"Vzíti libru pěkné bílé mouky" - v roztockém muzeu vystavují staré perníkářské formy
Husárci na koních, dámy v krinolínách, kohouti, ryby, ale třeba i hodinky nebo brýle - i takovou podobu může mít perník. Složitě vyřezávané formy, do kterých se v minulých stoletích tlačilo perníkové těsto, ukazuje v těchto dnech výstava Tvary a vůně perníku ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Výstava má i svou dotykovou část, určenou pro nevidomé návštěvníky. Více už Milena Štráfeldová v dnešní kulturní rubrice
"Vzíti libru pěkné bílé mouky, půldruhé libry pěkného bílého cukru, devět lotů pěkného zázvoru ztlučeného. Smíchati spolu všechno dobře. Vzíti pět vajec, ode dvou zahoď bílky pryč, a skořápku růžové vody přilíti, udělati těsto. Hnísti dobře, čistě, aby tuhé bylo, váleti a péci jako jiné perníky..."
tak zní jeden ze starých předpisů na výrobu perníku. Ten se prý v Čechách pekl už ve středověku a podle Jiřího Savince z redakce časopisu Perníčky a medovníčky nebyla jeho příprava nijak jednoduchá:
"Těsto se míchalo v několika různých fázích, v několika postupech, a každý měl svůj čas. Takže z těch dob se dokonce dodneška zachovala pověst, že slavní perníkáři, jimž manželka povila dceru, v době jejího narození zadělali na těsto a v době jejích vdavek z něj pekli perníky. To těsto, které opravdu x let leželo, má konzistenci betonu. V rodinách perníkářů to fungovalo tak, že jeden velikou sekyrou z toho betonu odsekával malé kousky, rozdal je dětem v rodině, ty je hnětly ve svých rukou. Perníkář ty v dlaních rozehřáté kousky tlačil do forem, další člen rodiny, třeba manželka nebo pomocník, to těsto vyklepával a další pomocník jednotlivé motivy okrajoval. Další člen rodiny pekl, během pečení ty perníky často i několikrát potíral různými látkami, třeba třešňovou pryskyřicí. Používaly se i různé kořenící látky, často to byla koření, která dnes už vůbec neznáme, a přitom rostou v našich lesích a na loukách. Je to opravdu taková malá perníková alchymie a je tam ještě hodně a hodně nepoznaného. A možná se nám ani nepodaří objevit, jak to vlastně chodilo doopravdy."
Podle Jiřího Savince perníkáři své rodinné recepty pečlivě tajili:
"Mezi perníkáři vládla velká řevnivost, oni si to považovali za výrobní tajemství. My samozřejmě známe složení těch receptů, co se dochovaly dodneška, nicméně když dáte deseti lidem tentýž recept, získáte deset různých perníků a každý bude chutnat i vypadat jinak."
K výrobě perníků byly zapotřebí formy, často velmi složitých tvarů. Bývali na nich husaři na koních, ptáčci, ryby, zdobená srdce, ale i církevní motivy jako ukřižování nebo podoby svatých.
"Na druhou stranu se tam objevuje něco, co v lidovém prostředí jednoznačně existovalo, mám na mysli erotické symboly, kominík a šašek, tajtrlík, který nosí miminka,"
uvádí Helena Mevaldová z pražského Národního muzea. V jeho depozitářích je dnes kolem osmi set historických forem na perník:
"Perníkářské formy mají velice starou historii.V naší sbírce Národního muzea nejstarší forma pochází z roku 1652. To je celkem úctyhodné datum. Drtivá většina z nich pochází z 19. století, ovšem sám perník se vyráběl už od 14. století. Už ve 14. století byli v Praze perníkáři,"
dodala Helena Mevaldová při zahájení výstavy ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Je tu vystaveno více 120 forem, nejstarší z nich pochází ze 17. století, nejmladší zhotovil umělecký řezbář teprve nedávno. Podle autorky výstavy Ivany Kubečkové se i tady objevuje velká šíře námětů. V 17. století to byli například šlechtici na koních, takzvaní kavalírci:
"To se týká těch nejstarších forem, kdy perník byl stále ještě poměrně luxusním zbožím, které nebylo běžně dostupné komukoliv. Bylo určeno pro vyšší společenské kruhy. Později, v průběhu 18. století, když už docházelo ke zlidovění perníku a k jeho rozšíření i mezi venkovské obyvatelstvo, tak se tématická skladba obohacuje o náměty různých krojovaných párů, chasníků v koženkách a selek ve všelijak stylizovaných krojích. A mezi zajímavosti patří takzvané drůbeřkové formy. Z těchto forem se daly zhotovit hračky pro děti, které byly velice půvabné. Po slepení jednotlivých upečených dílů vznikla trojrozměrná plastická hračka, která se eventuálně ještě barevně omalovávala a byla určena dětem ke hraní."
Výstava ve Středočeském muzeu v Roztokách je otevřena i pro nevidomé. Její autorce se totiž podařilo získat řadu kopií perníkářských forem, kterých se mohou nevidomí dotýkat.
"V hmatové části výstavy je vystaveno 33 exponátů. Převážnou většinu exponátů tvoří repliky zhotovené řezbářem Jiřím Rückerem. Několik předmětů je autentických, původních, z 19. století. Perníkářské formy vydrží hodně, takže já jsem překonala ta tabu a zařadila jsem do té hmatové části několik původních předmětů. Ono se jim dotýkáním opravdu vůbec nic nestane a myslím si, že nevidomý člověk by měl mít možnost se seznámit s něčím, co pochází z 19. století. Byť je to muzeálie par excellence, uchovávaná v depozitářích."
Výstava, která potrvá až do ledna příštího roku, má i doprovodný program. O sobotách během příštích týdnů se v muzeu budou vyřezávat další perníkářské formy, návštěvníci si budou moci také vyzkoušet, jak obtížné je vtlačit perníkové těsto do formiček, nebo jak staročeský perník voní při pečení.