Při odchodu Václava Chyského do exilu hrál velkou roli jeho pes

Vítězství ve světové soutěži psích krasavců, výzkum nových léků u přední farmaceutické firmy, zednářská lóže v Bonnu - to jsou na první pohled neslučitelné pojmy. V životě Václava Chyského, brněnského veterináře a posrpnového exulanta do západního Německa, se však setkaly. Více se dozvíte v dnešní krajanské rubrice Mileny Štráfeldové:

Václav Chyský
Co exulantský osud - to námět na román, slyšela jsem už mnohokrát. Dramatické odchody přes hranice, těžké začátky v nové vlasti, problematické návraty do Česka - takové jsou často náměty mých rozhovorů s exulanty. V případě Václava Chyského jako by nic z toho neplatilo. Do exilu v Německu odešel krátce před vánocemi roku 1968 a mohl by prý s sebou odvézt i zlatý poklad, nikdo mu nebránil. V německém Schwabachu ho čekali přátelé, nový domov a do týdne i práce v oboru. Během krátké doby udělal kariéru u předního světového výrobce léčiv, cestoval po světě a dnes při svých návratech do Česka oceňuje pokrok, k němuž tu po listopadu došlo. A přesto je tu moment, s nímž jsem se ještě nesetkala: do osudů manželů Chyských totiž velmi podstatně zasáhl jejich pes, kníračka Ruppi:

"My jsme v roce 1964 poznali na Světové výstavě v Brně německé chovatele ze Schwabachu. Měli kotec vedle naší Ruppinky, která později dostala první cenu, tzv. CACIB, byla to tedy první kníračská dáma na světě. A ten německý pejsek ze Schwabachu dostal druhou cenu. V důsledku bylo nasnadě, že se pokusíme přes tehdy existující hranice dvou světů chovat psy. To se nám skutečně podařilo, byla ovšem zajímavá jedna věc: jak vypadaly tehdejší hranice. I ta vnitřní hranice byla rozdělená na tři pásma. Čili když jsme chtěli naši Ruppinku připustit, přijeli naši přátelé ze Schwabachu na českou celnici, ale můj přítel a moje manželka na celnici nesměli. Museli počkat v tom pásmu, mohlo to být deset, patnáct kilometrů před hranicí, a jedině já se svým přítelem, právníkem z Tachova, který měl nějaký vztah k těm pohraničním úřadům, mne doprovázel na hranici,"

popisuje dr. Chyský absurdní situace, s nimiž se jako chovatelé v totalitním Československu setkávali. Václav Chyský je vylíčil i ve fiktivních memoárech, jejichž autorkou je "prý" právě jeho kníračka:

A byla to právě Ruppi, která manželům Chyským v roce 1968 usnadnila cestu do exilu. Od státních hranic zamířili totiž přímo do Schwabachu, kde na ně čekal azyl u přátel. V prvních měsících pracoval dr. Chyský jako veterinář na jatkách a uvažoval dokonce o tom, že se odstěhuje do Austrálie:

"Jenomže v té době už jsem dostal nabídku od firmy Bayer AG, což je známý farmaceutický koncern, a tam jsem začínal napřed jako agent s teplou vodou. Dělal jsem zástupce, myslím, že se tomu v Čechách říká novočesky dealer, to znamená, že jsem navštěvoval nemocnice a lékařské praxe a s lékaři jsem mluvil o přednostech produktů firmy Bayer. Je zajímavé, že v této oblasti Horní Falce byla spousta lékařů sudetských Němců. Já jim ale raději říkám Němci z Čech. A tito kolegové mne velice dobře akceptovali a v důsledku toho jsem měl dosti dobré finanční nebo ekonomické výsledky. Spotřeba bayerovských léků se začala zvedat, toho si všiml management a dali mi potom nabídku, jestli bych nešel do centrály, to znamená do výzkumu."

Měl tak mimo jiné příležitost cestovat po celém světě a k tomu potřeboval i dobrou znalost jazyků. Firma Bayer mu k tomu vytvořila velkorysé podmínky - studiu angličtiny mohl věnovat celou polovinu pracovní dobu.

"Tato intenzívní výuka trvala necelý rok. Tím ovšem věc nekončila, protože během dovolené jsem měl anglické kurzy v jižní Anglii, v Sussexu, druhý kurz byl potom v době prázdnin v krásné College v Cambridge. Ta třetí, nejintenzivnější část byl o dva, tři roky později kurz u Berlitz School v Londýně. A ten byl opravdu intenzivní, protože jsem měl jako jediný žák, jediný posluchač, šest učitelů denně, z různých částí anglicky mluvícího světa. Měl jsem pochytit různé dialekty. Tam jsem byl tři týdny a tento kurz stál tehdy třicet tisíc marek,"

- uvádí Václav Chyský na dokreslení toho, jakou péči jeho zaměstnavatel vzdělání svých lidí věnoval. Ostatně s dobrým přijetím se jako český exulant setkával od samého počátku. A byli to často právě sudetští Němci, kteří posrpnovým uprchlíkům z Československa pomáhali nejvíc.

"Česká veřejnost nemá dost dobrou představu o našem sousedním státu. A o změně, která se tam za půl století stala. Co se podařilo z tohoto státu diktátorského, nacistického za tuto dobu vychovat. Musím říct, že jsme poznali naprosto jinou fasetu toho tzv. němectví nebo bavorství. A nikdy jsem neměl pocit, že bychom byli nevítaní cizinci."

Zajímalo mne samozřejmě, jak žije česká emigrantská komunita v sousedním Německu.

"Ve Wuppertale a okolí těch Čechů nebylo tolik, my jsme ale měli zednářskou lóži v Bonnu. Českou zednářskou lóži T. G. Masaryka. To pochopitelně není žádná masová činnost, ale co jsme dělali - zvali jsme do této lóže naše německé bratry zednáře. Ovšem nejenom je, ale i jejich manželky a samozřejmě spoustu různých přátel. Já jsem byl řečník této lóže, tak jsem vybíral taková témata, která by objasňovala, co to vlastně Československo je. Protože tak jako tady byla nedostatečná znalost o dnešním poválečném Německu, tak jsem se nemohl divit, že Němci žijící v západních spolkových zemích měli jenom malé ponětí o tom, co bylo Československo, kdo to byl Masaryk a podobně. Prostě o historii. A to jsme se snažili při různých příležitostech Němcům osvětlit. A musím říct, že jsme se vždycky setkali se vstřícností."

Od začátku 90. let se dr. Chyský pravidelně vrací i do Česka. Dokonce organizuje zájezdy svých německých přátel do Prahy, na jižní Moravu i do jižních Čech. Poukazuje sice na mnohé české nezpůsoby, které tu dodnes přežívají z dob totality, se změnami, kterých si tu všímá, je však spokojen:

"Za těch patnáct let, na rozdíl od mnohých domácích, vidím, když sem přijedu dvakrát za rok, co se tu za tu dobu postavilo. Jak Praha skutečně rozkvetla. A nejenom Praha, byl jsem v Brně, v městě svého mládí. Jak vesnice a malá městečka dostávají nový vzhled. Čili je z čeho se radovat. A mnohdy se sám divím, že my, takzvaní emigranti, se z těchto pokroků radujeme více, nežli domácí obyvatelstvo, které je nechce vidět. Snad právě proto, že máme určitou distanci, že vidíme po určitých časových odstupech, co se tady všechno vybudovalo. Jestli to všechno slouží zdejším lidem, jak mnozí tvrdí, že to jsou zahraniční investice? Ale bez zahraničních investic se dneska nedá žít. Globalizace se nedá zastavit."