Výstava Protektorát očima židovských dětí ukazuje dětské oběti holocaustu

Do konce července probíhá v pražském Muzeu dětské kresby v domě U Zelené žáby putovní výstava s názvem Neztratit víru v člověka... Protektorát očima židovských dětí. Výstava má být především poctou dětským obětem holocaustu. Zejména mladým lidem a dětem tak představuje různé aspekty života Židů v Protektorátu Čechy a Morava, a to z pohledu jejich tehdejších vrstevníků. Expozici dokreslují úryvky z deníků, korespondence, fotografie či dobový tisk. Ještě během tohoto roku se výstava přemístí do Brna, Plzně a Prostějova, v příštím roce pak bude k vidění v Kutné Hoře, Chotěboři nebo ve Stránčicích u Prahy. S kurátorkou výstavy Marií Zahradníkovou ze Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze si povídala Tereza Filinová.

Paní Zahradníková, vy jste kurátorkou výstavy Neztratit víru v člověka... Protektorát očima židovských dětí. Co na výstavě může návštěvník vidět?

Jak jste vybírali ty děti, které na výstavě představujete?

"Někteří z nich s námi dlouhodobě spolupracují a o některých zase víme, protože jsou tady poměrně známí, jelikož třeba vyšly jejich deníky nebo knížky se vzpomínkami. To je případ například Petra Ginze, velice nadaného chlapce, který zahynul v Osvětimi asi v šestnácti letech. Tím, že vybereme většinu dětí, které měly to štěstí, že přežily, tak jsme do toho nechtěli vnést takový dojem, že se vlastně vůbec nic nestalo. Takže jsme to nejprve chtěli proporčně vyvážit - třeba tři, kteří přežili, tři, kteří nepřežili. Ale pak se to ukázalo, že je to zbytečné, protože i když ty děti přežily, tak prakticky celé jejich rodiny nebo hodně velká část příbuzných zahynula. Navíc se ukazuje, že to byla poměrně šťastná volba, protože tu je možnost besed právě s nimi jako s přeživšími."

Jedním z dětí, které výstava Neztratit víru v člověka představuje, je Růženka Friedová, nyní Blechová. Vám bylo na konci války 11 let, jaké bylo prožívat válku jako dítě?

"Já jsem se třeba hrozně těšila do první třídy, kam jsem tedy měla v roce 1940 jít. Když mně rodiče řekli, že do školy nemohu jít, tak jsem to vůbec nebyla schopna pochopit. Nakonec se našlo řešení - ještě rok fungovala židovská škola. Ten rok byla strašně přeplněna, protože to byla jediná škola, kam židovské ještě děti mohly chodit, protože vzdělání jako takové ještě nebylo zakázané, ale bylo zakázané míchat se s nežidovskými dětmi. Jako taková forma určitého vzdoru se podařilo zajišťovat postupně tzv. bytové školy. Vždycky, když se nám v té školičce nejvíce líbilo, tak jsme přišli a ten byt byl zapečetěný a učitel nebyl, to znamená byl zařazen do transportu. Já jsem potom už na samém konci války s tatínkem byla taky zařazena do transportu a měli jsme to štěstí, že jsme nebyli deportováni dál na východ, do Polska a do těch strašných táborů, jako byl třeba Osvětim."

Foto:www.jewishmuseum.cz