí. Stavění májů byla oslava, ať už podvědomě pohanská, nebo veskrze křesťanská, která jim připomínala to, že příroda se probudila. Buď to vypadá dobře, nebo špatně, a oni podle toho mohou očekávat úrodu. Prognóza toho, jak to bude vypadat během žní, byla v těchto svátcích vždycky obsažena. Navíc i obřady, které pro nás dnes mají veskrze pohanský původ, nejrůznější zábavy, které se odvozují od zábav keltských, ve středověku už samozřejmě nabyly jednoznačně křesťanský charakter. Ti lidé neznali historii, neuvažovali, kde se ten svátek vzal, takže přijímali výklad božího jsoucna, které je obklopovalo. Proto se třeba později i proutky světily v kostele nebo se lidé těmi proutky šlehali, aby si předali navzájem magickou plodivou sílu. Takže i to, čemu my dnes přikládáme význam pohanského rezidua a říkáme, že pohanské zvyky byly v českém prostředí živé, není pravda. Ti lidé to vnímali jinak, pouze my to tak dodatečně interpretujeme."
Nejstarší zprávou o stavění májů u nás je asi popis jihočeského autora Jana Mirotického z roku 1579:
Téhož času mládenci do vsi celé stromoví smrkové neb sosnové vnášejí, kteréž z důlu oklestíce, vrchní ratolesti zrcadly, sklenicemi, věnci a plíšky zlata věncového blyštícími se ozdobují a strom ten do země vetknouce, přes celé léto tak ho státi nechávají.
"Stavění májů jako takové, nebo vůbec svátky spojené s ratolestmi, je zábava velice stará a hlavně celoevropská. V nejrůznější podobě se objevuje ve většině evropských kultur. Na venkově to bylo spojeno s oslavou probouzení jara. A lidé samozřejmě hodně svátků propojovali s magií erotiky, magií lásky. To je věc nesmírně důležitá a my se na to nesmíme dívat očima dnešní prudérnosti. Středověká společnost byla pochopitelně úplně jiná, pro ni erotika a sex symbolizovaly zrození nového života. A mnohé obřady, které mají jakýsi erotický podtext, lidé nevnímali v rovině sexuální, pro ně to byla opět záležitost určité magie a symboliky. A právě proto, že tyto svátky stavění májů se spojovaly s určitými erotickými praktikami, my považujeme květen za čas lásky. To není proto, že by o tom psal Karel Hynek Mácha v Máji, on pouze vycházel z dobové reality. Již tehdy se tak lidé na květen dívali."
"Stavění májů a celá zábava kolem měla veskrze společenský charakter. My víme, že od středověku se máje stavěly často na návsích, na vesnicích, ale i ve městech. Stavěly se pod okny vrchnosti, často se dokonce stavěly v koordinaci s vrchnostenskými úředníky. Pokud poddaní pod okny zámku vrchnosti tento máj postavili, obvykle hrabě nařídil vyvalit sud piva a uspořádal lidovou veselici. Čili ta zábava měla skutečně povahu společenské oslavy."
Mělo to nějaké krajové zvláštnosti? Nebo je to natolik univerzální zvyk, že všude probíhá stejně?
"Ty krajové zvláštní jsou spíše formální. To znamená například způsob výzdoby. Známe máje německé, kde se věšely různé řemeslnické atributy a podobně, protože tam tato zábava měla více městský charakter. Krajovou zvláštností bylo i nakládání s májí. Někde existuje zvyk, že chlapci z vedlejší vesnice se pokoušejí ukrást máj svým sousedům. Pokud se jim to povede, tak ho u sebe doma vystaví, a ti druzí ho případně musejí vykoupit.
Na toho času k velikému tumultu u nás ve vsi Lhotě došlo, když chlapci strom ozdobený na návsi postavili a tu jim ho v noci poddaní souseda vaší milosti z Přestavlkče ukrásti chtěli, však naši strom bedlivě střežili a jim hlavy do krvava dobili, za což jsem jim pak kázal osm věder piva dáti, neb čest našeho panství ochránili.
"Dnes se podobné zábavy pochopitelně objevují i jinde, protože tyto věci se neustále opakují a lidé některé zajímavosti, pokud se jim zalíbí, začnou uplatňovat i doma. Původně ale tyto záležitosti, spojené se stavěním májů, byly specificky místní, především moravské nebo přesněji jihovýchodomoravské. Stejně tak určitou zvláštnosti bylo, že někde, kromě toho centrálního máje, stavěli ještě chlapci májky pod okny dívek svého srdce. Často proto, aby dívce demonstrovali, že ji mají rádi, existovaly ale také vesnice, kde chlapec směl postavit máj pod okny dívky pouze tehdy, že už s ní něco měl, pokud tedy ta dívka už nebyla panna. Takže naopak dívky se třásly hrůzou, aby jim máj pod oknem nepostavil a rodiče nepřišli na to, jak je to ve skutečnosti. Takže podobných diferencí je mnoho, ale ty jsou spíš v tom, jak lidé s tím svátkem nakládali, jak si s tím hráli. Protože všechny ty obřady byly zábavou, lidé se tím bavili, a v tom jsou ty místní diference."
Květen je spojen i s májovými mariánskými pobožnostmi. Více se jim budeme věnovat v příštím díle našeho folklorního cyklu Ach synku, synku, kde si budeme s dr. Vlastimilem Vondruškou povídat o letnicích, ale i o úloze žen a dětí ve středověké společnosti a v lidovém prostředí. Na slyšenou příště se těší Milena Štráfeldová.
