Co jenom očima o Babičce nezjistíte

Klasická povídka Boženy Němcové Babička je s neutuchajícím zájmem čtena už 150 let. Letos vyšla znovu - a to hned třikrát. S ilustracemi Vítězslavy Klimtové, dále reprint vydání z roku 1940 s ilustracemi Zdeňka Buriana a naposledy v nekonvenčním výtvarném pojetí Martina Velíška. Tuto knihu vydalo už podruhé nakladatelství Prostor. S výtvarníkem a s dalšími spoluautory této knihy hovořil Vilém Faltýnek.

"Byl to pro mě šok. Řekl jsem rovnou ano, protože člověk asi nemá moc přemýšlet, lavírovat. Babička je knihou, která má punc jistého národního pokladu, přede mnou tam byli všichni ti Kašparové a Burianové. Já jsem na to chtěl jít trošičku jinak než klasickou ilustrací. Původně jsem jsem zamýšlel fotografickou animaci, něco jako loutky, babička měla být ananas, kaštany a žaludy a další přírodní materiály byly ty postavy okolo, ale pak jsem se do toho tak zapletl, že jsem řekl ne ne ne, normálně vezmu tužku a papír, barvy, ruku a udělám v podstatě klasickou ilustraci. Ale samozřejmě tak nějak, aby mě to bavilo. Tak jsem musel jít trošku do nadlehčení či nevážnosti, ale ctil jsem tu knihu jako takovou."

Nové vydání narozdíl od původního obsahuje i kompaktní disk s načteným textem knihy. Deset hodin zvuku se pomocí formátu MP3 vešlo na jedno CD. Interpretkou je Eva Holubová, herečka Divadla Na zábradlí:

"Ta práce pro mě byla náročná, jednak že nemám zkušenost s rozhlasovým herectvím, další věcí je ta pro nás už neobvyklá čeština, kdy jedno souvětí je odstavec, to je šílený, že jo. Ona tam velice popisuje ty národopisné slavnosti, vůbec si je představit, aby živé, aby to nebylo jenom takové provádím vás skanzenem a podívejte se, Kristla přinesla věnec, v kterém byly pšeničné klasy. Ale co bylo pro mě úplně náročné, ale nejkrásnější na tom, to niterné rozrušení a dojetí a to štěstí, které jsem při tom zažívala. Já jsem byla v té kukani a vedle přes sklo seděl Jirka Ornest. Já jsem říkala, že to nebudu patetizopvat, ale okamžitě bych někam ulítla, okamžitě. To je tak strašně silné, to je jak když pijete dobré víno, tak to bylo dobré, že mě držel při zemi."

Eva Holubová a Jiří Ornest při křtu Babičky 24. května v paláci knih Luxor.
Jiří Ornest: "Už ten samotný výběr Evy Holubové, která nepatří k těm - jak se říká - laskavým, vlídným, moudrým hlasům či figurám českého herectví, je jakoby proti srsti. Pro mě rozhodně a myslím, že i pro pana Lederera byl důležitější než nějaké slovní mistrovství ten vztah člověka, který to čte k té věci a to se plně projevuje. Eva byla naprosto pohlcena. My jsme se snažili, aby tam zůstala jistá strohost, rozumíte, rozplakat posluchače je ta nejsnazší věc na světě, stačí, když třeba necháte umřít štěně. Ale o to nám nešlo. Nám šlo o to, aby to, co Eva umí, co v ní je a čím se právě liší od těch profesionálních fňukalů - ale tím se nechci nikoho dotknout - tak to si myslím je cenné na tom cédéčku."

Číst knihu nahlas je významně jiný zážitek, než číst ji potichu. Eva Holubová je přesvědčena, že hlasitým čtením objevila pro sebe neznámou kvalitu literárního díla Boženy Němcové.

"Já si myslím, že je dobré si to číst normálně potichu, a některé pasáže si dát nahlas. Že si to víc ohmatáte. Přestat se stydět, my se stydíme zpívat, my se stydíme recitovat, a prostě si říct to: Dávno, dávno již tomu! Normálně to pustit. Protože ona má tu češtinu... kromě toho, že jsou to krásné myšlenky, je v tom síla - ona ji má krásnou, ona ji má zvukomalebnou a to jenom očima nezjistíte."